Ke konkurenčním produktům zatím přešlo několik významných evropských zákazníků za značné mediální pozornosti. Zda se ale jedná o významný trend nebo pouze o jednotlivé případy, je ještě brzo říci.
V uplynulém roce média zaznamenala – a obvykle též rozsáhle prezentovala – několik případů, ve kterých Microsoft ztratil významné zákazníky ve státní správě, především v západní Evropě. Nejznámější byl případ německého Mnichova, kde se místní radnice rozhodla nahradit všech 14 000 počítačů (není v Bavorsku málo úředníků, jak vidno) řešením na bázi open source; tento přechod z placeného produktu na zadarmový (chceš-li, čti svobodný) bude stát 30 mil. euro, tedy 2100 euro (64 000 Kč) na jeden počítač. Radnici města Mnichov radila v rozhodování, jaký systém si má pořídit, mimo jiné tehdy ještě německá firma SuSE, takže vítězem se dosti pravděpodobně stane nyní již americká firma SuSE; Microsoft, americký předtím i nyní, údajně dal nabídku 23,7 mil. euro, ale stejně prohrál.
Není to jediný případ vítězství Linuxu: v Německu si tento operační systém vybírá více radnic, z velkých firem mj. Dortmund, přešlo na něj oddělení lokálního ministerstva financí, policie Dolního Saska (11 000 počítačů) atd. Tisková agentura Reuters odhaduje, že podíl Linuxu, v souhrnu desktopů i serverů, v současné době v západní Evropě dosahuje 15 % (!). Udává se, že podobný krok zkoumá i radnice Paříže a některé britské instituce; další významné „hnutí“ je hlášeno z Asie, konkrétně z Jižní Koreje a Číny.
Zastánci open source software budou jistě hlasitě chválit státní správu za její moudrost a prozíravost, ale něco zde maličko nehraje. Úřady nebývají zrovna těmi nejpružnějšími organizacemi, které hledají nové cesty a usilovně šetří; spíše naopak, bývají to typicky zpátečnické organizace. Zatímco těmi, kteří adoptují nové a nastupující technologie jako první, bývají malé a střední soukromé firmy. Máme-li hledat důvody těchto změn, budou zřejmě velmi různé, a jen jednou z nich, často ne tou nejvýznamnější, je výhodnost investice - jako je její návratnost, poměr ceny k výkonu, celkové náklady na pořízení a provoz (TCO) apod.
Zejména v západní Evropě a hlavně v poslední době, po citelné roztržce mezi USA a evropskými spojenci v otázce Iráku, je to volba politická. Západoevropské země chtějí svou nezávislost na USA nejen deklarovat, ale i provádět, a informační technologie jsou citlivou oblastí, dotýkající se vojenství i národní bezpečnosti. Jde pochopitelně i o národní hrdost, která je u zemí jako je Francie či Německo také velmi silná.
Druhým důvodem, částečně souvisejícím s prvním, je otázka přístupu či „filosofie“ open source systémů, jako je otevřený (transparentní) kód a otevřené souborové formáty. Tato námitka má na rozdíl od první zdravější jádro – proprietárnost formátů a uzavřenost kódů je často a poměrně legitimní námitka, na kterou poskytuje Microsoft zatím poměrně váhavou odpověď (poskytování zdrojových kódů programů některým institucím, zavádění XML do formátů dokumentů Office atd.).
Asijské země pak mívají zcela jiné argumenty. Čína sama sebe – částečně právem, částečně nikoli – považuje za natolik obří velmoc, že vůbec nehodlá podporovat něco, co si nevytvoří sama, s celkem pádným argumentem, že miliarda obyvatel představuje natolik velký trh, že se jí vyplatí pro něj vytvořit cokoli (zde je zrod „čínského Linuxu“). Čína samozřejmě je ochotna nyní dovážet technologie, které sama nemá, ovšem jen do té doby, než si vytvoří vlastní náhradu.
Konečně zásadním důvodem pro řadu úřadů může být také cena. Vzhledem k závislosti na každoročních dotacích je veřejná správa i v západoevropských zemích takřka permanentně bez peněz, nemůže si sama vytvářet nějaké finanční rezervy a ostatně ani nemá z čeho – často tedy je volba Linuxu určena tím, že nevyžaduje investici v okamžiku nákupu.
Zda je výhodnější jedna nebo druhá platforma, není rozhodnuto. Existuje mnoho studií nezávislých a několik závislých; výsledky nedávají jasnou preferenci té či oné volbě. Častěji se setkáváme s názorem, že Linux je levný na pořízení, ale má zvýšené náklady na provoz, zatímco u Windows je tomu naopak, ale ani tento závěr není vždy jednoznačný. Z pohledu státní správy ale toto znamená značný rozdíl – zatímco varianta Windows znamená placení peněz jiné firmě (notabene „posílání za oceán“, což prostí voliči nemají rádi), varianta Linuxu znamená, že se zaměstná pár desítek místních lidí, možná předtím nezaměstnaných, a to voliči naopak rádi mají. Stát na rozdíl od podnikatele počítá tyto náklady jinak: vzhledem k tomu, že nezaměstnaný člověk je pro něj výdaj a zaměstnaný pro něj naopak znamená částečně i příjem (z jeho daní), v tomto krkolomném vzorci jej vychází zaměstnanec na polovinu až třetinu (podle státu, výše daní, odvodů atd.) než soukromou firmu.
Microsoft se snaží hájit svou pozici tím, že tyto případy trochu bagatelizuje – říká, že se jedná zatím jen o jednotlivé události, které neznamenají trend a že změny platformy ve státní správě nejsou o nic častější než v soukromé sféře, pouze jsou víc na očích a víc se o nich píše. To může být pravda, ale rozdíl je v tom, že dříve se tyto změny nevyskytovaly vůbec.
Pod navenek nevzrušenou tváří ale Microsoft nemůže být klidný – už proto, že ze státní správy má méně než 10 % svých příjmů. Státní správa, zejména mimo USA, svým rozhodnutím dává významný příklad podnikatelským subjektům a může je vést k podobným rozhodnutím. Pokud mnichovská radnice v rámci místního e-governmentu například nařídí pro výměnu dokumentů mezi magistrátem a občany (firmami) neutrální souborové formáty, může to znamenat impulz k úvahám, proč vlastně používají programy, jejichž vnitřní formáty jsou jiné.
Microsoft zcela jistě nebude této hrozbě nečinně přihlížet – ostatně sdílení kódu (shared source initiative) a přechod na standard XML u svých programů jsou jeho první odpovědí. Nejsou to rozhodnutí, která by Microsoft dělal ochotně a rád, neboť jej činí o něco zranitelnějšími, ale podstatné je, že přinesou to, co ocení i širší zákaznická obec.
