Proč je Linux zdarma, proč existuje tolik distribucí a kterou z nich si vybrat? Máme pro vás odpovědi.
GNU/Linux dospěl do fáze, ve které se o něm mluví stále častěji. Někteří lidé mají potřebu ho vychvalovat do nebe, jiní mají potřebu jej zavrhovat. Málo je těch, kteří se povznesou nad osobní preference a jsou ochotní uvažovat v obecné rovině. Ale právě o to se teď pokusíme my.
Poznámka: Tento článek vychází ve spolupráci s magazínem LinuxEXPRES.
Linusovo jádro a projekt GNU
Vývoj Linuxu začal v roce 1991, kdy Linus Torvalds zveřejnil jádro operačního systému. Pojmenováno bylo (správcem univerzitní sítě) jménem Linux, namísto původního Freax. O historii linuxového jádra najdete několik článků na Wikipedii (a čerpali jsme odtud i my).
Již drahnou dobu ovšem existoval projekt GNU, jehož záměrem bylo vytváření svobodného softwaru (více informací zde) a cílem bylo vytvoření svobodného operačního systému. Svoboda je v chápání GNU naplňována následovně:
- software lze používat za jakýmkoliv účelem;
- lze studovat jeho zdrojový kód a upravit si ho podle svých potřeb;
- je možné dále šířit kopie programu;
- je žádoucí, aby byl program vylepšován a změny byly k dispozici ostatním.
Základním rámcem pro tyto svobody je licence GNU General public license (všeobecná veřejná licence). Problematiku trochu komplikuje často nepochopený fakt, že svobodný software může být komerční – a není to vůbec žádná výjimka. Status svobodného softwaru lze vyjádřit tvrzením „free as in free speech, not as in free beer“. Slovo free lze překládat mnoha výrazy a uvedený výrok je spíše slovní hříčka. V prvním případě se slovo free přeloží jako svobodný, ve druhém jako zdarma. U svobodného softwaru (free software) tedy nejde o to, že by měl být zdarma, ale o to, že by s ním mělo být nakládáno podle čtyř výše uvedených pravidel. Proto není free software zdaleka totéž co freeware (tento výraz existuje převážně ve světě MS Windows). Více informací zde.
Linux+GNU
Ale zpět k Linuxu, který neměl software, a projekt GNU zase neměl jádro zamýšleného systému – původní jádro Hurd ještě stále není v použitelném stavu. Spojením Linuxu (jádra) a programů vyvíjených pod hlavičkou GNU vzniká operační systém GNU/Linux. Lomítko v názvu má naznačit partnerský vztah obou součástí, ale často se používá pro označení celého systému (tedy včetně GNU softwaru) pouze slovo Linux. Je to prostě kratší. Přesto se stále objevují hádky, proč je nutné uvádět celý název a proč je ten krátký zavádějící.
Poznámka: Lomítko se naopak nepíše v názvu licence GPL – celé správné označení zní GNU GPL. Existují také další licence, např. GNU FDL pro dokumenty a mnoho dalších.
Zřejmě vás teď napadne, jaké místo zaujímá v tomto pohledu software, který se označuje pojmem open source. V překladu to znamená otevřený zdroj, myslí se tím tedy zdrojový kód softwaru. Podle Wikipedie se jedná o pojem nadřazený pojmu free software. Jako open source lze označit programové vybavení, jehož zdrojové kódy jsou dostupné (třeba na požádání) a je možné je dále upravovat. Ovšem jejich šíření už může podléhat určitým podmínkám, což je právě rozdíl od free softwaru, který žádné podmínky v tomto směru neklade. Mezi oběma (téměř životními) postoji k softwaru a jeho využívání existují třecí plochy, které jsou taktéž zdrojem pro mnoho konfliktů a hádek. Je ovšem pravda, že open source není totéž co free software.
Vznik linuxových distribucí
Jádro (Linux) a software (často z projektu GNU, ale není to pravidlem) se tedy začaly vyvíjet společně. Jejich zkompletování do jednoho softwarového projektu, který byl vyvíjen „v jednom kuse“, získal označení distribuce, tedy „linuxová distribuce“, přesněji „distribuce GNU/Linuxu“.
Dnes již hovoříme o jednotlivých operačních systémech, ačkoliv laici či zájemci používají ve svých dotazech na fórech slovo „linuxy“ (v horším případě „linuxi“, což je gramaticky dobře asi jako „windowsi“). Proč je vhodné hovořit spíše o jednotlivých operačních systémech než „o tom Linuxu“?
Srdcem každé distribuce je samozřejmě stále jádro, tedy kernel – Linux. Ten, který vzniká pod Linusovou taktovkou a je oficiálním vydáním, se nazývá vanilla kernel. Česky bychom řekli „vanilkové jádro“, ale takové označení se nepoužívá. Slovo vanilla symbolizuje verzi softwaru, která není upravena konkrétním požadavkům konkrétního zákazníka či uživatele, je tedy v jakési optimální formě, která by měla dobře posloužit všem zájemcům (více informací zde).
To je samozřejmě stav, který nevyhovuje všem – proto existuje množství vývojářů, ať už jednotlivců či firem, kteří vanilla kernel opatřují svými vylepšeními pro konkrétní účely či situace. Tomu se říká patchování – patch je záplata; může to být oprava chyby, ale také vylepšení dílčí části. A to je prostor, ve kterém vznikly základy pro jednotlivé distribuce: pokud se takové jádro odlišuje od vanilly, je důvod považovat je za základ už odlišného operačního systému. Nebo snad je Linux běžící ve vašem routeru v podstatě stejný jako ten, který máte v notebooku? Jistěže není – v routeru je minimální jádro obsahující podporu pro nezbytné síťové a jiné služby. V notebooku se zase klade důraz na uspávání systému, výdrž na baterie a mnoho dalších okolností a podmínek.
I když je to extrémní příklad, na tomto principu vznikají jednotlivé distribuce, tedy vlastně operační systémy založené na jádru Linux. Jedná se o svobodu, která může být na obtíž, protože uživatel je nucen k tomu, aby si z nich vybral.
Linus Torvalds vysvětluje, jak se vyslovuje „Linux“:
