Musíte se dívat na monitor tak, jako byste vstupovali do virtuálního světa. Výzvou pro počítačovou grafiku je vytvořit reálný obraz v okně, stejně jako zvuk a všechny ostatní objekty.
Tento článek vyšel v časopise Computer 18/00 dne 21. září 2000David Kořínek: „Musíte se dívat na monitor tak, jako byste vstupovali do virtuálního světa. Výzvou pro počítačovou grafiku je vytvořit reálný obraz v okně, stejně jako zvuk a všechny ostatní objekty.“ Těmito slovy popisoval v roce 1965 Ivan Sutherland svoji vizi rozhraní mezi uživatelem a počítačem. Dnes bývá tento způsob označován jako desktopová virtuální realita. Základních druhů VR je však daleko víc. Imerzivní systémy používají pro ponor do virtuálního prostředí nejčastěji displeje, které se nasazují přímo na hlavu (Head Mounted Display–HMD). Pocitu vnoření je docíleno pomocí dvou LCD obrazovek a prostorového zvuku. Pohyb je uskutečňován díky speciálnímu joysticku nebo tzv. datové rukavici. Vrcholným zařízením je pak celý datový oblek. Variant a kombinací je celá řada. Projekční systém virtuální reality označuje zařízení, které k prezentaci virtuálního prostoru využívá projekční plochu. Záleží pak na její velikosti, od níž se logicky odvíjí pocit imerzivity. Této technologie využívají známá IMAX kina. Výhodou je sdílení kolektivního zážitku, nevýhodou absence interaktivity (nelze zacházet s objekty, ani není možné se mezi nimi pohybovat). Pocit prostoru je u některých speciálních projekcí podpořen užitím 3D brýlí.
Ve spojitosti s virtuální realitou se často mluví o teleprezenci. Pod tímto označením se skrývá přístroj pohybující se na vzdáleném místě, jehož ovládání je řízeno z jednoho nebo více center. Pomocí kamery dostává uživatel informace o prostředí, v němž sice není, ale má pocit, jako by byl jeho součástí. Teleprezence nalezla své využití v lékařství i při plánovaných výpravách NASA. V jednodušší podobě může jít i o telekonference. I bez fantazie si lze tedy představit budoucí vývoj při dobývání vzdálených planet. Astronauté se mohou pohybovat po povrchu planety prostřednictvím robota, který je osazen kamerou a nástroji nahrazujícími tělesné orgány; signál je převáděn do prostorového zobrazení a sledován v HMD. Ovládání se provádí prostřednictvím datového obleku. Dnes už to nezní jako utopie, ale jako logické vyústění vývoje. V tomto případě (a v této kombinaci) se bude jednat o další druh VR, který bývá označován jako Mixed Reality. Svým způsobem sem lze zařadit i helmy stíhacích pilotů. A tak se dostáváme k poslednímu typu VR – simulačním systémům. Tak můžeme označit jak speciální hry (kolotočová zábava typu Sega Realy), tak náročné vojenské trenažéry.
Pokud jsme jednou nahlédli do světa sci-fi, není na škodu představit si i další směřování vývoje VR. V současné době lze poměrně bez problémů ovlivňovat základní smysly. Složitější je to s čichem a chutí, ale pravá zábava začne, jakmile budeme ovlivňovat virtuální světy myšlenkou. Pomyslíme na odpálení rakety a ona zbytek udělá za nás. Právě armádní výzkum je v této oblasti nejdál.
Nelze se nezmínit o výzkumech, které už od sedmdesátých let probíhají pod vedením Nicholase Negroponta v Media Lab na MIT. Uvážíme-li, že je zde mezi povinnou literaturu zařazen i Gibsonův Neuromancer, nelze se divit, že už v roce 1974 si tamní studenti měli možnost nasadit na hlavu skutečně funkční VR přilbu. Pod vedením bývalého člena Media Labu a později vedoucího výzkumu oddělení umělé inteligence dochází už řadu let o přímé propojování člověka s počítačem. Čteme-li jeho úvahy o vzdáleném vědomí a mozku na bázi přenositelného pevného disku, může nám z toho běhat mráz po zádech, ale nic s tím udělat nemůžeme. Vývoj nelze zastavit. Bohužel. Bohudík.
Právě vyšlo
nové číslo
časopisu Computer.