Je to takový můj dlouhodobý rituál, že na určitý čas vyjdu ze své komfortní zóny a začnu na počítači či mobilu používat nebo dělat něco jinak, než je u mě zvykem. Nasaju tím nové zkušenosti a získám důležité srovnání. Na jaře jsem zkoušel, jaké to je vydržet měsíc bez vyhledávače Googlu. Teď jsem na čtyři týdny opustil Windows a začal „na plný“ úvazek používat Linux.
Rovnou můžu uvést, že to byl mnohem hladší přechod, než jsem čekal. A nebudu přehánět, když řeknu, že nikdy nebyla tak dobrá příležitost přejít na Linux jako dnes.
Výběr distribuce
S Linuxem pravidelně přicházím do styku posledních minimálně 15 let. Tu a tam si našel místo na mém disku v dualbootu s Windows. Dřív jsem znal hlavně Red Hat nebo SUSE, které se často přibalovaly k časopisům, jako je náš Computer. Plně jsem se do tučňáka ponořil až s Mandrivou (dříve Mandrake), která u nás vycházela spolu s výbornou příručkou od Ivana Bíbra.
V období, kdy vyšel Windows 7, mi ale svět Linuxu začal utíkat a já se do něj vrátil až díky Ubuntu. Dodnes jsem už vždy používal jej, jeho odnože či projekty z něj vycházející. Byl to pragmatická volba, kolem Ubuntu vznikla velká komunita, která ochotně pomohla s různými problémy, které jsem měl (a že jich bylo).
Během měsíčního pokusu jsem většinu času strávil v Manjaro Linuxu s desktopem KDE
Kdybych měl dnes začátečníkům doporučit nějakou distribuci, u níž nebudou muset měnit zažité zvyky z Windows, bude Linux Mint s prostředím Cinnamon. Výborný systém vycházející z Ubuntu má pěkné uživatelské prostředí, je dobře přizpůsobitelný a upravuje některé věci, které Canonical v Ubuntu úplně nedomyslel.
Právě na Mintu jsem běžel prvních pár dní, ale pak jsem se rozhodl udělat větší úkrok stranou a nainstaloval Manjaro. Arc Linux, z něhož vychází, byl na mě vždy moc hardcore. Manjaro mu ale nasadilo slušivý kabátek, přidalo spoustu klikátek a jednoduchý instalátor, takže jej může používat kdokoliv.
Co mě lákalo, je fakt, že jde o rolling release distribuci. Její softwarové repozitáře jsou pořád živé a stále aktualizované, takže mám vždy k dispozici nejnovější jádro, aplikace a různé balíčky na pozadí. Teoreticky jde o méně spolehlivý distribuční model, který může přinést nestabilitu či ztrátu kompatibility, ale prostě jsem to chtěl risknout.
Změna distribuce je na Linuxu opravdu pohodlná a já s tím od začátku počítal, takže jsem vytvořil zvláštní diskový oddíl pro uživatelská data. Díky tomu lze na druhou distribuci plynule přejít, přičemž zůstane i veškeré nastavení (u stejných aplikací) a další data. Takhle je dokonce možné používat více distribucí vedle sebe. Na Windows nemožné.
Další kapitola se věnuje uživatelskému rozhraní a volbě KDE…
Vypadá to jako Windows
Coby desktopové prostředí jsem nasadil KDE Plasma 5.1x. Dlouhodobě jej mám nejraději, protože je překvapivě rychlé a nenáročné, přesto dobře vypadá a nabízí nejvíce možností úprav ČEHOKOLIV. Standardně vypadá jako Windows 10, ale není problém jej upravit do podoby macOS. Mně ale vždy vyhovovala jedna lišta dole, kde budou ikonky, hodiny apod., rámy oken s tlačítky napravo apod.
Plasmu jsem si více upravil tak, aby mi připomínala Desítky. Ne nutně vzhledem, ale stylem používání a úsporou místa. Vlevo je hlavní nabídka, vedle pak dok s ikonami, které slouží ke spuštění aplikací, ale zároveň pomocí symbolu indikují i to, že daná aplikace je již spuštěná. Na oblasti kolem hodin také není co revolučně měnit.
Nabídka aplikací
KDE Plasma má ale několik drobností, které zpříjemňují život. Lze si vybrat hned z několika podob hlavní nabídky („Startu“). Můžu libovolně měnit velikost a umístění veškerých prvků na liště. Některé tam ani nemusí být, další můžu přidat formou widgetů. Já si k základu přihodil widget s počasím, který mi po kliknutí zobrazí meteogram z Yr.no, a ukazatel rychlosti stahování/odesílání dat. Vše přitom zapadá do vzhledu systému.
Velmi se mi líbí práce se zvukem. Pokud nějaká aplikace přehrává zvuk, u příslušné ikony v liště se zobrazí malý reproduktor. Když na něj kliknu, aplikaci ztlumím. Výborný je widget pro výběr zdrojů a nastavení hlasitosti aplikací, který je ve Windows pořád velmi omezený.
Plasma se mi líbí už v základu, ale když chci, můžu si s ní ještě vyhrát. Nejen zvolit světlý a tmavý motiv (který mi přijde hezčí než ve Windows 10), ale také upravit veškeré barvy, velikosti, pozice či vzhled jednotlivých ovládacích prvků. Jednoduše můžu upravovat také ikony, resp. stahovat icon packy jako na Androidu. Windows mi takovou svobodu nenabídne.
Takhle bych si představoval jednoduchou správu zvuku i ve Windows
Jeden z hlavních důvodů, proč mám rád KDE Plasma, je i ten, že v něm všechny aplikace vypadají dobře. Na Linuxu jsou dva hlavní vývojářské frameworky Qt a GTK, na nichž stojí aplikace i celé desktopy a které definují, jak bude prostředí vypadat a ovládat se. A zatímco v Plasmě (Qt) vypadají aplikace psané v GTK naprosto přirozeně, naopak to rozhodně neplatí. Desktopy stavěné na GTK jako Gnome, Cinnamon, Mate a další zobrazují aplikace pro Qt ošklivě, jak by do toho systému vůbec nepatřily.
Ani tak se ale nedaří dosáhnout zcela konzistentního vzhledu, protože například některé programy používají vlastní styl rámů oken, jiná tlačítka atd. Sice mě to rozčiluje, ale ve Windows je to úplně stejné. Tady má navrch macOS, kde je vzhled jednotný, ale zase si jej člověk neupraví tak, jak by chtěl.
Že aplikace nejsou (vždy) problém, se dočtete v další kapitole…
Aplikace nejsou problém
V úvodu píšu, že nikdy nebyla lepší doba k přechodu než dnes. Zužuje se aplikační propast. Buď vzniká spousta dobrých programů pro Linux, případně se spousta věcí přesouvá do online prostoru. Já osobně trávím v prohlížeči naprostou většinu času při práci i zábavě.
Hudbu přehrávám na webu, video jakbysmet. Na mailování, chatování i psaní textů mi také stačí web. Ostatně, má plocha většinu času vypadá tak, že mám obrazovku rozdělenou na dvě poloviny, přičemž vlevo mám prohlížeč pro zábavu (dnes Vivaldi), vpravo pak prohlížeč pro práci (Firefox). Jedna věc mě ale s multimédii děsně štvala. Netflix na žádném prohlížeči v Linuxu neběží ve vyšším rozlišení než 720p.
Takhle vypadá má typická plocha, dvě okna vedle sebe, obvykle dva prohlížeče
Od Linuxu mě dříve odrazovaly ty jednotky procent případů, kdy jsem nechtěl nebo nemohl používat web a spoléhal se na nainstalované programy. Tady bohužel ještě pořád existují mezery, alespoň v mém případě.
Řada mých oblíbených aplikací je multiplatformních (a open source). Typicky jde o LibreOffice pro kancelářskou práci (často ale používám i Office Online a Google Docs) nebo Thunderbird pro zálohu e-mailů z různých schránek.
Na offline přehrávání videa mívám ve Windows MPC-HC, ale dokážu používat také VLC, které je i pro Linux. Video prakticky neupravuji a nerenderuji, takže různé „premiéry“ mi nechybí. Pro střih se ale dá využív výborný Kdenlive. Video spíš převádím do jiných formátů nebo provádím lineární střih a k tomu je s výjimkou VirtualDubu na Linuxu vše, co potřebuji.
Nedám dopustit na Total Commander, na Linuxu není, ale Double Commander je důstojnou náhradou
Dolphin se ovládá podobně jako Průzkumník ve Windows, ale u něj lze zapnout i dvoupanelové zobrazení. Když však pracuji se soubory nebo FTP, sáhnu stejně vždy po Total Commanderu. Na Linuxu není, ale existuje Double Commander, který je prakticky jeho klonem. Nastavil jsem jej do podoby, jak jsem zvyklý, a vlastně mi nic nechybělo.
Na Linuxu je dostupný také Enpass, který používám pro správu hesel a licencí. Nechyběly mi TeamViewer pro vzdálené ovládání počítačů, Audacity pro úpravu zvuku ani Skype pro telefonování.
Před časem jsem z Dropboxu migroval na OneDrive, protože mi toho v bezplatné verzi nabídne více (a s méně omezeními). Jenže zatím Dropbox vyvíjí klientskou aplikaci i pro Linux, OneDrive (ani Google Drive) tam oficiálně nenajdu. Existuje neoficiální placený nástroj Insync, který si rozumí s oběma cloudy, ale já nakonec skončil u aplikace Rclone. Nastavit ji byl trochu porod, protože nemá grafické rozhraní a vše probíhalo v terminálu, ale po prvotní konfiguraci už synchronizace fungovala bez problémů.
Další kapitola pojednává o trampotách s prohlížeči a editory obrázků…
Prokleté obrázky
Pak jsou tady ale fotky a obrázky… Ve Windows mám dost specifické „workflow“, které se mi v Linuxu nedaří napodobit ani nijak efektivně nahradit. Pro prohlížení, správu a trochu komplexnější vyvolání fotek využívám Zoner Photo Studio X. Náročnější úpravy bitmap pak řeším v Affinity Photu. Kromě toho ale mám Xnview, který je výborný na rychlé ořezy, hromadné převody apod. S obrázky, které vydávám na Živě, s ním pracuji nejčastěji.
GIMP mě omrzel, Krita mě překvapila
Ani jeden z těchto programů ale na Linuxu není, samozřejmě zapomeňte i na kreativní nástroje Adobe nebo Corelu. Místo ZPS jsem zkoušel digiKam a Darktable, ale přestože jsou to dobré nástroje, úplně pohodlně se v nich necítím. Měsíc používání nestačil. Před Affinity Photo jsem dlouho používal Gimp, který na Linuxu pochopitelně je. Dnes už jej ale považuju za pomalý nepřehledný moloch, který neumí vše, co po něm chci.
Zato jsem však objevil Kritu. Původně šlo o program hlavně pro malování, ale dnes v něm lze velmi dobře upravovat i fotografie a jinou grafiku. Přijde mi mnohem přehlednější a rychlejší než Gimp, nabízí vrstvy úprav (které Gimpu trestuhodně chybí), ale na mém počítači Krita občas padala.
Nejvtipnější situace je ale s Xnview. Tento program totiž tvůrci vydávají i ve speciální verzi Xnview MP, která je dostupná také pro Linux a macOS. Jenže jde o trochu jiný program s jiným ovládáním i funkcemi. A zrovna to, co po něm potřebuji, v něm není. Jde o specifické úlohy spojené s výběrem/výřezem částí obrazu, nastavení poměru stran apod. Byl jsem tak zoufalý, že jsem původní Xnview rozjel přes Wine. Ale je v něm bohužel nestabilní a špatně použitelný.
Ve Windows používám Xnview, v Linuxu jsem jej rozjel přes Wine, ale neběží stabilně
Windows v základu nemá pořádný nástroj pro tvorbu/úpravu screenshotů. Výstřižky jsou hrozné. Před lety jsem si ale koupil Screenpresso, na které nedám dopustit. Navíc umí i zaznamenávat video. V Linuxu jsem ještě dokonalou náhradu nenašel, ale docela se mi líbí Flameshot. Video bohužel neumí.
Jak se změnila instalace aplikací na Linuxu? Čtěte dále…
Software vždy nejnovější
Jednu věc jsem osobně u Linuxu vždy považoval za problém. Hlavní linuxové distribuce jako Ubuntu nebo Fedora mívají zastaralý software a aktualizace nejsou tak časté. Důvod tkví v tzv. závislostech. Dvě a více aplikací mohou využít společné knihovny, takže ty budou nainstalované jen jednou, čímž se šetří místo na disku. Kdyby se ale jedna z aplikací chtěla aktualizovat a vyžadovala by novou verzi oné sdílené knihovny, ostatní závislé aplikace by už nemusely fungovat správně. Vše se proto musí důkladně a dlouho testovat, což brání v rychlé aktualizaci softwaru.
Tenhle problém řeší nové typy balíčků jako Flatpak, Snap nebo AppImage. Ty si stejně jako na Windows veškeré knihovny berou s sebou a jsou nezávislé na zbytku systému. Díky tomu lze používat nejnovější aplikace, aniž by se zhroutily ostatní. Logicky jsou ale větší. Aplikace o velikosti 10 MB může mít ve formě Flatpaku a spol. třeba 100 MB. U často aktualizovaných aplikací, které s každou novou verzí přinesou hodně funkcí či oprav, ale jsem ochotný obětovat trochu místa navíc.
Pamac se v Manjaru stará o vyhledávání, instalaci i aktualizaci aplikací
Co je však „typicky linuxové“, je fakt, že se komunita neumí domluvit na jednom formátu. Zmíněná řešení Flatpak, Snap nebo AppImage dělají víceméně totéž, ale jsou vzájemně nekompatibilní a ne každý formát funguje v každé distribuci. Mé Manjaro ale má tu výhodu, že se všechny dají do systému snadno integrovat, takže mě v používání nic neomezuje.
Univerzální balíčky jsou podle mě velký skok kupředu. Když jsem používal Linux v minulosti a chtěl si ihned nainstalovat například nejnovější LibreOffice, musel jsem se modlit, aby se po instalaci nic nerozbilo. V Manjaru, které se přitom snaží mít stále co nejaktuálnější software, jsem takhle nainstaloval Steam, Skype, Gimp a pár dalších aplikací, které ve standardních repozitářích byly ve starší verzi.
Ano, na Linuxu lze hrát. Přečtěte si o zkušenostech v další kapitole…
Linux na hry? Ano, ale
Ještě nedávno bylo hraní na Linuxu čirý masochismus. Dnes? Je to čím dál lepší! Podle ProtonDB má 26 % z tisícovky nejhranějších titulů na Steamu nativní linuxovou verzi. Dalších 17 % je označených jako Platinum, takže bez problémů běží přes překladovou vrstvu Proton. A 47 % nese označení Gold, takže běží, ale občas se mohou objevit nějaké chybky.
Já jsem na Steamu vyzkoušel čtyři hry. Dying Light a Life is Strange, které mají nativní podporu. Dále pokémoní klon Temtem (Platinum) a české RPG Kingdom Come: Deliverance (Gold). Vše běželo jako po másle, žádných chyb jsem si nevšiml. Nemám to exaktně změřeno, ale nevšiml jsem si žádných výkonnostních propadů oproti Windows.
Díky Steamu a Protonu lze hrát i hry, které pro Linux nevznikly
Valve (tvůrce Steamu) dělá pro podporu Linuxu vážně mnoho. Sice nám dluží třetí díly Half-Lifu, Portalu a Left 4 Dead, ale jeho projekt Proton (odnož Wine) integrovaný přímo ve Steamu je neskutečnou pomocí těm, kteří si chtějí na Linuxu zahrát. Lví podíl na tom samozřejmě mají také tvůrci knihoven DXVK a Vkd3d, díky kterým se hry v reálném čase překládají z DirectX 9 až 12 do Vulkanu.
Projektem, který jsem doposud neznal, je Lutris. Ten se snaží vytvořit jednotnou knihovnu her pro Linux a jeho prostřednictvím se na jednom místě objeví tituly ze Steamu, emulované hry z Dosboxu nebo RetroArchu či jiných míst. Já jsem jej vyzkoušel na rozběhnutí prvního dílu Zaklínače. Lutris si po přihlášení ke GOGu sám stáhl instalátor, hru a Wine nastavil a já mohl do fantasy světa Sapkowského pohodlně proniknout.
Většina nejpopulárnějších her ze Steamu na Linuxu pojede obstojně
Kdybych chtěl, tak samozřejmě dostanu Linux do úzkých. Pořád je zkrátka dost her, které na něm nepoběží, ať už kvůli jejich náročnému enginu nebo třeba kvůli použité ochraně DRM a spouštěcímu klientu. Kdo má hry na Uplayi, Originu, Epicu nebo Rockstar Launcheru, ten bude hodně zklamaný. Přesto i zde platí, že Linux na tom s hraním nebyl nikdy tak dobře jako dnes.
Při nastavování a tipech mi mimochodem hodně pomohly youtubové kanály The Linux Gaming Experiment a Chris Titus Tech, které bych rozhodně doporučil sledovat.
Na další stránce popisuji hardwarové problémy…
Hardwarové patálie
Linux jsem instaloval na desktopový počítač, žádný exotický notebook, takže jsem nečekal žádné problémy s kompatibilitou. Skoro vše fungovalo, jak jsem očekával. Nainstalovaly se ovladače pro grafiku GeForce, fungovaly Wi-Fi i Bluetooth, Linux rozpoznal mou tiskárnu od Canonu, USB mikrofon od Samsonu, webkameru od Microsoftu a u bezdrátové myši značky Logitech dokonce zobrazil i stav baterky.
Podle očekávání jsem ale narazil u USB čtečky otisků, kterou ve Windows používám k odemykání počítače a některých programů. Na Linuxu jsem ji nezprovoznil, a i kdyby ano, stejně bude chybět nějaké univerzální rozhraní jako Windows Hello, které by jedním dialogem zastřešilo všechna místa, kde se má čtečka použít.
Solaar je neoficiální aplikace pro správu myší od Logitechu
Radost jsem ale neměl ani z myši. Logitech svůj software vydává jen pro Windows a macOS, takže na pokročilou správu musím zapomenout. To by ale tolik nevadilo. Horší je, že ani v jedné distribuci jsem nedokázal nastavit citlivost myši. Mohl jsem změnit rychlost ukazatele, ale to ani v Mintu ani v Manjaru nic nedělalo. Nikde není možnost změnit rychlost kolečka, resp. to, o kolik řádků se bude posouvat. Zřejmě to má nějakou souvislost grafickým serverem (X.org či Wayland), což ale věc, kterou jako běžný uživatel fakt nechci řešit.
Trochu pomohla instalaci aplikace Solaar, což je neoficiální nástroj pro správu myší Logitech. U mých MX Master i MX Vertical jsem díky Solaaru dokázal alespoň změnit citlivost, když už to nešlo v nastavení systému.
Klávesnice a zvláštní symboly
S klávesnicí jsem naštěstí obtíže neměl, ale dovedu si představit, že bych narazil i s ní. Mám jednobarevné podsvícení, u něhož můžu jas měnit přímo pomocí zkratek. Kdyby měl RGB podsvit regulovaný aplikací pro Windows, nevím, jak bych dopadl.
Pojí se s ní jiný problém, který mám vždy, když začnu používat macOS nebo Linux. Při psaní jsem zvyklý používat zkratky sestávající z levého Altu a číselných kombinací na numerické klávesnici. Na alternativních systémech takové zkratky nefungují, používají se jiné, ale ty se mi do paměti nevštípily. Jde hlavně o typografické symboly jako české uvozovky „“ (Alt + 0132, Alt + 0147), výpustka … (Alt + 0133) nebo půlčtverčíková/krátká pomlčka – (Alt + 0150).
Pomocí AutoKey jsem Linux naučil vkládat speciální symboly
V Linuxu se používá tak krkolomný systém, že jsem jako řešení nakonec našel aplikace AutoKey. V ní se dá automatizovat spousta věcí a mj. umí to, že si zkratkou při psaní můžu napsané znaky nahradit jinými. Já si ji nastavil tak, že dva znaky palce "" se mi změní na české dvojité uvozovky, tři tečky ... na výpustku a dva spojovníky -- na onu krátkou pomlčku. Word nebo LibreOffice Writer tyhle operace dělají automaticky, ale já chci mít typograficky správně i texty na jiných místech. Holt nemoc z povolání.
Díky AutoKey se ale možná konečně naučím používat makra i ve Windows díky obdobnému nástroji AutoHotkey. O něm slýchávám roky, ale pořád jsem byl líný jej vyzkoušet. Tady je vidět, jak překážky naučí člověka myslet jinak. :-)
Během měsíčního výletu v Linuxově jsem narazil ještě na jeden hardwarový problém. Počítač málokdy skutečně vypínám, většinou jej jen uspávám do paměti. V Manjaru se mi ale přes noc někdy probudil, aniž bych zjistil důvod. Párkrát jsem při probuzení měl na displeji zvláštní artefakty, které zmizely až po restartu grafického serveru (Ctrl + Alt + Backspace). Obojí dělalo jen Manjaro, takže může jít o specifický problém jeho jádra, ovladačů, balíčků nebo skvrn na Slunci, nevím.
Kde Linux ukazuje Windows záda? V propojení s mobilem, čtěte dále…
Propojení s Androidem
V minulé kapitole jsem zmínil, že počítač většinou jen uspávám, ale nevypínám. Kdybych chtěl, tak jej na Linuxu nemusím vypínat či restartovat klidně rok. Za celý měsíc jsem neměl důvod restartovat celý počítač, přestože se systém a jeho softwarové balíčky pravidelně aktualizovaly. Ubuntu či jiná distra dokonce používají technologii, díky níž lze bez restartu do jiné míry aktualizovat i jádro systému. Windows člověka naučit se aktualizací bát, tady jsem je nevnímal. Neprovedou se automaticky, a kdybych chtěl, tak o sobě ani nedají vědět.
Další oblastí, kde Linux ukázal Microsoftu záda, je propojení s mobilem (Androidem). KDE Connect je alternativa k aplikaci Váš telefon dostupné ve Windows 10. Umí toho ale mnohem víc a funguje obousměrně. Z počítače můžu přistupovat do mobilu, z mobilu pak do počítače.
KDE Connect spojí počítač s Androidem a dělá to lépe než Windows 10
Na PC si například můžu přečíst všechny notifikace z mobilu, vidím také SMS, na které rovnou můžu odpovědět. Vyskočí také upozornění, když někdo volá. Hovor ale bohužel vzít nemůžu, zde má Windows navrch. Na mobil můžu jednoduše poslat soubor, odkaz nebo vidím stav baterky. Užitečné je i prozvonění zatoulaného mobilu.
Překvapila mě oboustranná sdílená schránka (pro text). Když něco zkopíruji na jednom místě, můžu to vložit na druhé, aniž bych musel používat nějakou zvláštní funkci. Z PC můžu dokonce procházet kompletním úložištěm na mobilu, jako by to byla připojená flashka. To vše přitom běží přes Wi-Fi.
Editor SMS v KDE Connectu
KDE Connect umožňuje i ovládat počítač mobilem, ale to jsem v praxi nepotřeboval. Nicméně jsem alespoň ověřil, že to funguje. Telefon poslouží jako dálkový ovladač multimédií, zastoupí touchpad, můžu na PC posílat vzdálené příkazy apod. Tady má Windows 10 ještě co dohánět.
Co však Windows dělá lépe, je vykreslování písma. Je to silně subjektivní věc, ale rendering fontů se mi v Linuxu nikdy nelíbil. Už v minulosti jsem experimentoval s různým nastavením subpixelového vyhlazování, hacky FreeTypu, ale pořád to nebylo ono. Buď je písmo zvláštně „chlupaté“, nebo moc tlusté. Windows a jeho ClearType považuji za ideál. Dokonce ani na macOS se mi vykreslování písma nelíbí (hlavně na méně jemných LCD), přestože Apple platil Microsoftu licence za zmíněný ClearType.
V poslední kapitole se dočtete, proč ještě nad Windows nelámu hůl…
Vrátím se k Windows?
Ano, už jsem se vrátil. Ve Windows mi funguje vše, co potřebuji. Na Linuxu ale nemám některé hry a nenajdu tam software, který jsem si koupil, protože mi open source varianty (kterým jinak fandím) nevyhovovaly.
Přestože Linux dělá hodně věcí lépe než Windows (a to jsem ani nezmínil všechny), pořád je to jen operační systém, od kterého očekávám, že tam někde pracuje na pozadí a nedává o sobě vědět. Klíčový je až ten software, který na něm spouštím.
Takže to vlastně ani nebylo dilema. Kdybych používal Linux na hlavním desktopovém počítači, musel bych tu a tam skočit do Windows. Když používám Windows, žádný z ryze linuxových programů mi nechybí. A kdyby ano, bude pro mě pohodlnější jej spustit ve VirtualBoxu či přímo Windows 10 díky WSL.
Oznamovací oblast vybavená widgety
Dokázal bych si však představit používat Linux trvale, což dříve nešlo. Dokonce silně zvažuji, že jej nasadím na notebook, u něhož nemám takové nároky. S grafikou na něm prakticky nedělám a hry na něm nehraji, což jsou dvě hlavní překážky.
PS: Článek má přes 20 000 znaků textu, ale jen jednou v něm zmiňuji příkazový řádek. To je také velká změna. V Manjaru jde skoro všechno pohodlně „naklikat“ v grafickém rozhraní. S terminálem jsem sice také pracoval, ale to jen abych si urychlil některé operace.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
