Pokud bychom za tehdejší virtuální realitu považovali třeba letecké trenažéry, tak prý byly opravdu docela věrné. Bývalý kolega, který na jejich vývoji kdysi pracoval, říkal zajímavou historku, že prý na trenažéry měli kdysi v SSSR přístup i mechanici, kteří jinak se stíhačkami MIG-15(?) nelétali. Ale po tom, co jim prý uletěl jeden mechanik do zahraničí, který předtím stíhačku občas "pilotoval" pouze z kokpitu v trenažéru, tak už se prý mechanici k těm trenažérům nesměli ani přiblížit.
Podle toho kolegy byl také značný rozdíl, když přešel z trenažéru stíhačky na trenažér dopravního letadla - asi jako když člověk přesedne z osobního do nákladního auta. Na nějakou akci pilota/řidiče to z hlediska jeho pocitů reaguje mnohem pomaleji.
Takže ten čas na naplnění kýblu možná souvisí i s postupem a celkovou vyvičeností konkrétní osoby na daný model virtuální reality?