Takto. V době Windows XP se disk rozděloval na systémový (C:) a datový (D:), protože pak bylo snadné udělat novou instalaci Windows – prostě jste při instalaci naformátovali disk C: a věděli, že máte opravdu čistou instalaci a že na disku nezůstal žádný bordel. Pokud jste disk nenaformátovali, ten ten bordel z předchozích Windows XP vám tam zůstal, promíchaný (a nefunkční) s ostatními soubory nové instalace Windows XP. Ovšem ve Windows 7 (a pravděpodobně i Vista) rozdělování disku už absolutně postrádá význam. Protože když děláte novou instalaci Windows 7, bez formátování, všechen ten bordel z předchozích Windows (tj. složka Windows, složka Program Files, osobní složky atd) se přesunou do složky Windows.old. Z ní si pak můžete dodatečně kopírovat vše, co potřebujete (třeba nějaké ty osobní adresáře) a zbytek jednoduše smazat. Výhodou takového postupu je to, že můžete využívat kapacitu celého disku pro svá (jakákoliv!) data. Když máte disk rozdělený na systémový a datový, pak velice často dojde k této věci: - na disku C: nebo D: dojde místo. Výsledkem je jediná věc, přesouváte data na druhý disk, takže třeba na datovém disku máte instalace her (protože na céčku už není místo, aby se nainstalovaly do Program Files), nebo naopak přesouváte svá uživatelská data na systémový disk (protože už na déčku nemáte pro ně místo). Jinak řečeno, vlastně jste úplně popřeli myšlenku toho, proč jste ten disk rozdělili.