Operační paměť RDRAM měla za cíl nahradit SDRAM a stát se masivně používanou technologií. Čest poraženému?
V dnešní době vládne trhu operační paměť DDR2 či novější DDR3, přesněji druhá a třetí generace DDR SDRAM (Double Date Rate Synchronous Dynamic Random Access Memory), které vycházejí ze standardu SDRAM, jež se rozšířil už počátkem roku 1993. Koncept synchronní DRAM pochází dokonce až z roku 1970.
Ke konci roku 1996 uzavřela společnost Rambus licenční dohodu s Intelem, jejíž cílem měla být podpora pro vyvíjené paměti RDRAM na poli běžných počítačů. Prosazení odlišné a nové technologie se však neobešlo bez potíží, které nakonec rozhodly o neúspěchu RDRAM.
RDRAM proti SDRAM
Společnost Rambus se vývoji věnovala již delší dobu, její paměti RDRAM můžete nalézt v původní herní konzoli Nintendo 64 (4 MB), velký úspěch zaznamenala také u PlayStation 2 (32 MB), kde se vyskytovala dvoukanálová varianta s propustností 3 200 MB/s. Propustnost byla hlavní předností těchto pamětí, oficiálního uvedení na počítačový trh se dočkala před 10 lety, tedy v roce 1999.
V té době byla na trh uvedena první základní deska s kompatibilními RIMM sloty (184 pinů), která si poradila s tehdejšími RDRAM PC-800 s frekvencí 400 MHz, které umožňovaly propustnost až 1 600 MB/s. Mezi nejrychlejšími operačními paměti se rozšiřovaly SDRAM PC-133 s frekvencí 133 MHz, které dosahovaly maximální propustnosti 1 066 MB/s (doba procesorů Pentium III).
Paměti RDRAM pouze s chladičem
První testy však nedopadly příliš dobře, reálný výkon nebyl o tolik vyšší, aby ospravedlnil mnohem vyšší cenu těchto pamětí, která byla v některých případech i trojnásobná. Při příležitosti uvedení nového procesoru Pentium 4 v roce 2000 dokonce Intel dodával i balení, které kromě samotného procesoru obsahovaly také dvojici operačních paměti RDRAM. Rok poté však Intel pomalu přestával tuto technologii podporovat, důvodů bylo samozřejmě více.
Čipset i820 s RDRAM proti staršímu 440BX s SDRAM v programu SysMark
Příčiny neúspěchu
Operační paměti RDRAM byly sice mírně rychlejší než tehdejší modely SDRAM (které neustále zrychlovaly), ale jejich neúspěch měl více důvodů a příčin. Paměti RDRAM byly složitější na výrobu, každý čip totiž obsahoval paměťový řadič (u SDRAM byl v čipsetu, nyní v procesoru), čímž vzrostla i výrobní cena. Oproti SDRAM se také více zahřívaly, všechny modely tak byly už z výroby osazeny tepelným rozvaděčem pro lepší chlazení čipů.
Všechny tyto okolnosti znamenaly jediné, a to vyšší koncovou cenu. Paměti SDRAM však neustále zrychlovaly a už v roce 2000 byly dostupné DDR verze s propustností 2 100 MB/s. Právě v roce 2000 jste si na našem serveru mohli přečíst bleskovku „Analytici z Gartneru tvrdí: RDRAM je mrtvý“, která už dala jasný signál. Zpráva obsahovala vyjádření analytika Kevina Knoxa: „Rambus je téměř mrtvý, dostal se jen do určitých oblastí, jako jsou high-end stanice, ale v běžných PC vůbec není. Není nejspíše chytrým řešením podporovat tuto technologii i nadále“.
V roce 2001 Intel představil i podporu pro nové DDR SDRAM operační paměti a v budoucích plánech už s RDRAM nepočítal. Paměti byly postupně vytlačovány klasickými SDRAM pamětmi, které byly sice teoreticky pomalejší, reálný rozdíl ve výkonu byl však nepostřehnutelný a lidé si raději kupovali více pamětí SDRAM s větší kapacitou, která už byla znatelná i při běžném používání. Poslední RDRAM PC-1200 v roce 2005 dosahovaly propustnosti 9,6 GB/s.
RDRAM žije v podobě XDR
Technologie XDR DRAM, kterou má na svědomí taktéž Rambus, vychází z RDRAM a poskytuje propustnost až 28,8 GB/s. XDR paměť s frekvencí 3,2 GHz (25,6 GB/s) je použita například v herní konzoli PlayStation 3.
Rambus také pracuje na XDR2, které poskytují dvakrát vyšší propustnost než stávající GDDR5 paměti, přičemž jejich spotřeba je o 30 % nižší. Systémy s těmito paměťmi tak mohou dosahovat propustnosti přes 500 GB/s, každý čip zvládne až 38,4 GB/s. V budoucnu se počítá se zvýšením propustnosti až na 50 GB/s a cílem je systém s celkovou propustností 1 TB/s.
