Jak bezpečně používat platební kartu. Bez frází, zato s praktickými tipy

Platební karty tu s námi jsou už dlouho, z původně trochu exotické záležitosti se staly předměty denní potřeby. Často nejde ani o práci s penězi, třeba integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje umožňuje na platební kartu nahrát jízdenku do MHD. V tomto případě se nevyužívá karty jakožto platebního média, ale využívá se jen NFC část nezávisle na bankovním světě.

Historie platebních karet je dlouhá a zajímavá. Zásadní změny stran placení kartou se odehrály zejména v posledních deseti letech, kdy do tohoto segmentu vstupuje on-line placení. Spojení karetního a internetového světa s sebou nese mnohé výhody, ale také rizika.

Trocha teorie

Platební karta dříve měla jasný obrys: fyzická karta s čísly. S postupným rozvojem internetu se objevily plnohodnotné virtuální platební karty, která se využívaly a využívají zejména na on-line nákupy. U pokladny v obchodě s virtuální kartou většinou moc nepochodíte, stejně tak s ní nevyberete z bankomatu. Virtuální karta mívala ještě před rozmachem internetového bankovnictví papírovou podobu, a byť velikostně i vzhledově odpovídala kartě fyzické, šlo vlastně jen o „držák“ na čísla.

S příchodem placení mobilem nebo hodinkami (Google, Apple, Fitbit a Garmin Pay) vznikl ještě jeden druh karty. Platební karta, kterou máte uloženou v tomto platebním systému, je „kopií“ karty fyzické, ale klidně může jít také o „kopii“ karty virtuální. Podstatné je, že karta v telefonu má jiné údaje než její předobraz. Technicky tak jde o další druh virtuální karty, která se ale díky NFC technologii může uplatnit i ve fyzickém světě. Tedy že s ní zaplatíte u pokladny v obchodě, vyberete z bankomatu, ale klidně můžete platit i on-line.

Všechny karty mají něco společného – obsahují údaje, které kartu jasně identifikují a jsou potenciálně zneužitelné. Proto byste je měli hlídat jako oko v hlavě.

Jaké údaje jsou na kartě důležité?

U nás se nejčastěji setkáte s kartami, které obsahují 16místné číslo, tzv. identifikátor karty, který není sám o sobě až tak nebezpečný z hlediska případného rizika. I přesto je lepší nechat si čísla pro sebe. Na účtenkách a platebních branách vidíte většinou jen poslední čtveřici čísel. Z kódu se dá vyčíst, jaká karetní společnost kartu vydala, zjistit i regionální zařazení, zda jde o kartu kreditní, nebo debetní atd. Právě tady je vidět značný posun ve vnímání bezpečnosti: čísla se přesouvají na zadní část karty, takže se nedají odečíst při bezkontaktním placení. Otázka už také nezní, která karta je a která není embosovaná, protože placení přes imprinter, tedy „žehličku“, s potvrzením vzorovým podpisem už dnes skoro nenajdete.

Druhým důležitým údajem je jméno vlastníka karty, případně zde může být uvedena i společnost. U osobních účtů tady zpravidla najdete své jméno. Tento údaj však v poslední době ztrácí na významu, stejně jako vzorový podpis na zadní straně karty. On-line platební brány tento údaj prakticky ignorují.

Co je naopak hlídaný údaj, je platnost karty. Správně zadaná platnost se ověřuje u všech on-line plateb. Původní platnost karet byla 2 roky, ale aktuálně se posouvá až na 5 let. Důvod, proč má karta vůbec nějakou platnost, je její fyzické opotřebování. Dříve, když se karty vkládaly do terminálu, nebo používaly „žehličky“, dostával plast zabrat. V současné éře bezkontaktního placení si mohou společnosti dovolit delší dobu platnosti. Po ukončení platnosti obvykle od banky získáte kartu se stejným číslem, ale liší se právě datem platnosti.

A jako poslední najdete na kartě třímístný kód, který zpravidla bývá na zadní straně. U tohoto kódu panuje trochu zmatek s pojmenováním, které ale na principu celkem nic nemění. Pokud máte kartu Visa, jsou tato čísla označena jako CVV (Card Verification Value). Karty MasterCard používají označení CVC (Card Validation Code) a u nás nepříliš rozšířený American Express zase čtyřmístný CID kód, a to na přední straně karty. 

Byť je na kartách běžně používáno označení CVV nebo CVC, technicky jde o CVV2 a CVC2. Oba kódy jsou vytvořeny kryptovací metodou z čísla karty, data platnosti a servisního kódu. Využití nachází zejména při ověření on-line plateb nebo ještě obecněji u plateb, kde není nutná fyzická přítomnost karty.

CVV1 a CVC1 jsou kódy přímo v magnetickém pásku nebo v čipu. Tento kód se používá pro ověření transakcí, kde je zapotřebí fyzická přítomnost karty. Technicky se tak kontroluje integrita a funkčnost čipu a magnetické pásky. Z uživatelského hlediska je pro vás CVV1 a CVC1 kód nedostupný a tedy nezajímavý.

Nemějte na kartě moc peněz

Tento trik používám už řadu let a je velmi funkční. Ve své bance mám dva účty, jeden běžný, na který je napojená platební karta, a druhý spořící, kam s kartou nemohu. Na běžném účtu držím jen drobné, takže v případě velkého problému přijdu o několik stokorun. A „velké peníze“ mám na spořícím účtu, který je přístupný jen z internetového bankovnictví nebo z aplikace.

U většiny bank můžete mít spořící (či druhý běžný) účet zdarma. Převod mezi těmito účty bývá okamžitý, protože se jedná o přesun v rámci banky. A funguje to i o víkendu. Takže já mám na běžném účtu minimum peněž jen pro běžnou potřebu a ze spořícího účtu je přesunu až podle potřeby.

Je to levné, ale účinné řešení, které ve finále znamená, že pokud o kartu přijdete, může si útočník vzít maximálně ty drobné, které jsou na běžném účtu. Rozumné je také nastavit střízlivé limity pro různé platby, jejich případná úprava v aplikaci podle potřeby je velice jednoduchá.

Využijte virtuální kartu

Virtuální kartu využívám primárně pro on-line placení, a to z jednoduchého důvodu. Karta může být celou dobu neaktivní (zablokovaná), těsně před platbou ji zapnu, zaplatím a pak zase deaktivuji. Je to celkem jednoduchý a neprůstřelný systém, ale i přesto můžete narazit na problém. Pokud platíte měsíční předplatné, je daný systém nepoužitelný, hodí se tedy hlavně na jednorázové nákupy.