Po eXPerimentech zůstává Microsoft u rozumného pojmenovávání, produkt bude spíše „menším upgrade“.
Až v posledních dnech ohlásil Microsoft, že údajné zpoždění Windows „XP“, o němž kolovaly v kuloárech zvěsti, se konat nebude; o tom již ostatně čtenáři Živě měli možnost číst. Zajímavá je ale i zpráva týkající se následníka Windows 2000 – verze označené jako 2002, která přijde na trh zřejmě v první polovině roku 2002.
Nejdůležitější informace je, že s velkou pravděpodobností půjde jen o „malý upgrade“ – to samozřejmě není termín Microsoftu, který bude jistě propagovat nové vlastnosti jako pokroky v Active Directory, ale nezávislých analytiků, kteří se s navrhovanými vylepšeními Windows 2002 seznámili. Skok mezi Windows NT a 2000 byl opravdu velký – a také trval dlouhou řadu let; Windows 2000 jsou povedeným produktem, kterému se skutečně dá z důležitých věcí vytknout právě krkolomné používání Active Directory. Chce-li tedy Microsoft pokračovat ve směru Windows 2000, nemá před sebou příliš mnoho vylepšení, spíše „co doba dá“, jako jsou nové zejména nové internetové a multimediální technologie, možnosti dané hardwarem (multiprocesorové servery atd.). Protože Windows XP, která jsou už na dohled, budou sdílet stejný základ jako Windows 2000, je skoro jasné, že Windows 2002 budou zase postavena na tom, co přinesou Windows XP. Microsoft tedy – výjimečně v celé své historii – sdílí základ u všech svých momentálně prodávaných operačních systému, pomineme-li zcela odlišná Windows CE (Pocket PC).
Ve vývoji operačního systému zde ovšem je ještě jedna možnost: napsat celý systém znovu. Microsoft k ní bude muset jednou přikročit; Windows NT/2000/2002 jsou postavena na základě, který je sice robustní (Digital VMS), ale prastarý. Nutnost přepsat čas od času – a ten čas může být opravdu dlouhý, třeba deset nebo dvacet let – celou aplikaci nebo operační systém není dána ani tak jeho nevyhovujícími vlastnostmi, jako typickými „nemocemi stáří“, které se projevují spíše dovnitř než vně. Jde například o stále obtížnější vývoj: na programování se během času podílely tisíce programátorů a systém nutně obsahuje milióny řádek balastního kódu, o kterých pomalu nikdo neví, co dělají a zda jsou v systému vůbec k užitku. Dále dochází postupně k vývojům programovacích a ladicích prostředků, k vývoji programovacích technik a novým objevům v programovacích technologiích vůbec. Výsledky jsou zřejmé: nové aplikace se programují rychleji a s lepším výsledkem, ale pro staré aplikace to neplatí, u nich se jenom zřídka dají k doprogramovávání a přeprogramovávání použít nové prostředky, které v době původní tvorby aplikace vůbec neexistovaly.
Podobnou obstarožností ale dnes trpí skoro všechny významné operační systémy: komerční Unixy, a tím pádem i Linux stejně jako nový Mac OS X jsou napsány tak, že kdyby je jejich tvůrci mohli začít tvořit dnes znovu, šli by na to naprosto jinak a lépe. K totálnímu přepsání se ale těžko sbírá odvaha, protože zcela nový systém, jakkoli moderní, bude na začátku úplně „holý“, musí řadu let dozrávat – a do té doby nebude pro zákazníky atraktivní, příkladem je třeba BeOS. Staré operační systémy, pouze oblečené do nových šatů, jsou pro jejich producenty navíc dobrým obchodem (za upgrade se platí a skoro vždy více, než by to „odpovídalo“ inovaci produktu, a je tomu stejně u Microsoftu jako u jiných komerčních konkurentů), a tak je udržují při životě, jak to nejdéle jde.
