Další oběť dot.com krachů utratila skoro miliardu dolarů bez centu výdělku: dá se vůbec v USA provozovat internetový retail?
Série krachů internetových firem neustává, i když se výrazně ztenčuje (bodejť, když už skoro nikdo nezbyl); poslední obětí je firma
Webvan, nejznámější a nejvýznamnější potravinářství na Internetu. Webvan byla firma jedoucí skutečně ve velkém stylu: dva tisíce zaměstnanců, flotila kamiónů pro dodávky a sedm distribučních center (v plánu jich bylo postavit 26). Firma rovněž získala jeden z nejvyšších investorských balíků, jaký kdy byl na americkém Internetu rozdán – přes 800 miliónů dolarů. Ty jsou nyní nenávratně pryč – společnost oznámila bankrot, přestala obsluhovat zákazníky (měla jich údajně 750 000, tedy poměrně nízké číslo na utracené peníze) a rozprodává majetek. Komentář mluvčího firmy stojí za citaci: „Jsme pyšní na to, co jsme dokázali“.
Zatímco Webvan tvrdí, že koncept byl brilantní, ale firma s ním přišla příliš brzo, analytici říkají, že právě koncept byl děravý a nemohl by nikdy fungovat. Webvan šel na věc příliš velkoryse a jako většina dalších zkrachovalých firem mířil na „exit“, tj. že jej někdo za drahé peníze koupí, nikoli na profit. Počítal s tím, že se v dané oblasti stane vítězem (byl skutečně lídrem trhu se skoro padesátiprocentním podílem na trhu internetových potravinářství) a tudíž po něm bude muset sáhnout gigant typu Wal-Mart a zaplatit miliardy. Mimochodem, Webvan měl v době své největší slávy tržní kapitalizaci 7,2 miliardy dolarů, nyní končí na nule a s hromadou dluhů.
Webvan byl ale podle analytiků firmou, která musela prodělávat tím více, čím větší měla obrat, pokud by zásadně nezměnila ceny. Firma prodávala za supermarketové ceny (tj. ty nejnižší v kraji, v Americe jsou věci poněkud jinak než u nás...), protože údajně by u ní jinak nikdo nenakupoval. Vyřízení každé objednávky ale firmu stálo 10-15 dolarů (vyskladnění, zabalení, doprava k zákazníkovi), které zákazníkovi neúčtovala (tj. určité dopravné a balné se účtovalo, touto částkou firma objednávky dotovala). Tytéž služby ale dělá i například internetové knihkupectví, v čem je hlavní rozdíl v potravinách oproti knihkupci? Především při napodobení supermarketu cenami i sortimentem existují v USA velice malé marže – zpráva tvrdí, že supermarketový prodejce se pohybuje na dvou- až čtyřprocentním čistém rabatu (u knih či hudby jsou to desítky procent). Dále je logistika u potravinářského zboží nesrovnatelně složitější a dražší – pracuje se se zbožím, které se kazí, které je nutné uchovávat zmražené, se zbožím v nepevné konzistenci, váženým zbožím atd. Tuto obsluhu si v supermarketu dělá zákazník sám – vybírá, balí a váží si zeleninu, dává do košíku „na své náklady“ rohlíky za korunu kus, je jeho problém, jak dále zachází se zmraženými potravinami poté, co si je dá do košíku a podobně.
Jak upozorňuje agentura AP, dopadly desítky dalších internetových potravinářství stejně, jen jejich pády nebyly tak medializované, protože šlo o menší společnosti (např. ShopLink.com, Streamline.com, GroceryWorks.com atd.); jediná dosud přežívající významná společnost je Peapod.com, ve které ale vlastní strategický podíl potravinářský gigant RoyalAhold (u nás mu patří mj. řetězec Albert). K Webvanu se pak váže ještě jedna kuriózní zpráva: firma se ve smlouvě se svým ředitelem zavázala vyplácet mu plat ve výši 31000 dolarů po celý zbytek jeho života...
Jsou tedy internetová potravinářství odsouzena ke zkáze? Nedomnívám se tak, ale nemohou fungovat tak, že budou napodobovat supermarket. Musí se soustředit na určité druhy zboží: takové, které v supermarketu nenajdete (například luxusní potraviny pro gurmány, biopotraviny), může obsazovat určité tržní výklenky, jako je prodej drahého alkoholu, prodej stovek typů čajů nebo jiného zboží, které existuje ve velkém sortimentu, ale v běžném obchodě je nikdy nenajdete (dobrou „českou cestu“ ukazuje obchod Dobroty.cz). A může se také zaměřit na lukrativní klientelu, která se nechce se zbožím „tahat“ a je ochotna si za to připlatit docela citelné sumy (opět českou cestu ukazuje Obcerstveni.cz). Prodávat ale rohlíky a účtovat si dvacet korun za doručení do libovolného místa republiky do druhého dne je jistá cesta ke zkáze.
