Kapitoly článku:
Předpřednáška Hermuta Pilche: Historie softwarových patentů a vývoj zákonů
Pan Pilch věnoval svou přednášku v Karolinu rekapitulaci historického vývoje problematiky aplikace patentů na software, matematické metody a obchodní postupy.
Vycházel přitom z toho, že historicky nebylo nikdy patentování myšlenek povoleno od začátku. Patenty byly určeny k tomu, aby umožnily vynálezcům či firmám, kteří vyvinuli nějakou novou technologii, tuto technologii bez obav publikovat tak, aby ji ostatní mohli studovat. Zprvu se však jednalo pouze o technologie v hmotných vynálezech, v nějakých zařízeních, nikoliv o abstraktní myšlenky.
Jako první se do této nové koncepce pustily Spojené státy americké, zatímco Evropa zůstávala skeptická. Podle pana Pilche většina ekonomů i tak nepovažuje patentový systém za nic přínosného a tak nebyl důvod jej ještě dále rozšiřovat.
V 80. letech se ale začala v Evropě situace obracet. Mohla za to mocná lobby amerických společností, které chtěly své patenty uplatňovat i na území Evropy. Podle pana Pilche za to může částečně i strach z toho, aby poskytla Evropa svému průmyslu dostatečnou podporu a nebyla převálcována stále sílícím Japonskem, kde patenty platí. Začala se objevovat interpretace, že program sám vynálezem být nemůže, nicméně je to způsob, jak operovat s počítačem a potom již se jedná o věc technickou a za vynález, ve smyslu patentového práva, jej považovat lze.
Je zřejmé, že takovéto slovní hříčky a překroucené interpretace jsou do velké části dílem Orwellovského Newspeaku, kde i zdánlivě jasné věci jsou často interpretovány jako přesný opak toho, co původně znamenaly.
Pan Pilch uváděl, že dříve se jako jedno z kriterií pro to, zda se jedná o vynález, používalo, zda zahrnuje některou z fundamentálních sil přírody. Takže pokud jste např. chtěli pantentovat ABS a jeho řídící systém, mohli jste, protože ABS se snaží překonat tření a využívá dalších fyzikálních zákonů, nicméně samotnou myšlenku nebo algoritmus na to řízení jste již patentovat nemohli, protože ta pro sebe žádné fundamentální síly nevyužívá. Pokud se na to ale začali někteří dívat tak, že programy jsou vynálezy ve smyslu, že ovládají počítače a počítače samozřejmě hmotné jsou, pokud jsou programy posuzovány s počítačem dohromady, pak by byly patentovatelné. Takový postoj zastával třeba patentový úřad ve Velké Británii, což vytvářelo na Evropskou unii další tlak.
Při vysvětlování těchto právních taškařic z publika nejednou zazněla salva smíchu. Zdá se však, že Evropský patentový úřad tuto "kreativní interpretaci práva", jak ji údajně sám kdesi nazval, bere naprosto vážně.
Dalším podstatným obratem bylo, když v roce 1990 Německo přistoupilo na kompromis. Tento druh patentů sice existovat může, ale na programy samotné se nevztahuje. Je tedy možné si nějakou programátorskou technologii patentovat, ale v případech, kdy není v přímé součinnosti s nějakým hardwarovým zařízením (např. embedded zařízení apod.), nelze jej v současnosti vymáhat. (Pozor, na můj dotaz na pozdější tiskové konferenci pan Pilch odpověděl, že přijmutí direktivy, o které se teď jedná, by retroaktivně umožnilo tyto již dříve registrované patenty vynucovat i v oblasti programů! To je možné díky tomu, že direktiva nemá podobu úplně nového zákona, ale pouze "vyjasnění" již tehdy platného článku 52. Alespoň tak je to prezentováno, ačkoliv je každému zřejmé, že se jedná o Newspeak.)
Evropský patentový úřad se tohoto všeho tedy chytl a začal tvrdit, že článek 52, jež vymezuje entity, které je možné patentovat, je nejasný a je třeba nějak jej upřesnit. Pan Pilch se rozumně pozastavoval nad tím, že ten článek vůbec není nejasný a ty popsané šroubované "alternativní" interpretace jsou pouze výsledky tlaků velkých amerických společností a Evropského patentového úřadu, které místo toho měly být okamžitě odsouzeny jako směšné.
Ale není divu, že i Evropský patentový úřad se snaží návrh na upravení patentovatelných entit prosadit. Vždyť částky, které plynou ze sporů patentovým právníkům jsou astronomické. A tak byla v roce 1998 vydána tzv. Green book, studie, ve které je nosným argumentem, že ,"Microsoft již vlastní 40 000 patentů, z toho je zřejmé, že patenty jsou pro softwarové společnosti nutností."
Byla tedy připravena direktiva, která měla článek 52 "upřesnit" (pan Pilch opakovaně upozorňoval na běžně používanou Orwellštinu) a explicitně prohlašovala vše implementované na počítači za technologické a tedy potenciálně patentovatelné. Vzhledem k odporu veřejnosti se však podařilo hlasování odložit a mezitím zorganizovat již zmíněnou konzultaci, která nakonec dopadla tak, jak dopadla. Oficiálním zdůvodněním bylo, že Open Source neprodukuje peníze a proto je pro ekonomiku nedůležitý. Na tom bohužel skončily i různé SME (small and medium enterprises, malé a střední podniky), které se podařilo přesvědčit, aby zmínili svobodný software jako jeden z argumentů. Přesto se pod tlakem veřejnosti nakonec Evropský parlament rozhodl direktivu v původním znění nepřijmout a výrazně ji pozměnil tak, aby pouhé programové postupy již patentovatelné nebyly.
K tomu, aby okomentoval poslední dění, které rozhodnutí Parlamanetu naprosto popírá, už bohužel panu Pilchovi nezbyl čas. Musel vyklidit přednášecí pult pro hvězdu dne: Richarda Stallmana.
Ještě bych se ale chtěl vrátit k tomu zmiňovanému Newspeaku. Na webu FFII (Foundation for Free Information Infrastructure) jsou dostupný komentář navrhovaného zákona. Vybírám z něj:
"Právo [patentovat] program, sám o sobě nebo na nějakém nosiči, by nemělo být dovoleno, mimo případu, kdy ... [...] Způsob, jakým je to napsané, je zavádějící. Všimněte si té negace, ta lže. Věta je znegována pod podmínkou, která není nikdy pravdivá. Pravý význam je tedy opačný. Zkuste si větu přečíst bez toho `ne` a té části `mimo případu...` a pochopíte co tím myslím." Jinými slovy, klauzule "mimo případu že" je zřejmě vždycky pravdivá!
Další kapitola vysvětluje rozdíly mezi klasickými a softwarovými patenty.