Ve světě na západ od Aše je dobrým zvykem hrát si s představou, jak by asi funkce webových služeb vypadaly naživo, a přesouvat je přímo do ulic.
13. října 2009 popíjel Aram Bartholl ranní kávu ve svém oblíbeném berlínském podniku, Café Mörder. Vtom se za oknem mihlo auto, které fotí ulice pro Google Street View. Bartholl položil kafe, rozrazil dveře a rozběhl se za autem, mával rukama a křičel, dokud mu nedošel dech. O rok později Google jeho spontánní performance na svých mapách zveřejnil.
Bartholl je klasik pouličních provokací, které se inspirují děním na webu. Je autorem světoznámého projektu mrtvých schránek, kdy v listopadu 2010 po New Yorku zazdil několik USB flashdisků a nechal kolemjdoucí, ať na ně nahrávají soubory, které chtějí sdílet. Parafrázoval tak podle svých slov „peer-to-peer sdílení“, tedy sdílení každého s každým, které zoufale trápí hudební a filmový průmysl.
Častým zdrojem pro „webový“ street art jsou služby Googlu.
A do třetice Bartholl. V letech 2006 až 2010 v několika městech po celém světě nainstaloval obrovská červená „áčka“, původně ukazatele z Google Maps. Jako virtuální ukazatele fungují dokonale, ale jakmile se přenesou na ulici nebo do parku, působí překvapivě, na někoho vesele, na někoho jiného možná děsivě.
…nebo se mi to jenom zdálo?
Barthollovy projekty v první řadě pobaví. Berlínské, newyorské nebo amsterodamské ulice – na rozdíl od těch českých – často fungují jako galerie, takže překvapení v podobě rozjuchaného běžce nebo obřího áčka pohoršuje málokoho. Zároveň jeho performance připomínají, že virtuální svět (web) a fyzický svět (ulice) nejsou zdaleka tak vzdálené, jak to někdy vypadá. Krásně to vynikne třeba v debatě o tom, co je soukromí a jak by měla vypadat jeho ochrana – zrovna Google Street View se v ní zmiňuje víc než dost.
Google Street View: špičkový dokumentární fotograf
Z nějakého důvodu umělce hodně často provokují právě služby Googlu. K těm, kdo si rádi hrají s googlovskými mapami, patří i montrealský Jon Rafman a newyorský Clement Valla. První z nich má na svědomí projekt 9 Eyes of Google Street View; vyzobává z této služby neobvyklé scenérie – ať už jsou zajímavé dokumentárně nebo technikou zpracování – a skládá je do webového alba, odkud čas od času vyrazí do trojrozměrné galerie.
Clement Valla si vystačí se satelitní vrstvou Google Earth. Hledá úplně obyčejné objekty (mosty, domy), u kterých se 2D snímání nesetkalo s 3D zpracováním. Výsledkem jsou obrázky jak z bludiště křivých zrcadel: plastické mosty, které kopírují hluboká údolí, silnice pod vodou a mrakodrapy naležato. Všechno původní, bez potřeby cokoliv měnit.
Google Street View, horký kandidát na cenu World Press Photo
Na vyzobávání tematických fotek z map Googlu (tentokrát opět z vrstvy Google Street View) stojí také projekt Street Art View. Mapuje projekty jak legendárních umělců, jako je Banksy, Space Invader nebo Keith Haring, tak neznámých sprejerů. Něco málo najdete i v Praze.
Moderní graffiti? QR kódy
Oblíbeným tématem jsou mezi internetově-pouličními provokatéry QR kódy. Fungují totiž zároveň jako grafická zkratka (na první pohled nesmyslná, ale dá se pěkně obalit) i odkaz na web, kde se k projektu dozvíte víc. A představa desítek lidí, kteří před QR graffiti šaškují s mobilem, je pro spoustu umělců neodolatelná.
Hodně povedená akce se v této oblasti povedla rakouským pankáčům a hackerům z F.A.T. (Free Art & Technology Lab). Projekt pod názvem Hobo Codes se inspiroval obrázky, kterými se hobos – američtí tuláci z devatenáctého století – upozorňovali na nebezpečí. Škrábali tehdy na zdi jednoduché grafické symboly a každý další hobo, který na místo přišel, měl jasno. F.A.T. vytvořili po jejich vzoru tabulku QR kódů, kde každý kód má nějaký význam, a ty pak po městě nasprejovali na zdi. Díky nim si každý novodobý hobo s chytrým mobilem může přečíst varování místních: „špatné kafe“, „kradou se tady kola“, „mluvte o bohu a dostanete najíst“ nebo „pozor, nejsou to ženy!“
Janáček z vesmíru
Taky u nás je velký přetlak nápadů na pomezí webu a ulice, chybí spíš jejich realizace. Projekt Jiná Praha například ukazuje, jak by mohlo vypadat město bez všudypřítomné uřvané reklamy. Nerealizovaný městský zásah Janáčkův tepich si zase hraje se zoufalým prostorem před brněnským Janáčkovým divadlem a tváří Leoše Janáčka, která by se po této úpravě zobrazovala na Google Maps.
Článek vyšel v časopise Computer 23/11