Na počátku byly dva počítače spojené navzájem pomocí kříženého síťového kabelu. Na konci pak dva notebooky, domácí bezdrátová síť, síťová tiskárna a externí zařízení připojené přes rychlé USB rozhraní. Cesta z jednoho konce na druhý byla poněkud trnitá.
Poznámka: Tento článek je pouhou inspirací, ne kuchařkou. Proto nejsou uváděny konkrétní modely používaných zařízení, ani jejich přesná nastavení.
Začalo to prostě
Je to možná už pět let, co jsem domů pořídil druhý počítač pro přítelkyni. Aby mohly mezi sebou komunikovat a sdílet dokumenty, bylo je nutné propojit; abych nemusel pořizovat rozbočovač, sehnal jsem obyčejný křížený ethernetový kabel, nastavil oběma počítačům pevnou IP adresu a byl na čas pokoj.
Pak se stalo nezbytností připojení k internetu. Vzhledem k lokalitě mého tehdejšího bydlení nebylo možné zvolit nic jiného než klasický telefonní dial-up. I připojil jsem telefonní kabel do jednoho počítače, připojení nasdílel a druhému počítači nastavil dynamickou IP adresu. Nevýhodou tohoto řešení byl zřejmý fakt, že pokud přítelkyně chtěla na internet, musela pustit i můj počítač – pokud nebyl zapnut. Poněkud nepohodlné.
První notebook
Jak plynul čas, pořídil jsem notebook. Jeho výhoda se však poněkud ztrácela, protože jsem s ním nemohl „cestovat po domě“ – musel být připojen kabelem k internetu, když jsem chtěl surfovat. Chcete to bezdrát, říkám si. Jenže tehdy nebyly WiFi routery zrovna levné, takže jsem pořízení bezdrátové sítě odkládal až do okamžiku, kdy jsem se přestěhoval do lokality, kde byl zaveden kabelový internet. Za nějakých tisíc korun jsem měl domů přípojku 128/96 kb – ó, jak jsem byl šťastný.
To byl jeden z hlavních impulzů, proč jsem se nakonec rozhodl bezdrátový router pořídit. Stál tehdy okolo šesti tisíc a měl maximální přenosovou rychlost 11 Mb/s, tři ethernetové porty a jeden paralelní pro tiskárnu. Kabelový modem byl připojen k routeru, který vytvořil malou domácí síť, do které bylo možné připojit takřka libovolný počet počítačů. Notebook byl připojen bezdrátově přes WiFi PC kartu, oba počítače pak kabelem. Aby nikdo nemohl využívat mého internetu, bezdrát jsem zahesloval. Vzhledem k tomu, že jsem v novém bydlišti jsem neměl tiskárnu, koupil jsem jeden levný model, který byl připojen přes USB k počítači (a byl nasdílen do sítě).
Nový notebook, nový impuls
Po čase jsem vyměnil notebook za menší model bez vestavěné mechaniky. Potřeboval jsem mít notebook neustále při sobě a velká a těžká mašina mi spíše překážela; navíc jsem v terénu vestavěnou mechaniku skutečně nepotřeboval. Doma jsem si nasdílel mechaniku v počítači, aby ji mohl notebook používat, a bylo vyřešeno. Jak se ale na trhu objevily vypalovačky s možností pálit na dvouvrstvá média DVD (DVD+R DL), čekal mne upgrade – a koupil jsem rovnou externí USB model, který jsem připojil k notebooku; v počítači zůstala stará mechanika.
S touto konfigurací jsem vydržel téměř rok – než přišel nový notebook, tentokrát s vestavěnou palírnou. V té době jsem už pracoval převážně v kanceláři nebo doma, takže extrémně mobilní řešení nebylo potřeba; naopak jsem v novém notebooku ocenil vestavěný bluetooth (USB modul jsem mohl konečně hodit do šuplíku) a oželel rozhraní FireWire („starý“ notebook ho měl, takže mi to nevadilo). A opět nastal kolotoč – starý notebook jsem věnoval ženě a její počítač posunul dále do rodiny.
USB rozbočovač
Nyní jsem tedy měl doma dva notebooky a počítač – vše „navěšené“ na routeru. Vzhledem k tomu, že nový notebook už podporoval rychlejší standard WiFi, začal jsem uvažovat o investici do nového routeru. A tak se i stalo, značka zůstala stejná, jen rychlost se zvýšila. Místo portu LPT pro tiskárnu má ale nový model jeden ethernetový konektor navíc – ne že bych ho potřeboval, ale může se hodit.
Současně jsem si pořídil USB rozbočovač s vlastním napájením, aby „utáhnul“ i energeticky náročná zařízení, a zapojil jsem do něj do něj externí mechaniku a klávesnici (myš je zapojena v rozbočovači, který je součástí klávesnice). Rozbočovač má navíc sloty pro všechny typy běžných paměťových karet – Compact Flash, MMC, SD, Smart Media a Memory Stick. To se mi hodilo i proto, že starý notebook, který dostala žena, měl čtečku na CF karty a nový nikoliv (CF používá můj foťák).
Pryč s počítačem
Časem se stalo přesně to, co jsem očekával – počítač doma zbytečně zabíral místo; na stole se válela klávesnice, myš a nevyužitý LCD monitor. Vzhledem k tomu, že nový notebook měl 80GB disk, v podstatě jsem nepotřeboval počítač ani jako odkladiště – jen na data z kamery se hodil. Začal jsem proto uvažovat o tom, že i druhý počítač půjde z domu. K tomu však bylo nutné vyřešit dva problémy: 1) K čemu bude připojena tiskárna tak, aby se dalo tisknout vždy, když jeden z notebooků nebude doma. 2) Co budu dělat v případě, že bude potřebovat úložný prostor pro data z kamery (12 GB na hodinu videa).
První problém vyřešil nákup USB redukce, do které jsem zapojil interní IDE disk z počítače o kapacitě 160 GB; druhý 120GB disk zůstal v počítači jako záloha na horší časy. Disk má externí napájení a je připojen přes USB rozbočovač – na něm tak „visí“ tři zařízení. Výhodou je, že po zapojení notebooku připojím jen jeden kabel a mám vše „po ruce“. A stále mi jeden USB port v notebooku zbývá. Redukce stála okolo tisícovky, takže žádná velká investice.
Druhý problém snadno zvládá tiskový server; vybral jsem malou „krabičku“ za nějakých sedmnáct set se dvěma porty USB, k niž lze připojit i pevný disk. Ovšem má to dvě omezení: USB je pouze standardu 1.1, takže přenosová rychlost je dost omezená, a disk musí být naformátován systémem FAT nebo FAT32, což opět omezuje použitelnost. Nicméně kvůli tomu jsem tiskový server nekupoval, proto mi to nijak nevadilo. Server jsem připojil ethernetovým kabelem k routeru (bezdrátové provedení serveru by bylo zbytečně drahé).
Tiskárna tiskne, skener skenuje
Ještě než jsem si pořídil tiskový server, došlo k výměně stařičké tiskárny za novější model, který má i skener. Docela mne proto zajímalo, jak si s tím server poradí. V konfiguračním rozhraní jsem našel cestu k tiskárně, nainstaloval ovladač a nastavil cestu – vše v pohodě. U skeneru to už ale tak prosté nebylo, systém něco jako skener sdílený v síti nezdá. Proto jsem musel z dodávaného cédečka nainstalovat ovládací program, který do systému doplnil obecný ovladač skeneru.
Nemohu sice využívat všech vymožeností, které mi multifunkční skenerotiskárna přes originální ovladače nabízí, ale stačí mi to; potřebuji jen tisknout a skenovat. A nakonec jsem připojil LCD monitor, který mi po počítači zůstal, k notebooku, díky čemuž mohu při práci využívat dvě plochy, na což jsem zvykl v kanceláři.
Stinná stránka: sedm zásuvek
Trochu mne ale zděsilo, když jsem se podíval za stůl, kolik je využito el. zásuvek – napočítal jsem jich sedm: notebook, LCD monitor, USB rozbočovač, externí disk, externí DVD-RW, tiskárna a tiskový server. V případě, že bych měl místo notebooku jen počítač, ušetřil bych tři zásuvky; nepotřeboval bych rozbočovač (počítač má čtyři porty), externí mechaniku a disk. A nebyl by nutný ani tiskový server – když by bylo nutné tisknout, počítač se zkrátka zapnul a bylo by.
Nyní už jen přidám bluetooth myš (kabel od myši mne občas přivádí k šílenství) a hlavně TV tuner do slotu PCMCIA s digitálním přijímačem a rádiem. Myslím, že pak už mi nebude chybět skutečně nic.
