Za předchůdce internetu je často označován Arpanet. Ten byl velkým hybatelem rozvoje počítačových sítí, ale byl moc drahý a skutečnému předchůdci internetu musel ustoupit.
Kapitoly článku:
Když se dnes, v jednadvacátém století, podíváme zpět na první léta ARPANETu, připadají nám jako nepochopitelná snaha státní agentury darovat tu novou skvělou a prověřenou technologii nějaké soukromé firmě za účelem správy a rozvíjení, zatímco soukromý sektor o takový velkorysý dar vůbec neprojevil zájem. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že AT&T, telekomunikační gigant, hned nadvakrát odmítl ten na zlatém podnose nabízený zlatý grál, protože si vůbec neuvědomoval, že právě toto znamenaná budoucnost.
Promeškaná příležitost
Promeškanými příležitostmi se dějiny jen hemží. Samotné AT&T kdysi právě díky podobnému nepochopení vzniklo. Když v roce 1876 nabídl Alexandr Graham Bell svůj nový patent na telefon tehdejšímu komunikačnímu molochu Western Union, jehož telegrafní linky křižovaly celý kontinent, dostalo se mu následující odpovědi:
„Pan Bell by rád instaloval jeden ze svých telefonních přístrojů do každého města. Tato idea je sama o sobě idiotická. Nadto, proč by kdokoliv chtěl používat to odporné a nepraktické zařízení, když si může poslat poslíčka do telegrafní ústředny s jasně napsanou zprávou do jakéhokoliv velkého města ve Spojených Státech?“
O sto let později udělalo AT&T, založené kdysi Bellem, úplně stejnou chybu, jako jeho předchůdce. Nejprve nerozpoznalo obrovský potenciál paketového přenosu dat a odmítlo se podílet na stavbě sítě počítačů. Když byla tato technologie vyzkoušena a vyhodnocena jako perspektivní, nabídla DARPA tu nově vybudovanou síť AT&T ke správě a dalšímu rozvoji. DARPA samotná neměla o něco takového zájem, nebyl to její úkol. Ona měla rozvíjet nové, ne udržovat už fungující. No a jaká odpověď přišla z AT&T nyní, když už bylo každému jasné, že přepojování paketů navzdory původní skepsi funguje a dokonce přímo skvěle? Prý jde o technologii nekompatibilní s dosavadní sítí a AT&T proto o něco takového nemá zájem
Díky tomuto rozhodnutí nepatří dnes Internet nějaké konkrétní firmě či subjektu. Toto obrovské štěstí je dáno naprostým idiotstvím, nepochopením a ignorancí příslušných odpovědných pracovníků telekomunikačního giganta. Mýlili se – stejně jako o sto let předtím jejich předchůdci.
Pod křídly DCA
Když nebylo možné „udat“ ARPANET u soukromé firmy, musela se najít nějaká státní instituce – stala se jí Defence Communications Agency, spadající pod Pentagon a mající rozsáhlé zkušenosti se správou komunikačních služeb nezbytných pro obranu USA.
DCA převzala ARPANET pod svá křídla v létě roku 1975 a ihned zaplavila všechny připojené instituce spoustou memorand, interních předpisů, směrnic a podobnými naprosto nezbytnými záležitostmi. Úřední šiml se rozřehtal nadšením z přehršle nového voňavého obroku ve žlabu. Podle dohody měla DCA spravovat ARPANET až do roku 1983 a nikdo z vědců z toho nebyl zrovna nadšen. Na druhé straně – ARPANET vznikl jako vedlejší produkt vojenského výzkumu, takže se nad tím nemohli moc podivovat.
Stav ARPANETu v roce 1980
V červnu 1980 šéf DCA major Joseph Haughney konstatoval, že síť sestává z 66 uzlů a přibližně pěti tisíc uživatelů, nicméně je třeba nadále udržovat flexibilitu při maximální snaze kontrolovat plýtvání a zneužívání sítě. Je třeba ověřit správné užívání zdrojů a zamezit jakýmkoliv neautorizovaným průnikům. Bdělost!
A tak se konalo – DCA přísně sledovala přístup k sítí, omezovala její využívání k volnočasovým aktivitám a kontrolovala sdílení souborů. Na nějaké ty torrenty či P2P programy byste tehdy mohli rovnou zapomenout.
Naštěstí, tento přísný dohled trval jen pár let. Pokud by nebyl takto časově omezený, asi bychom se nakonec dočkali zcela jiného Internetu, než jej dnes známe. Ovšem štěstěna nám přála. V roce 1983 DCA oddělila z ARPANETU vojenskou striktně regulovanou síť MILNET, no a na ten zbytek už se přeci jen dívala se značnou benevolencí.
Jak jsme si už ale řekli, ten vojenský dohled zajistil vcelku bezproblémový přechod k novému protokolu TCP/IP počátkem roku 1983. Zde se zcela výjimečně a neočekávaně ukázalo (i když se to mezi svobodomyslnými počítačovými nadšenci nesmí říkat moc nahlas), že jsou chvíle, kdy diktát je lepší než nekonečné diskuse. Díky vojákům se jim ARPANET při tom bolestném „switchi“ vyhnul.