Za předchůdce internetu je často označován Arpanet. Ten byl velkým hybatelem rozvoje počítačových sítí, ale byl moc drahý a skutečnému předchůdci internetu musel ustoupit.
Jak rychlí technici přemohli pomalé byrokraty
V polovině osmdesátých let probíhal boj ještě na dalších dvou frontách. První byla snaha mezinárodní organizace ISO prosadit namísto TCP/IP svůj vlastní standard OSI, zatímco druhým problémem, vyžadujícím urychlené řešení, byl nápad na realizaci systému DNS.
Boj mezi TCP/IP a OSI byl dlouhý a v podstatě skončil kontumačně. Zpočátku to ale zdaleka tak nevypadalo, protože organizace ISO měla všechny trumfy v rukávu. Byla uznávaná jakožto tvůrce mezinárodních norem, které jsou všeobecně respektovány. Když se zrodily počítačové sítě, nějaká chytrá hlava v tomto mamutím kolosu dospěla k závěru, že je nejvyšší čas oblažit svět nějakou tou standardizací. Na TCP/IP se totiž byrokracie dívala s opovržením jako na vědeckou hračku. Celý ten směšný systém RFC, vzniklý v jakési koupelně, jim přišel jako dobrý vtip. Ostatně, mnohé RFC byly psány s nadhledem, autoři vtipkovali a vůbec, vyjadřovali se nepřístojně, jak se v oficiálních dokumentech nepřísluší. Koneckonců, RFC nikdy nebyly oficiálními dokumenty, posvěcenými ARPou či jinou státní organizací. Jasně, síťová komunita je sice uznávala, ale jak známo, správní byrokraté nepovažují komunity za své partnery.
A tak tedy za velkých bolestí začal vznikat model počítačové komunikace zvaný OSI. Teoreticky brilantní dílo, detailně popisující do nejmenších podrobností každou podrobnost a to jazykem, který se nedal číst. Kdokoliv se někdy pokusil prokousat nějakou byrokratickou směrnicí, jistě ví, co to znamená. Zatímco TCP/IP byl postaven na zkušenostech a jeho specifikace byla střízlivá, napsaná techniky pro techniky, model OSI úspěšně bobtnal a kynul a napsaný byl... pro koho vlastně?
Vint Cerf se spolu s dalšími odborníky podílel na té tvorbě a byl z toho zoufalý. Tisíce komisí si vše předávaly tam a zase zpátky, k textu se vyjadřovaly stovky lidí, kteří reálnou síť nikdy neviděli a vše se táhlo léta. Na námitky Cerfa, že magie Internetu je v tom, že jeho počítače komunikují pomocí co nejjednodušších protokolů, na tyto námitky nebyl brán zřetel.
Čas se ale nezastavil. Zatímco komise pracovaly a byrokratický šiml řehtal, okolní svět nečekal, až z toho molochu vypadne nějaká norma. Všechny sítě postupně přijímaly TCP/IP za svůj, nejprve vojáci ve svém MILNETu, později ARPANET, CSNET a další. Takže když byl OSI konečně přefiltrován přes všechny ty komise a v roce 1988 jej ISO slavnostně představila a očekávala jeho implementaci, nic se nestalo. Nikdo jej už nepotřeboval. Hodil se sice skvěle k demonstrování síťových technologií a vysvětlování, co, kde, jak a proč funguje, ale TCP/IP se stal králem namísto něj.
Posledním základním kamenem, který musel být vyřešen, byl systém doménového pojmenování zvaný DNS. V původním ARPANETu měl každý počítač své jméno a SRI (Stanford) byl zodpovědný za distribuci souboru HOSTS.TXT, v němž byly všechny počítače v síti sepsány. S vzrůstajícím ARPANETem ale nastávaly konflikty, protože ta „nejlukrativnější“ jména počítačů už byla zabraná. Zkrátka, ne každý počítač v síti se mohl jmenovat „Frodo“.
V roce 1983 proto Paul Mockapetris společně s Jonem Postelem představili v RFC 882 a 883 systém hierarchických jmen a domén, kde doménami nejvyššího řády byly .mil, .gov, .edu, .org, .net, .com a .us a celé pojmenovávání konkrétního počítače bylo založeno na stromové struktuře. To mimo jiné znamenalo významné rozšíření možností v pojmenovávání jednotlivých počítačů, takže „Frodo“ mohlo slavit žně. Trvalo ale až do ledna 1986, než se na velké konferenci zástupců všech tehdejších sítí podařilo dohodnout, že tento systém bude zaveden na všech sítích bez výjimky.
Komerční Internet
Koncem osmdesátých let došlo k propojení Evropy a Japonska s Amerikou pomocí napojení na NSFNET. Zároveň vznikaly různé zcela komerční počítačové sítě, které ovšem měly jedinou nevýhodu. Musely se propojit z vlastní iniciativy mezi sebou, neboť přístup na NSFNET jim byl odepřen. To ale vedlo k vytváření paralelní sítě a k napětí mezi vědeckými a školními ústavy a komerčním sektorem. Zatímco vědci se obávali komercionalizace Internetu, neboť tušili, že pak ztratí poslední zbytky vlivu na vývoj, komerční sektor argumentoval, že školství a věda má neférovou výhodu vůči jim.
Nicméně, jak postupně narůstalo vzájemné propojení různých sítí v první půli devadesátých let, tyto pře ustaly. NSFNET byla sice stále nejrychlejší, ale už se o ní nedalo mluvit jako o páteřní, jelikož paralelně existoval druhý, komerční Internet, ke kterému se mohl po zaplacení poplatků připojit kdokoliv.
30.dubna 1995 skončil sponzoring NSFNET agenturou a od tohoto data padly poslední restrikce k přístupu k páteční síti. V podstatě se to dalo považovat za akceptování reality. Internet byl konečně takovým, jaký je známe. V této době byl ale původní ARPANET již minulostí.
Nelze se divit. Platit ročně 14 milionů dolarů se prostě nevyplácelo. ARPANET byl technicky překonaný a přitom velmi drahý. V roce 1989 proto docházelo k postupnému odpojování jednotlivých IMPů, ovšem v praktickém životě se to vůbec neprojevilo, jelikož příslušné počítače byly ihned připojeny k NSFNETu či CSNETu. 28.února 1990 pak došlo k oficiálnímu uzavření ARPANETu. V tuto chvíli však šlo již jen o byrokratickou ceremonii. Žádný IMP už totiž nepracoval.
Nelze se divit, že mezi bývalými internetovými pionýry vyvolala tato zpráva vlnu sentimentu. I když každý uznával, že ARPANET už neměl světu co nabídnout, byl symbolem, o který nikdo nechce přijít. Pořádaly se sympózia a konference a mnoho z otců této první počítačové sítě se k jejímu konci vyjádřilo. Třeba ve verších, což byla forma zvolená Vintem Cerfem. Takto zní jeho Requiem za ARPANET:
It was the first, and being first, was best,
but now we lay it down to ever rest.
Now pause with me a moment, shed some tears.
For auld lang syne, for love, for years and years
of faithful service, duty done, I weep.
Lay down thy packet, now, O friend, and sleep.
Ve volném překladu:
Byl první a jako první byl nejlepší,
Však nyní ho ukládáme k věčnému pokoji.
Zastavte se se mnou, uroňte slzy.
Pláču za dávné časy, za lásku, za dlouhá léta
věrných služeb a splněných úkolů.
Odlož paket svůj, příteli, a spi.
