Vím co je fragmentace a tedy jaký má dopad na velké množství malých souborů na soubory velké.
Pokud budete z disku číst\zapisovat velké množství malých souborů souborů bude rozdíl fragmentovaný\nefragmentovaný soubor prakticky neměřitelný. Čím míň sektorů soubor zabere tím méně může být soubor fragmentovaný. Rozdíl fragmentovaný nefragmentovaný soubor je citelné jen u opravdu velkých souborů, nebo u starého adresování a geometrie disků.
U odkládacích adresářů kde se furt něco zapisuje a zase čte, s velkým množstvím malých souborů , ideálně zmíněná cashe internetového prohlížeče nelze rozdíl prakticky poznat protože zpomalení z fragmentace = odchylka měření přístupové doby.
Docela máte bordel , nebo záměrně to přibarvujete s geometrií disku, systém stopa-hlava-sektor se u nových disků nepoužívá , pokud k tomu přičtu technologii NCQ může se stát že fragmentovaný soubor bude přečten na jednu otáčku disku, stejně jako velký defragmentovaný soubor na více otáček protože jeho velikost přesáhne velikost plotny a podobně. Zpomalení se pohybuje v neměřitelných hodnotách.
Ono to že to je „lepší“ po defragmentaci není od toho, že to je citelně rychlejší, ale třeba od toho, že to je tišší. Disk nevystavoval tolik hlavy, tedy než že by smysly uživatele vnímal tolik rozdílný čas, vnímají rozdílný hluk, toť ten placebo efekt. Uživatel díky okolnostem si myslí, že to je rychlejší aniž by měl objektivní ukazatel. Podvědomě vychází z toho „disk tolik nehrabe musí to být rychlejší „ ale o kolik rychlejší... poznal by to kdyby disk byl bezhlučný?
Takže zpět k tomu co padlo na začátku, pokud má někdo nový disk, v novém domácím PC, reálně rozdíl rychlosti fragmentovaného a defragmentovaného filesystému u normálního použití nepozná.
