Svobodný software je opředen spoustou mýtů a nyní, když jsem již víceméně vysvětlil jeho fungování a historii, bylo by podle mého názoru vhodné podívat se, jak to s těmito častými názory doopravdy je.
(1) Hladovějící programátoři
Začnu hned zkraje s mýtem snad největším. Stále dokola je opakováno, že pokud budou programátoři dávat své výtvory zdarma, nebudou mít žádný příjem. O tom, že Free Software znamená svobodný software a ne software zdarma, jsem již hovořil. Pokud máte zájem, prostudujte si http://svobodnysoft.zde.cz. Chtěl bych spíše vyvrátit domněnku, že placení za každou kopii software je něco samozřejmého a nevyhnutelného.
Lidé jsou zvyklí na tento systém, a když se setkají se svobodným software, bez velkého přemýšlení hned dojdou k závěru, že pokud nebude programátorovi proplacena každá kopie, nemůže se tím živit. Je samozřejmé, že tak člověk uvažuje, když se nikdy ještě nesetkal s něčím jiným. Mozek si tak sám podvědomě spojuje fakta a podvádí nás – ,,tento systém je samozřejmý a jediný logický.``
Kdybychom se ale dokázali oprostit od tohoto zvyku, došli bychom k závěru, že k úspěšnému fungování modelu je zapotřebí pouze to, aby programátor pracoval (tvořil) a poté předával své dílo někomu jinému. Někdo jiný tak dostane dílo, předpokládá se, že mu tak zmizí nějaký problém, ušetří čas, nebo získá výhodu, a za to programátorovi zaplatí. Vyrobený program by pak logicky spíše měl být jeho a on by si s ním měl mít právo dělat, co chce.
Ve skutečnosti ale – jak víme – protlačily softwarové společnosti jiný model, který je sice pro ně výhodnější, ovšem už méně výhodný je pro společnost. Primární cíl společnosti je samozřejmě maximalizace zisku, a tak je takové chování logické. Cílem veřejnosti je naopak takové snahy společností o co nejvyšší zisky tlumit.
V tomto případě bohužel veřejnost selhala a přistoupila na nákup ne úplně plnohodnotných produktů s jistými omezeními. Nelze jí to mít za zlé, software, návod či informace jsou poněkud specifické a veřejnost není ještě za těch pár desítek let moc zvyklá na technologie, které dovolují tvorbu kopií každému jednotlivci. Je tedy celkem pochopitelné, že se nechala softwarovými společnostmi přesvědčit, že přirozená cesta výroby software je tato.
Já jsem však demonstroval opak. Porovnejme software s informací nebo s kuchařkou. Pokud si přečtete v novinách informaci, máte právo si s ní dělat, co chcete. Vydavatelé novin by vás jistě velmi rádi donutili platit i za redistribuování těchto informací, ale to by jim neprošlo, protože veřejnost již zná tento model fungování novin a nepřistoupila by na jiný, který by byl pro ni méně výhodný.
Stejně tak kniha s recepty. Vy si ji zakoupíte, ale již neplatíte, pokud naučíte recept někoho jiného. Nemusíte žádat o svolení k modifikaci receptu. Je zřejmé, že to také mohlo být jinak, aby to bylo pro vydavatele kuchařek výhodnější, ale veřejnost to nedopustila, protože to nebylo nic nového a již s tím měla zkušenosti.
Jaký si programátoři svobodného software najdou ekonomický model, je již na nich. Víme však, že jsou zde naprosto reálné a logické ekonomické podklady pro jeho funkci. Víme také, že zákazník je a logicky vždy bude ochoten za produkt zaplatit. Na programátorech, nebo spíše na softwarových firmách, teď je vyřešit, jakou formou by měl zákazník platit, aby to bylo co nejvýhodnější pro obě strany.
Jiným argumentem bývá zastaralost platformy UNIX. Veřejnost tvrdí, že UNIX není moderní operační systém a táhne s sebou mnoho starého balastu, proto je nepřehledný, těžkopádný a velmi špatný pro implementaci nových technologií.
Mně osobně se nejvíce líbí argument, že takové kolo je dokonce *velmi staré* a stále je používáme. To, že něco existuje už dlouho, ve většině případů přece vůbec neznamená, že by to bylo špatné. Třeba člověk jako savec je zde už opravdu dlouho a jediné, co o něm můžeme konstatovat, je, že se za tu dobu vyvinul ve velmi schopného a – řečeno s nadsázkou – i inteligentního tvora.
UNIX tak, jak je implementován třeba v GNU/Linuxu nebo FreeBSD, rozhodně není ten UNIX z dob dávno minulých. Stejně tak jako jiné systémy prošel dlouhým vývojem, během něhož byla doladěna spousta věcí a bylo odstraněno mnoho problémů.
Osobně věřím mnohem více řešením, která již dokázala, že jsou schopna přežít velmi dlouhou dobu bez nějakých znatelných problémů, než řešením, která existují zatím pouhých pár let. Právě prostý fakt, že UNIX zde ještě vůbec je, dokazuje, že prakticky nestárne, nebo velmi málo, protože kdyby stárnul, už by zde nebyl. Zkuste konfrontovat rychlost pokroku v oboru počítačů se stálostí UNIXu!
Co se týče designu, zde se toho také poměrně dost změnilo, ale přesto bývá asi nejčastějším předmětem kritiky zastaralosti. Zde vyvstává otázka, co to znamená zastaralost designu systému a jak si představit systém nový, inovativní. Stejně jak se toho poslední dobou moc nezměnilo v architektuře PC, nezměnilo se mnoho ani v designu operačních systémů. To, že některé operační systémy přišly později, automaticky neznamená, že použily tehdejší technologie, a jsou tedy navrženy nově.
Samozřejmě mnoho věcí ve vyšších vrstvách se změnilo, ovšem teď mám opravdu na mysli jen holou kostru systému, protože u takového UNIXu je velmi těžké rozhodnout, co to vlastně jeho design je. Skoro bych řekl, že designem UNIXu je decentralizace, nemít žádný design. UNIX je poskládán ze spousty malých utilitek, které si mezi sebou mohou posílat zprávy atd., ale důležité je, že každá z těchto komponent může být nahrazena a v průběhu vývoje také několikrát nahrazena byla. Vzpomeňme si třeba, jak byl tvořen systém GNU.
Samozřejmě v době vývoje Linuxu existovaly i nové metody. Třeba myšlenka psát Linux jako monolitický kernel byla označována jako velmi špatný přístup. Jeden vysokoškolský profesor se dokonce nechal slyšet, že pokud by byl Linus jeho žákem, za rozhodnutí postavit Linux na monolitickém kernelu raději než na mikrokernelu, by ho nepustil do dalšího ročníku.
Dnes víme, že projekt mikrokernelu pro systém GNU, pod názvem GNU HURD, naprosto selhal na principiálních problémech s vývojem a testováním a po několika ztracených letech byly snahy o další vývoj téměř zmraženy. Opět se tak setkáváme se situací, kdy se stará a prověřená technologie jednoznačně osvědčila před inovátorským přístupem.
Doufám, že se mi povedlo zde vyvrátit nebo alespoň nahlodat některé vaše představy o stinných stránkách svobodného softwaru nebo GNU/Linuxu. Považoval bych to za malý úvod do asi třídílného bloku zabývajícího se mýty; poté bude seriál pokračovat několika praktickými díly zabývajícími se TeXem, dokumentací k Linuxu, příkazovou řádkou a dalšími. Nechte se překvapit.