Třináct DDR pamětí v testu - jaká je nejlepší?

Frekvence pamětí

Nejméně výkonnou variantou byly paměti DDR200 (označované též PC1600), které jsou však z trhu již zcela vytlačeny a pokud se někde ještě náhodou objeví, nemá smysl je kupovat, výkon je skutečně nízký a cenový rozdíl skoro žádný. V dnešní době už se za základ považují paměti DDR266 (PC2100), a i ty už začínají být pomalu vytlačovány rychlejšími. Za zlatou střední cestu lze dnes považovat paměti DDR333 (PC2700), které již nabízí velice dobrý výkon a jsou vhodnými partnery současných procesorů a jejich cena není příliš navýšena oproti předchozímu typu. No a nejvyšší třídu tvoří paměti DDR400 (PC3200), nedávno schválený standard, za který si ale ještě nějakou tu korunku budete muset připlatit.

Výše zmíněné typy jsou ty, které byly standardizovány JEDECem (Joint Electron Device Engineering Council), tedy jakousi paměťovou certifikační autoritou. Ale existují i typy pamětí, které pracují na jiné – nestandardní rychlosti. Do nedávna to byly i paměti DDR400, ale ty JEDEC nakonec po prohlášení firmy Intel o jejím přistoupení na tuto rychlost schválil. Neschválené tedy jsou (a nejspíš už i zůstanou) typy DDR366 (PC3000), DDR433 (PC3500), DDR466 (PC3700) a naposledy DDR500 (PC4000).

Pro vysvětlení uvedu, že označení „DDR a číslo“ znamená efektivní rychlost pamětí – tedy například, že DDR200 paměti efektivně pracují na frekvenci 200 MHz. Jejich skutečná frekvence je tedy 100 MHz – protože jde o DDR, tedy Double Data Rate paměti – tj. s dvojnásobnou datovou propustností.

Kdežto druhé – správné označení znamená jejich datový přenos, tj. kolik jsou schopny přenést dat za sekundu. Znamená to tedy, že paměť s označením PC4000 je schopna přenést celých 4 tisíce megabajtů za sekundu.

Časování a nastavení pamětí

Ovšem rychlost, respektive takt pamětí, není jediný faktor, který určuje jejich konečný výkon v počítači. Dalším důležitým prvkem je i časování pamětí. Tedy laicky řečeno, jak rychle (respektive s jakým vnitřním zpožděním) budou paměti schopny reagovat na požadavky. Jedná se o několik nastavení, které určují paměti jakých čekacích cyklů při čtení či zápisu má použít, jaké má mít doby aktivací, vystavení, zotavení a další. Je jasné, že čím jsou tyto „čekací“ doby kratší, tím rychleji bude paměť požadované informace dodávat. Ovšem tím je také větší riziko vzniku nějaké chyby a následné havárie vykonávaného procesu a nebo taky celého systému. Proto je nutné najít kompromis mezi rychlostí a stabilitou.

Hlavní nastavení časování je CAS Latency (Column Acces Strobe Latency). Někde uváděné jen CL, nejdůležitější nastavení, které má největší vliv na výkon. Možné hodnoty jsou od 1 (v praxi skoro nepoužitelné), přes 2 a 2,5 (nefrekventovanější nastavení) a konče hodnotou 3 (která se pro svoji „pomalost“ také normálně nepoužívá).

Dalšími položkami, které však už ovlivňují více stabilitu než vlastní výkon jsou:

tRP (Precharge to Active), tRCD (Active to CMD) a tRAS (Active to Precharge).

Vlastní nastavení časování má až 5% vliv na výkon systému, vše však závisí na používaných aplikacích. Každá z pamětí má od výrobce určené optimální nastavení tohoto časování tak, aby bylo zajištěno, že v systému (z tohoto pohledu) stoprocentně poběží a nebudou s ní problémy. Výrobci tím navíc usnadňují život běžným (nezkušeným) uživatelům, kteří se tak nemusí o nic starat. Toto optimální nastavení je s dalšími hodnotami (jako velikost paměti, voltáž, rychlost, …) uloženo v SPD (Serial Presence Detect) čipu, přítomného na každém paměťovém modulu, ze kterého toto nastavení deska přečte. Pokud na paměti tento čip není nebo je třeba poškozen a deska tak nedetekuje doporučená nastavení, poté automaticky nastaví nejkonzervativnější hodnoty. Pokud některým uživatelům nastavené hodnoty (ať už ty nejnižší nebo ty z SPD čipu) nevyhovují, pak je mají možnost na většině základních desek změnit v BIOSu sami.