Důkladně a pomalu, ale s nejvyššími cíli – do vašeho mobilu potečou dva megabity.
Mobilní telefony velká většina lidí stále považuje pouze za prostředek k telefonování, za stejný telefon, jaký měli předtím doma, ale bez šňůry do zdi. SMSky a další datové služby (SIM Toolkit) zde sice už nějakou dobu fungují, ale využívalo je zatím jenom maličké procento vlastníků mobilů, byť ovšem poměrně intenzivně. Internet a mobily se pomalu sbližují – technologie WAP, která na nás začíná jukat z billboardů a televizních reklam, je dalším postupným krokem k bezdrátovému Internetu.
Jak se na příští generace bezdrátového Internetu dívá Amerika? Je v pro ni nezvyklé situaci, kdy na jedné straně je kolébkou Internetu a zemí s jeho největším využitím, ale na druhé straně má proti Evropě v GSM (resp. i obecně mobilní) telefonii výraznou ztrátu.
Americké telekomunikační společnosti už prezentovaly plány na to, jak tuto oblast dobýt a stát se i v ní světovým lídrem: prakticky všichni giganti se víceméně smiřují s tím, že „přeskočí“ či určitým způsobem pominou současnou technologickou generaci (což také může znamenat, že vyklidí pole konkurenci, možná dočasně, možná ne), a naplno zainvestují až generaci další, označovanou jako „3G“. Jsou k tomu víceméně i nuceni: na světově nejvyspělejším komunikačním trhu nainvestovali obrovské částky do tradičních technologií a ještě je čeká pár let k jejich splacení. Třetí generace mobilních přístrojů (už bychom je asi neměli nazývat „telefony“, protože půjde především o data) je schopna přenosu dat o kapacitě až 2 Mbps – proti současným 9,6-14,4 Kbps se jedná o nárůst o dva a půl řádu. V současném „2G“, tj. digitálních mobilech, se dá slušně pracovat s emailem, ale vecpat webovou stránku do přenosové rychlosti, která je na čtvrtině až pětině toho, co nabízí běžné stolní modemy, je už na hranici možností – skoro vždy to znamená stránku uměle ořezávat a ořezávat, až ztratí polovinu funkčnosti a ovladatelnosti, nebo čekat a čekat, až data přitečou.
3G je samozřejmě něco, o čem si nechávají zdát dnešní uživatelé „pozemního“ Internetu: především komfortní audio a videoslužby, v podstatě neodpovídá ani dnešní nabídce obsahu a předpokládá grandiózní investice na všech stranách – plné 3G se dá očekávat až za několik (3-5) let. Proto většina amerických telekomunikačních providerů ještě uvažuje o zaplnění této časové pauzy přechodnou generací, pro kterou se už vžilo označení „dva a půl gé“, 2,5G. Její zavedení ztěžují tři existující a navzájem nepříliš kompatibilní standardy (CDMA, TDMA, GSM), které by měly v době 3G již (snad) splynout do jednoho – zatím ale problém trvá. Proto musí každý standard přistoupit k vyšším kapacitám svým řešením: pro TDMA, ale i pro GSM se hodí služba Ericcsonu nazvaná general packet radio service (GPRS), která umožní i nyní superkomfortních 115 kbps, pro CDMA to je pak technologie Quallcomu nazvaná CDMA2000 1X, nabízející hned 307 kbps.
Neznamená to, že by Evropa sledovala tento vývoj v USA bez vlastní reakce, nicméně potřebný rozsah investicí je opravdu „amerického rozsahu“. Jenom AT&T se letos připravuje k desetimiliardové dolarové investici, a podobné investice čekají i další „baby bells“, kterých je v USA sedm, plus některé další nezávislé telekomunikační firmy. Za obzvlášť komplikovanou překážku, ani ne tak z pohledu ryzích technologických investic, ale spíše z „logistického“ pohledu je změna tržních a účetních modelů z placení za hlas na placení za data: už od 2.5G nemá smysl účtovat za „provolané minuty“, ale za „protečená data“.
Do toho ještě spadá bitva o standardy. Americké firmě Qualcomm, která byla ještě před nedávnem maličkým start-upem a která je ještě stále nyní trpaslíkem se svým čtyřmiliardovým obratem (kdejaké telco jej má desetkrát větší), okupuje skoro 100 % amerického trhu se svým standardem CDMA, který zde firma prosadila rychlostí světla. Největším soupeřem Qualcommu na tomto trhu je Ericsson, a obě firmy nejvíce bojují v mezinárodní telekomunikační unii (ITU). Problémem je, že pro ITU není snadné dát přednost jedné či druhé firmě: technologie jsou totiž kvalitativně srovnatelné, a obsluhují zhruba stejné množství uživatelů. Jenomže Qualcommu patří Spojené Státy, Ericssonu pak skoro polovina ostatního světa. Dát přednost Qualcommu znamená jednoznačně technologicky (a také finančně!) preferovat Spojené Státy, dát přednost Ericssonu znamená dát mnohem lepší podmínky Evropě a Japonsku, především. To je neřešitelný úkol pro jakéhokoli mezinárodního arbitra, a ITU se rozhodla sice alibisticky, ale asi nejlépe, jak mohla, když říká: já zde nic nenadělám, to si musí obě firmy vyřídit mezi sebou a dojít k technologicky kompromisnímu řešení.
Náznaky různých technologicky kompromisních řešení se už objevují, ale trh nestojí na místě, zejména výrobci mobilních telefonů musí také z něčeho žít, a mobilní provideři musí nabízet zákazníkům nové služby, aby se udrželi ve vysokých otáčkách. Proto se dnes tak akcentuje a medializuje WAP, proto se hovoří o „chytrých telefonech“ (smart phones), které by se měly začít objevovat během pár měsíců. To, že jsou to všechno přechodné technologie, uznávají i samotní výrobci mobilů – Nokia tvrdí, že současný „morální život“ mobilu jsou dva roky, což je méně než dříve (!); nové technologie přenosu dat totiž bude nutné řešit výměnou mobilu, nikoli jeho nějakým levným upgradem. To je k zákazníkovi jistě trošku neférové, a proto se výrobci mobilů snaží, aby tento překotný vývoj aspoň z určité části financovali operátoři (dotované mobily); v praxi to ale pouze znamená, že peníze zákazník bude muset utratit stejně, pouze komplikovaněji a „skrytěji“, tj. platbou za impulsy a počátečními vysokými sazbami za datové služby.