Linux a zábava: Jak na filmy, hudbu a televizní tuner

Poznámka: Tento článek vychází ve spolupráci s magazínem LinuxEXPRES.

Těžko říct, zdali na poli zábavy uspokojí linuxový operační systém všechny možné požadavky, které jsou na něj kladeny. Projděte si s námi orientačně situace, které bychom do oblasti „zábava“ mohli zařadit, a zjistíte, jakou výbavu vám GNU/Linux nabízí.

Bez kodeků nic nepřehrajete

Nejprve nutné entrée – kodeky, firmware a podobné záležitosti. Kodek je program, který transformuje data, v tomto případě multimediální, tj. obrazový nebo zvukový proud. Slovo pochází z prvních slabik anglických výrazů coder a decoder, Wikipedia uvádí také možný význam compress a decompress. Kodek je tedy nezbytným převodníkem mezi daty uloženými na disku a jejich reprezentací na obrazovce nebo v reproduktorech. Obyčejný film je prostřednictvím kodeku uložen v datových kontejnerech a podle struktury formátu např. v souboru AVI. Abychom jej mohli přečíst, musíme disponovat stejným kodekem jako tvůrce videosouboru.

 
Instalace kodeků v balíčkovacím systému

Kodeků existuje velké množství a další vznikají. Jednak jde kupředu technologický vývoj, jednak se čas od času snaží nějaký výrobce vytvořit vlastní formát či kodek, aby tak ovládl část trhu. Zdrojové a často také binární kódy mnoha kodeků jsou tedy pochopitelně předmětem firemního tajemství, neboť figurují na místě draze vyvinuté technologie, která má přinášet zisk. Je pochopitelné, že výrobce se snaží zamezit tomu, aby byl takový software využíván bez jeho kontroly. Zároveň se orientuje na masovou produkci a její spotřebu.

Binární verze starších kodeků mohl výrobce za určitých licenčních podmínek zveřejnit a umožnit tak jejich omezenou distribuci. Nebo vznikla alternativa nezávisle na výrobci, který se ji ovšem snaží zničit a často poukazuje na to, že má svou technologii patentovanou. Jenomže tomu tak nemusí být v každé zemi.

To je zhruba a zjednodušeně stav kolem kodeků a dalšího softwaru, který výrobci pro linuxové systémy nedodávají, přitom ovšem brání jeho využívání za pomoci alternativ. Patří sem také ovladače grafických karet nebo firmware nutný pro běh některého dalšího hardwaru. Majoritní distribuce proto existují ve verzích „free“ (tedy „svobodný“, ne „zadarmo“, viz první díl seriálu), které obvykle neobsahují žádný software, u něhož hrozí riziko porušení patentového nebo jiného práva vlastníka.

Stejně tak ovšem existují „běžné“ verze, tedy takové, kde je proprietární („nesvobodný“, „komerčně vyvíjený“) software k dispozici a nelze je tedy označit jako plně „svobodné“.Pokud se jedná o velmi populární a po celém světě rozšířený systém, obvykle najdete kodeky a další proprietární software ve zdrojích softwaru (repozitářích). Stačí jen zatrhnout instalaci takového balíčku a nainstalovat jej. Nemohou být rovnou nainstalované, protože např. v USA (volný příklad) by výrobce i uživatel poškozovali práva třetí strany (výrobce kodeků). Rozhodnutí je používat je na uživateli – výrobce za něj rozhodnout nemůže.

Pokud se ovšem jedná o distribuci, která je určena pro konkrétní geografickou oblast na světě, kde porušení práv třetí strany nehrozí (zákony jako např. v USA tam neplatí), najdete kodeky nainstalované už přímo v systému.

Některé distribuce mají tuto problematiku vyřešenou tak, že se v případě, kdy je třeba použít nenainstalovaný kodek, např. při přehrávání filmu, zobrazí okno s dotazem, zda si uživatel přeje chybějící balíček doinstalovat. Má stále možnost odmítnout – a film pak neuvidí; nicméně „neporuší zákon“.

Tyto nesnáze by zmizely v okamžiku, kdy by byly běžné kodeky a další proprietární software bez rizika použitelné v každém linuxovém systému, tj. se souhlasem jejich výrobce. V případě Microsoftu k tomu zřejmě nedojde, ale v případě kodeků Fluendo nebo ovladačů grafických karet ATI či NVIDIA tomu tak je.

Firmware je obvykle jeden nebo několik málo souborů, které „oživují“ specializovaný hardware, jako příklad uveďme DVB-T tuner nebo některé wifi karty. Firmware obvykle také bývá jako balíček součástí zdrojů softwaru a lze jej nainstalovat podle potřeby. Používá se zejména v případě, kdy výrobce linuxové ovladače nedodává a firmware je používán jako oživovací šém jadernými moduly, které vyvíjí komunita.

Existují samozřejmě i případy, kdy výrobce podporuje vývoj patřičného jaderného modulu („ovladače“) tím, že dodá vývojářům specifikace a nezbytné binární soubory s firmwarem. Tam ovšem dochází ke střetu dvou světů – jádro je svobodný software a jeho vývojáři (a zejména Linus Torvalds) se začlenění proprietárních částí do jádra brání. Kód, k němuž nemají zdrojové kódy, logicky odmítají do jádra zařadit – jednalo by se o bezpečnostní riziko. Existuje tým, který se stará o komunikaci s výrobci hardwaru a snaží se s nimi najít společnou řeč: přesvědčit je, že dodání zdrojových kódů a jejich začlenění do jádra jim přinese další zákazníky – uživatele GNU/Linuxu.

Nyní se již můžeme vydat na průzkum softwaru, protože důležité technické informace jsme si uvedli – a občas se na ně odkážeme.

Přehrávání DVD a filmů

Běžné DVD, které jste si koupili s novinami nebo v obchodě, v GNU/Linuxu přehrajete, pokud si nainstalujete patřičný software. Zejména jde o knihovnu libdvdcss, pro přehrávání filmů je obvykle nutné mít nainstalované patřičné kodeky, obvykle se instalují přímo se systémem, ale obecně řečeno: nemusí to být pravidlem. Některé přehrávače mají svůj balíček (např. Xine), vyplatí se instalovat také win32codecs, program ffmpeg, balíčky Theora a další – nejlépe všechny, které nabízí zdroj softwaru. Tím nainstalujete nejen podporu pro přehrávání multimédií, ale také pro ripování DVD či konverzi mezi formáty.

Totem: Hlavní menu DVD

Tip: Existují linuxové distribuce zaměřené přímo na multimédia – všechny balíčky nabízejí optimálně sestavené a „na jedno kliknutí“. Patří sem např. Medibuntu, dnes již víceméně podmnožina klasického Ubuntu než další distribuce. Atraktivní jsou také jednoúčelové minidistribuce typu GeeXboX, které umí „jen“ přehrávat všechna média, která v počítači najdou. Pro práci se ovšem nehodí, je určena pro zábavu.

Mezi používané přehrávače patří Totem (prostředí GNOME, založený na „stroji“ GStreamer), Kaffeine (KDE, používá Xine nebo GStreamer), Xine samotné má také několik grafických prostředí, univerzální je VLC a mezi klasiku patří MPlayer. Ten sice běžně nedisponuje grafickým prostředím (lze jej zadat jako požadavek při kompilaci programu), ale přehraje téměř všechny typy médií – filmy, zvukové soubory, audio CD, streamovaný obsah, analogovou televizi, přičemž slouží také jako univerzální nástroj pro ukládání a převod dat. Pro jeho ovládání existuje více grafických prostředí, která jej spouští na pozadí (KMplayer např.).

Tip: Přehrávač při načtení souboru s filmem obvykle hledá také soubor s titulky s příponou SRT nebo SUB. Často je nutné, aby byl v kódování Unicode, ale mnohé přehrávače se umí přepnout také do stránky Win1250, takže soubor není třeba převádět.