Ve fotografii se názvu expozice (česky osvit) používá pro kombinaci clonového čísla a expozičního času v závislosti na množství světla a citlivosti materiálu nebo čidla, na které snímáme. Expozice slouží k regulaci množství světla dopadajícího na citlivou vrstvu filmu u klasických fotografických přístrojů nebo na CCD čip u digitálních přístrojů.
Tento článek najdete v časopisu Computer 4/02, který vyšel 28. února 2002
Jindřich Špaček:
Expozice ve fotografické praxi plní dvě základní funkce. První je funkce technicky správného osvitu. Cílem je v tom případě i ve složitých světelných podmínkách dosáhnout přesného množství světla tak, aby byl citlivý materiál optimálně exponován. Druhou funkci představuje využití expozice jako tvůrčího prvku utvářejícího výsledný vzhled snímku.
Nastavení optimální expozice provádíme vzájemnou kombinací clonových čísel objektivu a časů závěrky fotografického přístroje za předpokladu, že máme stanovenou expozici některou z měřicích metod. Clonová čísla, respektive clonová řada i analogicky časová řada je uspořádána a odstupňována po jednom expozičním stupni, neboli po jednom EV (Exposure Value). Některé přístroje umožňují i mezinastavení clony, většinou po půl stupních, a času po půl stupních až po třetinách stupně. Klasická clonová řada vypadá následovně: 2,8; 4; 5,6; 8; 11; 16; 22; 32. Nejnižší číslo znamená světelnost daného objektivu a může být samozřejmě i nižší než 2,8. Standardní časová řada naproti tomu bude vypadat takto: 1; 1/2; 1/4; 1/8; 1/15; 1/30; 1/60; 1/125; 1/250; 1/500; 1/1000 atd. Pro vysvětlení dodejme, že o jeden stupeň vyšší clonové číslo nebo o jeden stupeň kratší čas představuje vždy o polovinu méně světla nežli stupeň předchozí. V praxi to znamená, že pokud zacloníme objektiv o jedno clonové číslo, musíme prodloužit čas o jeden stupeň. Tak nám zůstává množství světla dopadající na film nebo CCD čip konstantní. Zde musíme ale zohlednit hledisko hloubky ostrosti, případně se vyvarovat rozmazání snímku pomalým časem závěrky – pokud se ovšem nejedná o tvůrčí záměr.
Určení správné expozice lze stanovit pomocí měření odraženého světla, respektive světla dopadajícího. V případě nouze se může expozice i odhadnout, což zvládnou většinou jen zkušení fotografové. Nejčastějším způsobem určení expozice je dnes měření odraženého světla pomocí expozimetrů, které jsou zabudovány do většiny fotografických přístrojů, ať již klasických nebo digitálních. Tato metoda je zpravidla nejlépe vyřešena u jednookých zrcadlovek, které expozici měří v rovině filmu nebo snímacího čipu. Expozimetr tak měří množství světla reálně procházejícího přes objektiv. Tento způsob měření se nazývá měření TTL. V závislosti na značce a typu přístroje má uživatel většinou na výběr ještě z několika typů měření TTL. Nejčastěji využívaným je v současnosti zónové, neboli poměrové měření expozice, kdy fotoaparát zprůměruje hodnoty naměřené různým počtem senzorů rozmístěných po celé ploše snímku. Tento způsob měření díky snaze změřit „vše“ nemusí však vždy poskytnout optimální výsledek. Typickým příkladem, kdy tento způsob měření selhává, je fotografování v silném protisvětle.
Kvalitnější fotografické přístroje mají na výběr ještě z dalších dvou typů TTL měření. Prvním z nich je měření zvýhodněným středem, kdy expozimetr měří sice plochu celého snímku, ale důraz klade na hodnotu naměřenou ve středovém poli hledáčku a je vhodný pro většinu fotografovaných situací. Posledním způsobem měření, využívaným nejčastěji v extrémních světelných podmínkách, je tzv. bodové měření. Měření probíhá, jak již název napovídá, bodovým senzorem umístěným uprostřed pole a zabírajícím v závislosti na typu aparátu 1 až 5 % celkové plochy hledáčku. Čím je procento nižší, tím přesněji proměříte detaily fotografované scény, což je důležité například při již zmiňovaném fotografování v protisvětle, nebo kladete-li důraz na zcela konkrétní detail fotografované scény.