V minulém týdnu Microsoft dokončil RC1 svého domácího serveru. První pohled na příštího obyvatele černé krabičky v komoře.
Console oknem do serveru
Na hlavní obrazovce konzoly Windows Home Serveru (WHS) najdeme výpis zaregistrovaných počítačů. Je zde pro manipulaci se zálohami. Tyl ze prohlížet, ručně vyžádat (jinak jsou naplánovány automaticky), konfigurovat a samozřejmě počítač ze zálohování WHS zcela vyjmout.
Na záložce User Accounts najdeme správu uživatelských účtů serveru. Lze zde detailně nastavovat práva jednotlivých uživatelů. Seznam uživatelů není oddělen od seznamu uživatelů systému Windows na serveru. Pro každého lze konfigurovat přístup na server z internetu (standardně je nastaven přístup pouze z domácí sítě) a práva k nakládání se sdílenými složkami.
Sdílené složky jsou obsahem hned další záložky. Standardně zde najdeme Hudbu, Fotky, Software, Videa a veřejnou složku. Přidat lze samozřejmě další. Pro každou složku lze konfigurovat přístupová práva pro jednoho každého uživatele. Paradoxní je, že ve standardním nastavení nelze žádnou ze složek otevřít, tlačítko pro tuto funkci je tak poněkud nadbytečné.
Na záložce Server Storage najdeme přehled datových úložišť serveru včetně možností jejich správy. Je až překvapující, že po instalaci jednogigabajtového softwaru je na systémovém disku obsazeno dvacet gigabajtů místa.
Poslední položkou (mimo nápovědy) je Nastavení. Zde lze konfigurovat rozličné parametry práce Windows Home Serveru. Vzdáleně můžeme nastavovat čas, místní nastavení, Windows Update či účast v programech Customer Experience Improvement a Windows Error Reporting.
Zálohování naštěstí nemá jen svou hlavu, takže se nespouští zásadně ve chvílích, kdy to uživateli nejméně vyhovuje. Lze definovat časové rozpětí, v němž se server pokusí domluvit s klientským systémem a zálohu provede. Určit lze, jak dlouho budou archivovány měsíční, týdenní i denní zálohy.
Pro přístup k serveru je třeba zadávat heslo. V konzoli lze nastavit jeho povinnou sílu. Nezávisle pro video, hudbu a obrázky lze také určovat sdílení těchto složek ve vnitřní síti. Vzdálený přístup je realizován prostřednictvím připojení k integrovanému webserveru (IIS). z bezpečnostních důvodů je standardně vypnutý. Pokud jej však aktivujeme, umí se prostřednictvím UPnP domluvit s domácím routerem na otevření potřebných portů. Uživatel se rovněž může zaregistrovat (je potřeba Windows Live ID) pro zřízení domény třetího řádu směrované na daný Windows Home Server (přesněji na domácí IP adresu). Tuto subdoménu je možno v tuto chvíli zřídit pouze v doméně livenode.com. Prostřednictvím konzoly lze v neposlední řadě nechat Windows Home Server i aktivovat.
Co běžné používání?
Správcovskou konzolu máme za sebou, je nám ale jasné, že to nebude pohodlná cesta ke spuštění filmu ze serveru. Není třeba. Server je samozřejmě vidět jako počítač v síti i jako UPnP zařízení. Obě cesty jsou možné, závisí na konfiguraci. Sdílené (veřejné) složky jsou dostupné prostřednictvím standardního Sdílení souborů a tiskáren Windows.
A jaký tedy je?
Přemýšlím-li o nasazení Windows Home Serveru, vyvstávají mi na mysli představy o úsporném počítači někde v komoře (řekněme nějaký energy efficient Athlon, Sempron či obyčejná Via Epia, 1 GB RAM a diskové pole dle potřeby, minimálně dva terabajty), domácí síť vystavěná na gigabitovém ethernetu a už nikdy více zapínání desktopu jen kvůli sledování televize či poslechu hudby na některém z notebooků.
Odpověď na otázku v mezititulku však musí nezbytně být rozporuplná. Windows Home Server je dobrý a dobře zpracovaný nápad. Vystaví-li se na něm domácí síť, jistě půjde o velmi funkční a pohodlné řešení, kde oceníme zejména správu sdílených zdrojů, automatické zálohování a vzdálený přístup. Na druhou stranu to není nic, co by se nedalo (snad kromě zálohování v takovéto podobě) pohodlně a zadarmo vyřešit i bez Windows Home Serveru. Kromě toho současná RC1 v žádném případě nepřipomíná software, který by již měl být hotov. S definitivním soudem o kvalitě a použitelnosti Windows Home Serveru musíme počkat na podzim.