Vyhodnocování letošního ročníku veletrhu Invex může ještě chvíli počkat. Zatím vám přinášíme několik bezprostředních dojmů z této akce.
Po skončení každého Invexu se média předhánějí se zhodnocením právě uzavřeného ročníku. Mám ale pocit, že nic nenudí naše čtenáře více než hlubokomyslné úvahy typu „jak dlouho ten veletrh ještě vydrží“. Tak raději přicházím s několika ještě nevychladlými dojmy.
Návštěvnost – asi sto deset tisíc
Podle vyjádření organizátora navštívilo letošní Invex (a Digitex) 110 000 lidí (loni 126 700). Vystavovatelů bylo 630 (loni 590) a pronajatá plocha měřila 27 500 m² (loni 30 200 m², včetně tzv. zvláštní předváděcí plochy).
Za snížení počtu návštěvníků jistě částečně může poměrně pozdní termín – vylepšený skvělým počasím –, ale i zkrácení akce o jeden den. Už na první pohled, tedy podle počtu obsazených hal, byla akce letos menší než vloni. Podobná čísla se ale čekala, takže v tomto směru nejde o žádné překvapení.
Školáci všech zemí…
Invaze školní mládeže se zdála vyšší než kdykoli předtím, a to rovněž v oba první, takzvaně odborné dny. Přiznám se, že po letošním veletrhu jsem princip rozdělení akce na dva odborné a dva další dny, kterým se už nedostalo žádného přídomku, nepochopil.
První („super odborný“) den – se vstupenkou za pětistovku – se výstavištěm potulovalo odhadem několik tisíc školáků (ne výše než SŠ). Na druhý (jen „normálně odborný“) den – s cenou vstupenky 100 Kč (pro studenty) – jich možná byla i většina, tedy okolo dvaceti tisíc školáků.
Vzhledem k tomu, že i na odborný den bylo možné získat dokonce speciální zájezdovou vstupenku (50 Kč/kus), se význam druhého odborného dne vytratil zcela. U prvního odborného dne je pak nejasné, jakým způsobem se na akci několik tisíc školáků dostalo, neboť pětistovku jistě neplatili.
S tím se mimochodem na jiných akcích, které mají své odborné dny a dny pro veřejnost (např. frankfurtský knižní veletrh s 250 000 návštěvníky) vůbec nesetkáte. Pokud je odborný den, tak vstupenku nedostane nikdo, kdo se u pokladny neprokáže příslušností ke knižnímu byznysu. A často je to prokazování poměrně obtížné i pro ty, kteří k němu jasně patří (je potřeba se vybavit řadou glejtů, potvrzení, razítek a vizitek).
Záplavy školáků jsou častým tématem rozdělujícím názory vystavovatelů. Jedni je vítají, druzí zatracují – podle toho, zda jsou či nejsou jejich zákazníky. Zřetelně častější byl ale souhlasný názor. Školáci a studenti jsou totiž dnešní, nikoli zítřejší, koupěschopnou silou takové mocnosti a takového zájmu o moderní technologie, že zřejmě jediné, co si na místě výstaviště nebudou ochotni okamžitě koupit, bude licence SAPu.
Konference a další události
Jak už jsme psali, letos byly doprovodné akce podstatně bohatší než jindy. Například Dny krajů, měst a obcí vynikly svou kvalitou a zajímavá byla i konference o malém a středním podnikání. (Existovaly ale i akce nepodařené a téměř nenavštěvované, o kterých raději taktně pomlčím.)
Je však škoda, že některé velmi zajímavé konference a přednášky měly poměrně malou návštěvnost. Našinec se bohužel stále „nenaučil učit“, přitom v porovnání se Západoevropany mu širší rozhled a přehled chybí.
Jednou z viditelných výjimek bylo VoIP Expo, u kterého se člověk neubrání i nabubřele znějícímu zvolání „zrodil se průmysl“. Před rokem jste o možnost volání přes internet na Invexu prakticky nezavadili. Letos už se vyrojilo deset až patnáct firem i firmiček, které si tuto technologii připnuly na hruď a hodlají s ní dobýt svět.
A něco podobného lze říci o ploše (pavilon E) věnované digitální domácnosti. V této oblasti sice ještě nejsme tak daleko jako u VoIP, ale i zde byly prezentované technologie pro většinu návštěvníků naprostou a překvapivou novinkou.
Gala show s Andělem
Tradiční oficiální galavečer, spojený s vyhlašováním vítězů různých soutěží, se vhodně konal opět v Rotundě pavilonu A. Moderátor Pavel Anděl (Noc s Andělem) jej pojal svým volným, ležérním stylem. Obdobně jako svou proslulou noční televizní show, která mě zpravidla příjemně ukolébá před spaním.
V Rotundě se přes dvě stě mužů v oblecích a žen ve večerním, po celodenním výkonu na stánku, muselo galavečerem svým způsobem „protrpět“ až k rautu, který začal po desáté hodině večerní.
Mají vůbec zájem o kšeft?
Z vlastní zkušenosti vím, že „otročit“ čtyři nebo pět dnů na stánku není nic oblažujícího. Mám ale dojem – možná mylný a možná si to jen namlouvám – že „za našich mladých let“, tedy během let devadesátých, se o zákazníka na veletrhu bojovalo zcela jinak.
Dnes bylo otevřených stánků, kterými mohl návštěvník volně procházet, minimum. V naprosté většině byl vystavovatel zabarikádovaný za vysokým pultem, a když už neměl chuť, tak si zalezl dovnitř a nechal zájemce bez možnosti kontaktu jen „očumovat výlohu“.
Sám jsem se střetl s realitou, kdy jsem se chtěl muže za pultem jednoho stánku na cosi zeptat, ale ještě než jsem větu dořekl, ozvalo se: „A jste z Brna?“ (Ano.) „Tak se stavte na firmě.“ Dobrý muž za barikádou se zbavil dotěry a přišel o zákazníka.
On je totiž zájem zákazníků – i třeba jen „zájemců“ – druhou baňkou spojené nádoby se zájmem prodejců aktivně prodávat, chytat čumily za rukáv a tvořit z nich věrné klienty.
Nevěřím přitom, že „trh už je rozdělen“ nebo „lidi si to stejně koupí v hypermarketu“. Jak dokládají každý rok se rodící stovky nových firem v ICT i některé success stories v oborech, které jsou obecně považovány málem za spálenou zemi (kupř. vznik domácích PC značek), dá se uspět téměř všude. Stačí jen chtít a zabojovat.
