Projekt 100: pět nejslavnějších sci-fi filmů jde do kin [video]

Pokračování 2 / 6

Cesta do pravěku

r. Karel Zeman, Československo, 1955

Malý Jirka našel před jeskyní kámen s otiskem trilobita a přál si vidět tohoto živočicha ve skutečnosti. Čtyřčlenná parta kamarádů ve složení kronikář Petr, fotograf Toník, Jenda a Jirka, proto zorganizovala výpravu do pravěku, aby tomu nejmladšímu z nich názorně vysvětlili celou anabázi vývoje života na zemi až do doby, kdy živý trilobit obýval prapůvodní oceány.

Proplují na malé pramici záhadnou jeskyní a na druhé straně se ocitnou v podivném světě minulosti. Proud řeky je unáší proti toku času jednotlivými obdobími pravěku a oni putují přes dobu ledovou, třetihory, druhohory a prvohory až do až do okamžiku, kdy se z oceánu zrodil život.

Cestou zažijí řadu nebezpečných dobrodružství. Stanou proti mamutovi, přiblíží se k brontosaurovi, sledují souboj na život a na smrt mezi stegosaurem a tyranosaurem. A pozorně při tom sledují proměny, jimiž během milionů let prošla pozemská fauna, flóra i samotná planeta Země.

Edukativní charakter populárně naučného díla je z filmu cítit. Režisér na něm spolupracoval s paleontologem Josefem Augustou a je skoro malý zázrak, že didaktické zadání a nutnost striktně se držet vědecky doložených poznatků v letech nejtužšího socialistického realismu nijak nenarušuje konzistenci poetického univerza, sloužícího zároveň jako úniková dobrodružná zábava.

Exkurze do tajuplné minulosti naší planety připomíná přehlednou učebnici s řadou užitečných poznatků, prezentovaných jako zábavná klukovská hra. Pravěkem totiž nepostupuje skupina dospělých vědců a badatelů, ale parta obyčejných kluků. Díky tomu se hlavním hrdinům dá dodnes věřit jejich okouzlení a nadšení dávnými živočichy a fantastickou krajinou.

Aby film nepůsobil směšně, bylo nutné, aby všechna prehistorická zvířata byla provedena co nejrealističtěji, v souladu s fyziologickými a biologickými mechanismy. Povedlo se a výsledný film platil za zázrak tehdejší technologie i výtvarné virtuozity.

Triky staví především na kombinaci hraných a animovaných (kreslených i loutkových) scén a na snaze o co největší soulad těchto dvou obrazových systémů. Loutky pravěkých živočichů, inspirované ilustracemi Zdeňka Buriana a další animační postupy pomohly vytvořit iluzi reality.

Přispěly k ní i exteriéry. Přehrada Souš u Tanvaldu, použitá pro zimní scény, ve kterých chlapci projíždějí na loďce mezi ledovými krami. Dále pak zamrzlý rybník u Jindřichova Hradce pro scénu, ve které kluci vyjíždějí z tajemné jeskyně. Meandry divokého Váhu na Slovensku, evokující pravěkou řeku. Přehrada Fryšták pro scénu proplutí kolem mamuta a moře na německé Rujáně pro závěrečnou scénu. Ateliérové scény se natáčely v hostivařských ateliérech (scény uvnitř tajemné jeskyně), na Barrandově a ve Zlíně.

Film byl oceněn na festivalech v Benátkách a Mannheimu a prodal se do 72 států. Dočkal se i své americké, upravené verze, ve které je oproti českému originálu Američany natočený odlišný úvod a závěr, vystříhané záběry na česky psaný deník a doplněny některé odborné komentáře.

Cesta do pravěku je zřejmě nejslavnějším dílem režiséra Karla Zemana. Originalita řešení trikových scén a jeho výtvarné zpracování zůstávají i po letech natolik působivé a strhující, že film je dodnes stále oblíbený a vyhledávaný nejen českými obdivovateli fantastického žánru. Během své návštěvy České republiky se o něm zmínil Steven Spielberg, kterému posloužil jako inspirace pro vznik Jurského parku.

Pokračování 3 / 6

Planeta opic

r. Franklin J. Schaffner, USA, 1968

Lidstvo vypustí kosmickou loď, která přistane v daleké budoucnosti. Posádka, cestující rychlostí světla, se domnívá, že se ocitla v současnosti na cizí planetě. Ve skutečnosti se jedná o rok 3978, tedy o více než 2000 let později než byl start jejich letu.

Lidé zde žijí primitivním způsobem v divoké přírodě a jsou němí. Kolonizují je mluvící gorily na koních, které je chytají do sítí, používají je pro vědecké účely nebo je rovnou zabíjejí. Zajat je i člen posádky, americký astronaut George Taylor (Charlton Heston), který s prostřeleným hrdlem nemůže mluvit. Při pokusu o útěk se mu vrací řeč, je ale znovu uvězněn.

Před tribunálem se snaží vysvětlit, odkud pochází. Zastání nachází v šimpanzí samici Ziře, již přesvědčí o své inteligenci, že je schopen komunikovat a myslet. To je pro opice neslýchané, protože lidi považují za nebezpečná zvířata, která je třeba vyhubit nebo používat k experimentům.

Opičí doktorka a psycholožka Zira (Kim Hunter) a její snoubenec, archeolog Cornelius, Taylora i s domorodou dívkou Novou (Linda Harrison), do níž se zamiloval, unesou ze zajetí a společně se vypraví do Zakázané zóny. Právě v místě, kde mají opice zapovězený vstup, před rokem Cornelius našel stopy dávné civilizace.

Tajemství jeskyně stráží Dr. Zaius (Maurice Evans), který nechce, aby se odhalením skutečnosti, jak to bylo s vládou lidí nad opicemi a prohozením jejich role, destabilizovala opičí společnost. Jeskyni radši zničí, ale Taylor s Novou putují dál. Na pobřeží nacházejí napůl pohřbenou Sochu Svobody a s ní i mrazivé zjištění, že ve skutečnosti se nacházejí na Zemi, na níž je lidstvo téměř vyhubeno.

Příběh Planety opic je vystavěn na několika myšlenkových pilířích. Pojednává o rasové nerovnosti, právech zvířat, a v neposlední řadě polemizuje nad vědeckým pokrokem lidské civilizace, přesněji řečeno kritizuje zneužívání vědeckého poznání ve válce a používání jaderných zbraní. Reflektuje tak velmi chytře nejdůležitější témata tehdejší americké společnosti.

Dobrodružná sci-fi, opírající se o stejnojmennou předlohu francouzského autora Pierra Boullea (autora Mostu přes řeku Kwai), se dočkala v letech 1968 - 73 ještě dalších čtyř pokračování. V roce 2001 se pokusil látku vzkřísit v remaku Tim Burton, nutno dodat že nejen v rámci jeho filmografie s nepříliš úspěšným výsledkem. Naopak velice podařená je trojice rebootů (Zrození Planety opic, Úsvit planety opic a Válka o planetu opic), které narativně předcházejí příběhu prvního snímku.

Hudba Jerryho Goldsmithe, stylizované masky Johna Chamberse, výpravná stránka, deprimující, ale výborná pointa. Společenská a politická alegoričnost a zrcadlo, nastavené lidské zpupnosti, krutosti a hlouposti. To jsou přednosti takřka padesát let starého originálu, který dokazuje, že je stále živým dílem, vybízejícím k dalším interpretacím.

Pokračování 4 / 6

Brazil

r. Terry Gilliam, Velká Británie, 1985

Příběh se odehrává v blízké budoucnosti 20. století. V neurčené zemi s přebujelým úřednickým aparátem a tajnými službami. Už třináct let v ní pokračují teroristické pumové útoky. Lidé už si na ně zvykli, stejně tak jako na život v paranoiou prolezlém světě, vyznačujícím se depresivní architekturou, zdevastovanou krajinou a všudypřítomnými vykonavateli státní moci.

Hlavní postavou je vládní úředník Sam Lowry (Jonathan Pryce). Snílek, kterému se z neutěšené reality daří unikat prostřednictvím snových představ. Zvrat v jeho životě nastane ve chvíli, kdy potká v reálném světě Jill Layton (Kim Greist), dívku ze svých fantazií.

V nich se tento nesmělý úředník pohybuje v idylické zemi, která dala filmu název, létá oblohou v andělském brnění a líbá nádhernou vílu. Jill je ve skutečnosti řidičkou náklaďáku, která se stává svědkem pomýleného zatýkání. Z obav před policejními represemi mizí a Sam ve snaze ji najít přijímá místo na ministerstvu informací. Za pomocí elitní policie ji nakonec dohoní a vysvětlí jí, že ji nechce zatknout, ale vyznat lásku.

Jejich společný vztah je ale poznamenán Samovým strachem ze systému, naopak přístup Jill je důvěřivý, přímý. Výsledkem Samovy snahy o utajení a ochránění Jill je, že se stále více zamotávají do problémů a nakonec jim při milování, které by mohlo být happy endem, do bytu vtrhne zásahová jednotka a oba zatkne.

Celý film doprovází Samovy sny, které doplňují situace o rozměr jeho představ a postojů. Obě roviny příběhu, snová i reálná, se prolínají. Z nesmělého muže, který se nechce do ničeho zaplést, se postupně stává rebel, bojující proti systému za záchranu milované ženy. V závěru filmu je Sam zatčen, mučen, ale nezlomen. Záchranu nachází ve vlastním šílenství, které mu umožní odpoutat se od těla a ponořit se do světa fantazie.

A právě tento „na hlavu postavený“ happy end byl pro studiové producenty neakceptovatelný. Po roztržce ohledně alternativních sestřihů (americká verze oproti evropské měla pozitivnější vyznění a byla kratší) se ale Gilliamovi nakonec podařilo prosadit do kin autorizovanou verzi. A i rámci Projektu 100 bude uvedena delší Director´s Cut verze.

Brazil se měl původně jmenovat 1984½. Režisér Terry Gilliam titulem odkazoval k dystopickému románu George Orwella 1984, ale také k filmu Federica Felliniho 8½. Stejně tak zde najdeme odkazy k dílu Franze Kafky a zejména k filmové adaptaci Procesu (1962) od Orsona Wellese.

Snímek o nemožnosti utéci z reality ve světě, který ztratil lidskost, v sobě kloubí satiru, parodii, fantaskní motivy i dadaisticky roztodivné citace. Získal řadu mezinárodních cen a byl nominován na dva Oscary za nejlepší původní scénář a výpravu. Řadí se k nejvýznamnějším dílům kafkovsko-orwellovské linie.

Pokračování 5 / 6

Matrix

r. Lilly Wachowski, Lana Wachowski, USA, 1999

První díl slavné trilogie a zároveň i její vrchol. Efektní podívaná i filozofující sci-fi o souboji vyvoleného hrdiny s molochem strojové inteligence. Jde o film se supermoderním vizuálem, který se po vzoru videoher snaží divákovi vnutit iluzi, že je součástí příběhu.

Část příběhu se odehrává ve světě simulovaném, vnuceném lidské mysli, která ho útěšně přijímá. Matrix je počítačovým systémem, v němž lidé k němu připojení žijí svůj virtuální život. Neuvědomují si, že jsou využíváni stroji s umělou inteligencí, které převzaly dominanci na planetě. Tyto stroje efektivně chovají a pěstují lidstvo jen pro energii z jejich těl, díky níž fungují.

Thomas A. Anderson (Keanu Reeves) vede dvojí život. Přes den je průměrným programátorem v nadnárodní společnosti, který poctivě platí daně a pomáhá své domácí s odpadky. V noci se z něj stává počítačový hacker, známý jako Neo.

Už dlouho mu vrtá hlavou podezření, že se světem je něco v nepořádku, ale skutečnost se vymyká i jeho nejbujnějším představám. Série podivných událostí jej přivádí až k setkání se skupinou lidí, vedenou legendárním hackerem Morpheem (Laurence Fishburne).

Díky nim je Neo vytažen z falešné virtuální reality do reálného zničeného světa, kde se nepíše rok 1999, nýbrž 2199. Lidstvo v něm vede válku s inteligentními stroji, jež samo vytvořilo. Neo je odpojen z přístrojů, poznává zákonitosti obou světů a naučí se jich za pomocí jeho mentorů využívat. Jen tak se může postavit do čela osvobozujícího hnutí, snažícího se vymanit z otroctví strojů.

Tvůrci pracují s prastarým mytologickým příběhem o spasiteli, k němuž přidávají žánrové odkazy na klasiky moderní paranoidní sci-fi či kyberpunku Philipa K. Dicka a Williama Gibsona. V tomto postmoderním mixu se filozofické (Platónova jeskyně), náboženské (Mesiáš, Vyvolený) a literární (Alenka v říši divů) odkazy potkávají s těmi kyberpunkovými v přitažlivé podívané s hi-tech designem.

Emblémem filmu se stalo zamrznutí obrazu uprostřed bojových scén, tzv. bullet-time efekt, který Matrix pro Hollywood objevil. Takový druh záběru by měl diváka upozornit, že sleduje něco, co odporuje pravidlům prostředí, které ho obklopuje.

Bullet-time, zpomalovačky, perfektní choreografie akčních scén, kterou jsou od té doby napodobovány, citovány i parodovány. Matrix je stylotvorná záležitost, jejíž podtexty se rozebírají na univerzitních seminářích i fanouškovských webech.

Ostatně v jakém jiném hollywoodském velkofilmu najdete Nietzscheho vedle francouzského filozofa Jeana Baudrillarda, jejichž výroky a teze surfují na vlnách východních duchovních nauk, oblévajících ostrůvky jistot křesťanského příběhu o cestě od prozření ke spáse?

Pokračování 6 / 6

Podivuhodná cesta

r. Serge Bromberg, Eric Lange, Francie, 2011

V roce 1902, tedy sedm let po vzniku filmu, natočil Georges Méliès svůj nejslavnější film Cesta na Měsíc. Do kin šel v černobílé i barevné, respektive kolorované verzi. Jedna černobílá kopie Cesty na Měsíc se zachovala, barevná verze se dlouho považovala za ztracenou. Až do roku 1993.

O složitém procesu rekonstrukce této barevné kopie pojednává druhá část středometrážního dokumentu režiséra Serge Bromberga a historika a restaurátora Erica Langea Podivuhodná cesta. Ta první nás seznamuje s osobou Georgese Mélièse a jeho tvorbou. Uvidíme ve zkratce jeho vzestup i pád, budeme moci pochopit, proč spálil všechny své filmy, jejichž znovunalezení a zpřístupnění veřejnosti trvalo přes devadesát let.

V Cestě na Měsíc, prvním „blockbusteru“ v historii filmu, se objevili akrobati, zpěváci z music hallu a tanečnice, protože profesionální herci nechtěli být spojováni se zatím neuznávanou formou umění, s filmem. Neustálé kopírování Mélièsových filmů v době, kdy ještě neexistovala právní ochrana, ho nakonec tak zdeptalo, že skončil v obchodě s hračkami a část svého díla spálil.

Necelá stovka filmů z odhadovaných asi 1500 ale zůstala zachována. Na základě nich nám režijní dvojice pomáhá udělat si představu o režisérově stylu. Původní filmy pak doplňují dobovými dokumentárními záběry, archivními fotografiemi, kresbami či nákresy, citacemi a také úvahami význačných současných filmařů o jeho tvorbě.

Jsou to Michel Gondry, prezident Francouzské cinematéky Costa-Gavras, Jean-Pierre Jeunet nebo autor oscarového snímku The Artist Michel Hazanavicius. Každý z jiného úhlu pohledu charakterizuje význam tohoto průkopníka filmové režie v mezinárodním kontextu.

Připomeneme si i kouzelnické scény z Mélièsových snímků, jejichž způsob realizace je dán do významového kontextu s technologickými pracemi na restaurování Cesty na Měsíc. A to už se dostáváme k druhé části filmu, kdy máme možnost sledovat naprosto unikátní pokus o záchranu barevné verze Cesty na Měsíc. Bylo třeba mnoha let a spojení francouzských a amerických specialistů, aby mohl být film zachráněn a doplněn o chybějící scény. Jde skutečně o fascinující práci, která se díky moderním technologiím stává v podstatě prací uměleckou.

Brombergův film tuto napínavou a nevídaně komplikovanou restaurátorskou práci přibližuje. Její proces byl ještě ztížen osmiletou pauzou, kdy se čekalo, až se objeví nějaká technologie, která bude schopná film z nejrůznějších materiálů zkompletovat dohromady na základě jediné zničené barevné kopie ze španělského filmového archivu.

Podivuhodná cesta nás nechá nahlédnout pod pokličku Mélièsovy tvorby a zároveň nám dá pocítit onu magii a nadšení, kdy pod rukama restaurátorů zašlé dílo znovu ožívá v plné své kráse.