V článku je pouze odkaz na zákon 121/2000 Sb., nikoli na právní normu zakazující vytvořit kopii audiovizuálního díla pro vlastní potřebu.Považujete-li výklad laický výklad pana Václavíka za pramen práva, pak to vysvětluje vaše absolutní nepochopení problematiky. K tomuto si dovolím citovat zdroj povolanější:Základní otázka zní, z jakého podkladu lze legální kopii pro osobní potřebu vytvořit? Naše právo, tedy ani občanský zákoník, ani autorský zákon, explicitní úpravu v tomto směru nemá. Relevantní judikatura je minimální. Na rozdíl od např. práva německého, kde se používá pojem Quellenfrage, tedy otázka zdroje či původu kopie, což pak dává odpověď na otázku, zda je kopie legální anebo ne.Podíváme-li se tedy na otázku původu, může se vyskytnout řada situací. Čistě technicky vzato by mohlo být lhostejné, jestli okopíruji knihu, kterou jsem si koupil, nebo půjčil v knihovně či od známého, nebo zdědil, nebo našel, anebo ukradl či dokonce uloupil. Platí ovšem zásada ex iniuria ius non iritur, v občanském zákoníku vyjádřená v § 6 odst. 2: „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“
JUDr. Jan Tuláček
Bulletin advokacie 30.7.2017aDále považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jak také vyplývá ze znění ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) autorského zákona, nelze z něj dovozovat, že se omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z jeho legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v rámci omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno rozmnoženinu díla pro osobní potřebu pořizovat. Může se tedy jednat jak o originál, tak i o rozmnoženinu díla, přičemž není bez dalšího nikterak vyloučeno, aby zdrojová rozmnoženina, ze které si zhotovitel pořídí vlastní rozmnoženinu pro osobní potřebu, byla pořízena i na základě jednání, které je v rozporu s autorským zákonem. Tato skutečnost nemůže sama o sobě, pokud autorský zákon nestanoví jinak, změnit právní povahu aktu pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu, jež je autorským právem aprobované, což samozřejmě nemá žádný vliv na vznik autorskoprávní a případně i trestní odpovědnosti za předchozí porušení autorského práva. Ustanovení § 30 autorského zákona totiž ani nestanoví podmínku „oprávněného uživatele“ jak to činí autorský zákon v jiných ustanoveních, např. § 36 nebo § 66 (srovnej Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347, 348). Z tohoto hlediska tedy nelze při jednoznačné a pochybnosti nevzbuzující dikci zákona vztahující se k volnému užití díla argumentovat blíže nezdůvodněným „účelem“ či „duchem“ autorského zákona nebo podle názoru soudu „absurdním příkladem“. Výklad zákona je totiž třeba podávat standardními metodami výkladu právních norem (zejména na základě jazykového, logického, systematického, historického, ale i teleologického výkladu).
Usnesení nejvyššího soudu 5 Tdo 234/2009