Víte, fašismus je lepší než nacismus a nacismus je lepší než komunismus.
FAŠISMUS
Fašismus (italsky fascismo) v užším a původním smyslu označuje italský fašismus, politické hnutí vedené Benitem Mussolinim, které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích, a stalo se tak označením typu politické ideologie. Typickými rysy fašistických ideologií jsou mimo jiné vypjatý nacionalismus, autoritativní a charismatické vůdcovství, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu, často chápaného korporativisticky.
V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl Fašistický manifest, jehož autory byli Alceste De Ambris a Filippo Tommaso Marinetti, a Mussolini založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Roku 1920 se sporného území Rijeky zmocnila bojůvka vedená básníkem Gabrielem d'Annunziem, který spolu s De Ambrisem pro svou dočasnou državu vytvořil takzvanou Ústavu Fiume, další vlivný dokument fašistického hnutí. Fašismus, který se brzy začal politicky posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa.
Německý nacionální socialismus čili nacismus rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů. „Levičácké“ elementy v rámci fašistického hnutí, jakými byly například SA v Německu či sorelovské revoluční syndikáty v Itálii, byly rychle odstaveny na vedlejší kolej, jakmile se fašistické strany chopily moci.[1] Vůdce nacistů hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, puč roku 1923 však selhal a další příležitost nabídla až světová hospodářská krize roku 1933, kdy se dostal do čela státu a rychle získal diktátorské pravomoci. Již předtím uveřejnil hlavní ideologický dokument nacismu, knihu Můj boj (1925–1926). Oproti italskému fašismu kladli nacisté mnohem větší důraz na tzv. rasovou teorii a jejich rasismus je vedl ke genocidě Židů a dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání druhé světové války a porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý neofašismus rozhodující vliv.
Nepočítáme-li krátkodeché loutkové režimy jako ustašovské Chorvatsko (1941–1945) a vládu národní jednoty v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické režimy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například frankistické Španělsko (1939–1975), Salazarem založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), Dollfussův a Schuschniggův autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), Metaxasovo Řecko (1936–1941) nebo Slovensko (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se však nikdy nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například Mosleyovi fašisté v Británii, klerofašističtí belgičtí rexisté nebo i česká Vlajka.
NACISMUS
Nacionální socialismus, z německého Nationalsozialismus, zkráceným výrazem nacismus (Nacionální socialismus) je totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) vedené Adolfem . Nacistická ideologie kombinuje prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu (preference rasy před národem a idea sjednocené germánské Evropy), fašismu, rasismu (zvláště antisemitismu) a eugeniky.
KOMUNISMUS
Komunismus (z latinského communis = „společný“) je především politická ideologie, hlásající a požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Jeho zastánci jsou komunisté, zpravidla sdružení do politické organizace - strany, často pojmenované jako komunistická.
Dále sami komunisté (stoupenci komunismu jako ideologie) tak označují cílový stav - uspořádání společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují. Naopak jejich odpůrci (antikomunisté) tak také označují komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami.
Komunistické ideje mají předchůdce již v antice. Jako významná politická síla se vynořily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů socialistických hnutí lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky socialistického (dělnického) hnutí se stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních levicových organizací a vtiskli levicovému hnutí revoluční charakter: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. V souladu s tím proběhla revoluce tzv. Pařížské Komuny 1871.
Revoluční levice získala trvaleji moc poprvé v listopadu 1917 v Rusku pod vedením V. I. Lenina. Ve dvacátých letech minulého století se z většiny evropských sociálně demokratických stran oddělily radikální frakce, které se přejmenovaly na komunistické strany. Tyto strany byly pod přímým vlivem Moskvy. Po druhé světové válce se komunismus prosadil i v mnoha jiných zemích včetně Československa, kde komunisté vládli od února 1948 do konce roku 1989. Většina komunistických režimů se zhroutila roku 1989 nebo brzy po něm, dodnes však existují v ČLR a několika dalších zemích. Komunistické režimy sice často přinesly sociální jistoty a vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva, nebyly však schopny ekonomicky a technologicky konkurovat vyspělým západním demokraciím a připravily o život desítky milionů lidí. Česká republika považuje komunistický režim a jeho propagaci za protiprávní.
POČÍTAČ
Počítač je v informatice elektronické zařízení, které zpracovává data pomocí předem vytvořeného programu. Současný počítač se skládá z hardware, které představuje fyzické části počítače (procesor, klávesnice, monitor atd.) a ze software (operační systém a programy). Počítač je zpravidla ovládán uživatelem, který poskytuje počítači data ke zpracování prostřednictvím jeho vstupních zařízení a počítač výsledky prezentuje pomocí výstupních zařízení. V současnosti jsou počítače využívány téměř ve všech oborech lidské činnosti.
INTERNET
Internet je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících Internet je bezproblémová komunikace (výměna dat).
Nejznámější službou poskytovanou v rámci Internetu je WWW (kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy) a e-mail (elektronická pošta), avšak nalezneme v něm i desítky dalších. Laici někdy spojují pojmy WWW a Internet, i když WWW je jen jednou z mnoha služeb, které na Internetu nalezneme.
POHLAVNÍ STYK
Pohlavní styk (též sexuální styk nebo obecně sex) je v užším smyslu označení pro penilně-vaginální styk (soulož čili koitus), tedy úkon vložení ztopořeného penisu muže do vaginy ženy. Do užšího významu se někdy počítá i penilně-anální styk. V širším právním i sexuologickém smyslu zahrnuje pojem sexuální styk i další orgasmické nebo genitální formy vzájemného fyzického kontaktu mezi dvěma nebo více jedinci jakéhokoliv pohlaví, v nejširším pojetí může termín zahrnovat i negenitální a neorgasmické formy erotického kontaktu. Někdy se formy pohlavního styku rozdělují na penetrativní (kam bývá řazen koitus a penilně-anální styk) a nepenetrativní.
Termíny „pohlavní styk“ nebo „soulož“ se pro „koitus“ používají především v souvislosti s lidmi. Termín pro vyšší obratlovce (např. lvy) a některá jiná zvířata je „kopulace“. Mnoho vyšších obratlovců (plazi, většina ptáků, některé ryby) se reprodukuje interně, ale jejich fertilizace (oplodnění) je kloakální.[zdroj?]
Pohlavní styk může mít rozmnožovací, sociální (vztahovou) nebo rekreační funkci.
PORNO
Pornografie (z řeckého ??????????? pornografía < porné (prostitutka) + grafein (psát); krátce: porno) je neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud.[1][2] V přeneseném širším smyslu hanlivé označení vulgárního, příliš otevřeného literárního útvaru, zpravodajství atd. Hranice mezi erotikou a pornografií jsou do značné míry subjektivní.[3] V minulosti byla jako "pornografická" pronásledována celá řada dnes klasických uměleckých děl: Odysseus Jamese Joyce, Lolita Vladimira Nabokova aj.
INCEST
Incest (z latinského incestus – nečistý, hříšný) je sexuální aktivita mezi blízkými příbuznými. Incest je a byl v naprosté většině současných i historických kultur považován za tabu a zakázán. Naopak u přírodně (prvobytně pospolně) žijících kmenů je incest poměrně častou praktikou, která je však i tu často společensky upravována a regulována. U našich biologických předchůdců šlo - a u většiny primátů jde - o běžný a přirozený jev (zde je však na místě užívat spíše výrazu inbreeding). Přesná definice tohoto termínu je však v různých kulturách různá, protože se liší i definice výrazů „sexuální aktivita“ a „blízký příbuzný“. V některých kulturách se blízký příbuzný definuje jen porodem, v jiných se mezi blízké příbuzné považuje i dítě adoptované nebo získané sňatkem, podle šárie i osoba kojená stejnou ženou.
K incestu může dojít jak mezi sourozenci, tak mezi rodičem a jeho potomkem. Může se udát mezi osobami různého i stejného pohlaví.
Ve většině národů západní civilizace a v jimi kolonizovaných národech je poměr mezi blízkými pokrevními příbuznými zločinem, i když i zde se definice blízkosti mění. V některých, jako například v Česku, jde o závažný žalovatelný trestný čin, v jiných je to jen přečin s mnohem méně vážnými důsledky.
ANÁLNÍ SEX
Anální sex je sexuální aktivita, při které dochází buď k anální souloži, či k nejrůznějším formám dráždění řitního otvoru (prsty, jazykem, erotickými pomůckami, atp.). Z medicínsko-epidemiologického hlediska se řadí se mezi rizikové sexuální praktiky, což je dané zranitelností příslušných orgánů a septickou povahou konečníku. Protože konečník na rozdíl od vaginy postrádá přirozenou vlhkost, je při této praktice obvykle používán lubrikační gel.[1]
Tuto sexuální praktiku lze provozovat v heterosexuálním páru, kdy zpravidla nejsou používány žádné pomůcky (v případě peggingu naopak jsou), a lze říci, že pak jde o doplňkovou sexuální praktiku. Podle průzkumů vyzkoušela anální sex třetina heterosexuálních párů.[2] Aktivita může přinášet sexuální uspokojení oběma partnerům. U muže je mechanismus stejný jako při klasickém sexuálním styku, u žen jsou libé pocity způsobeny tím, že konečník a pochva spolu velmi těsně sousedí a přes tenkou oddělující přepážku je možné dráždit nervová zakončení v pochvě i skrz konečník.[1][3]
Pasivní muž při homosexuálním styku prožívá uspokojení díky dráždění prostaty.[1][4] Lesbické páry využívají při análním sexu pomůcek, které jsou dvojího typu. Buď se jedná o tzv. strap-on, tedy klasický robertek, který si jedna z partnerek připevní na tělo, zpravidla do míst, kde má muž penis, a sama je pak drážděna mimoděložně, nebo se používá pomůcka podobná dvoustrannému robertku.
Pedikace je označení pro zavádění penisu do řitního otvoru, a to jak u homosexuálních, tak u heterosexuálních párů. Někdy se jím ale myslí zejména nebo pouze pohlavní zneužívání chlapců (pederastie).
ORÁLNÍ SEX
Orální sex je sexuální aktivita, při které se používají ústa, jazyk apod. ke stimulování pohlavních orgánů. Orální sex často slouží jako sexuální předehra. Pro stimulaci mužského údu se také užívá označení felace nebo lidově kouření. Pro stimulaci ženských pohlavních orgánů, zejména klitorisu, se užívá názvu cunnilingus (lat. cunnus – vulva, lingere – lízat).
Během orálního sexu je podobně jako u pohlavního styku možnost se nakazit pohlavně přenosnými chorobami jako např. HIV, kapavkou, ale i syfilidou.[1] Partner, který provádí aktivně orální sex, je přitom ve větším nebezpečí než ten pasivní. Dříve se orální sex řadil mezi bezpečný sex, v poslední době se začíná od tohoto zařazení upouštět, i když vědecká obec je stále rozpolcena v názoru.
