VMware ESX Server tvoří základ virtualizačních technologií jako Infrastructure nebo vSphere 4. Oproti Hyper-V od Microsoftu nabízí především heterogenní systémový provoz v síti.
Serverová virtualizace prožívá v posledních letech obrovský boom a málokterá firma si dnes dovolí nekonsolidovat své servery do virtuálních jednotek. V poslední době se v odborných IT médiích mluvilo zejména o platformě Microsoft Hyper-V, faktem však zůstává, že dominantní postavení v tomto tržním odvětví drží VMware se svým ESX Serverem.
Oba produkty (a i další v podobě XenServeru od Citrixu) se tlučou na všech frotnách, ESX však má oproti Hyper-V jednu ohromnou výhodu: je otevřený drtivé většině známých platforem. To umožňuje zejména nasazovat zdarma dostupná systémová řešení tam, kde je zbytečné licencovat komerční řešení. Ano, i Hyper-V má podporu Linuxu, zde však nepočítejte s výraznými úsporami. Microsoft totiž prozatím spolupracuje pouze s Novellem a jeho SUSE Linuxem a chystá se i do paktu s Red Hatem, to jsou ale plně placené distribuce. Argumentace ohledně placené a kvalitní technické podpory je samozřejmě na místě, i to ale ESX umí.
Tenký klient nad hardwarem
VMware ESX Server je v základu, stejně jako jeho konkurenti, především tenkým klientem s vlastním jádrem, který běží přímo nad hardwarovou vrstvou. V praxi tedy nasadíte přímo nad svou hardwarovou konfiguraci kernel ESX, jenž zde funguje jako hostitelský operační systém pro vrstvení dalších služeb. Samotný kernel je postaven na platformě Linuxu, což do značné míry otevírá právě onu otevřenost vůči různým systémovým řešením. Toto linuxové jádro na sebe pak nabaluje další platformu vmkernel s obslužnými funkcemi a jako takový je základním stavebním kamenem. Jeho provoz tudíž nelze pozastavit bez toho, aniž by nad ním neběžely další služby. A ano, vše je dostupné v 64 bitech.
Výhodou takovéhoto řešení je samozřejmě dostupnost co největšího množství hardwarových prostředků pro ostatní systémy. Tzv. tenký klient totiž pracuje pouze se základními prostředky a zbytečně si pro sebe neuzurpuje tolik chybějící výkon samotné mašiny. To už je ostatně základní myšlenka všech serverových virtualizačních platforem po dlouhou dobu. Pro následnou práci s jádry je zprovozněna servisní konzola a díky zabudovaným ovladačům ve vmkernelu je možné k základnímu klientovi přistupovat z různých míst. Zároveň si okamžitě můžete namapovat různá umístění, spravovat hardwarové komponenty atp.
VMware ESX Server je základem ucelených řešení jako VMware Infrastructure nebo nově VMware vSphere 4. Existuje i varianta ESXi Embedded, která umí přenést jádra přímo na hardware.
Virtuální stroje po celé síti
Princip fungování samotné implementace je v základu relativně podobný například produktu Workstation rovněž od VMware. Tedy, na hypervisor se instalují virtualizované operační systémy, kdy se díky pokročilým nástrojům každému z nich může přiřadit kus prostředků mateřské hardwarové základny. Každý virtuální stroj může využívat preferovaný počet RAM paměti, velikost datového úložiště kdekoliv v síti, daná jádra procesorů a samozřejmě síťové karty. Záleží pouze na vás, co kterému stroji přiřadíte, přičemž doporučuji při stavbě serveru pro virtualizaci podrobně celkovou infrastrukturu naplánovat. Je třeba počítat každou část výkonu pro dané úlohy virtuálních serverů. Při neplánovaném nasazení brzy můžete zjistit, že hardware není dostatečně dimenzovaný.
Naštěstí je možné kdykoliv prostředky změnit a vymezit jim jiný rozsah. Případně je k dispozici i alternativa využívající dynamické využití hardwaru dle potřeby. To se může hodit zejména u výkonově orientovaných serverů, kdy jeden server nebude při nižším výkonu nebo nečinnost zbytečně alokovat množství jader a paměti pro sebe, ale sebere si pouze to, co potřebuje a zbytek přenechá ostatním. Obecně ale doporučuji nastavit nějaký strop, určitě totiž můžete narazit na situaci, kdy servery pojedou naplno a je nutné je nějakým způsobem omezit.
Všemožně přiřazovat a omezovat je možné i síťové prostředky. Zaměřit se můžete nejen na síťové karty na hardwarovém serveru, ale i na přístup do jednotlivých subsítí atp. Každému virtuálnímu stroji je pak možné přiřadit i maximální možný síťový traffic. Zde opět doporučuji vše předem řádné promyslet a dimenzovat výkony dle skutečných požadavků jednotlivých služeb.
Jednotlivé serverové operační systémy si vytváří jeden jediný soubor obsahující veškeré údaje: informace o hardwarovém využití, virtuální BIOS a další. Díky tomu je možné velice pohodlně takovéto systémy přenášet z různých úložišť a odlišných serverů bez jakýchkoliv omezení. K dispozici k těmto účelům jsou jednak různé transfer nástroje, včetně pokročílých systémů k zálohování, lze to ale provádět i ručně. Lze pracovat i v clusterech a obecně lze říci, že se ESX plně dokáže přizpůsobit vaší síťové infrastruktuře. Příjemné je pak zrcadlení nejen souborů s virtuálním strojem, ale i virtuálním diskem. Při výpadku jednoho hardwaru je tedy možné během několika vteřin automaticky přepnout do poslední zálohy a server může s minimální ztrátou běžet dále. Samozřejmostí je pak nasazení některé pokročilé technologie pro bezpečnost uložených souborů s virtuálními systémy. Ty umí hlídat jak tyto samotné soubory, ale dokonce dokáží nahlížet vně virtuálních strojů a starat se tak o jejich bezpečnost.
VMware umí pohodlně vytvářet i vlastní virtuální disky, kdy lze využít například nějaké centrální datové úložiště, kam se pak ukládají jednotlivé soubory. Opět, jeden soubor znamená jeden pevný disk s tím, že je možné ho dále přenášet. Přidružený virtuální server pak ví, že k tomuto disku může přistupovat a to samozřejmě dle předem nastavených bezpečnostních a uživatelských politik.
Heterogenní síť je hlavní devizou
Jak už jsem naťuknul, tři hlavní hráči na poli serverové virtualizace co se týče síťového provozu zvládají téměř to samé. Tím hlavním, proč by vás však řešení od VMware mohlo zaujmout například oproti Hyper-V, je jeho zmiňovaná otevřenost. Jádro v sobě obsahuje podporu pro různé serverové operační systémy, od Windows přes Linux/Unix až třeba po Solaris.
Díky tomu je možné na ESX postavit skutečně heterogenní síť a není nutné se omezovat pouze na řešení od jedné firmy tam, kde lze významně ušetřit. Nic vám tedy nebrání v tom nasadit SQL Server na Windows Server řešení pro rozsáhlé podnikové databáze a na druhé virtuální mašině zprovoznit nenáročný MySQL server s Apache. Plně pod zdarma dostupným Linuxem, pod vlastní IP, ve vlastním stroji a prakticky bez nákladů.
Kombinaci systém a služeb se samozřejmě meze nekladou a nasazovat lze i specifické aplikace a služby pod Solarisem nebo NetWare. Výborné na těchto kombinacích je výrazné zjedodušení správy starších služeb. V mnoha firmách je stále možné narazit na služby a programy fungující pod DOSem, Windows NT atp., kdy by bylo zbytečně neefektivní stavět samostatný hardware. Díky široké škále podporovaných systémů si stačí vybrat, vše migrovat a spustit.
Nasazení VMware produktů tam, kde se neplánuje využívat pouze homogenní síť Microsoftu, je jednoznačně tím nejlepším řešením. Do karet tvůrcům hraje i přístupnost všech dostupných řešení v podobě trial verzí, kdy si můžete nastavit celé řešení (nezapomeňte na plánování a dimenzování) a pokud budete spokojeni, jednoduše si zakoupíte licenci a fungujete dále. Trial verze můžete stahovat přímo z webu VMware, kde jsou k vyzkoušení i nástroje pro virtualizaci desktopů a samostatných aplikací.
