I tento svět se mění, i zde je cítit vliv Internetu.
Svět superpočítačů je pro většinu z nás stále světem mimo běžné chápání; světem nesmírně drahých monster, na kterých neběží žádný operační systém či program, který by se „normálně“ ovládal. I do tohoto hájemství, po léta symbolizovaném především jménem duchovního vůdce celé superpočítačové oblasti Craye, ale začíná pronikat téměř všední svět; a také Internet.
Superpočítače už několik let sčítá jistý Jack Dongarra; ten toto před pár lety spustil jako jednu z mnoha privátních aktivit, které se ve světě počítačů dějí, když chtěl učinit ve světě navzájem si konkurujících a navzájem se v různých neověřitelných prohlášeních výrobců počítačů pořádek: kdo je vlastně první, kdo má nejvýkonnější počítače, jak vypadá žebříček? Zřejmě by navždy zůstal skoro svéráznou univerzitní figurou a výsledky jeho práce by zajímaly pár desítek lidí, nebýt – samozřejmě – Internetu: jakmile je začal na této pěkné adrese publikovat, začal být nepřehlédnutelným. A dnes je jeho TOP 500 Supercomputer Sites autoritativní asociací, ke které výrobci superpočítačů každého půl roku vzhlížejí, kterou rádi sponzorují a na kterou se velmi často odvolávají – kvůli tomu, že jeho výsledky dnes přebírají počítačová média i analytické firmy na celém světě.
Tolik odbočka, pojďme k samotnému seznamu. Vedení patří logicky firmě SGI (dříve Silicon Graphics), která slučuje jak svoje vlastní superpočítače (Origin), tak i superpočítače vůbec světově vedoucí architektury Cray, protože SGI tuto firmu před pár lety pohltila. Podíl SGI se v posledních pěti letech na první pětistovce docela drží, pohybuje se zhruba od 170 do 230 obsazených příček, což je samozřejmě silná dominance. Změny v posledním roce jsou ale dost citelné a signalizují určitě nové trendy v superpočítačích: silně roste Sun, klesají Japonci, mizí Intel (což má ale jiné příčiny, firma samotná naopak usiluje o první příčku), kolísá IBM.
V posledním pololetí při sledování nejvyšší špičky hovoří výsledky pro firmu SGI a Spojené státy: SGI má 29 z padesáti prvních míst, sedm z prvních deseti systémů je v USA. Stále převládá univerzitní a vládní sektor, který má dvě třetiny instalací; komerční sektor sice má jen zbývající třetinu, ale roste – kdysi byl téměř nulový.
Jistě je zajímavé, jak vypadá pořadí na nejvyšších příčkách. První místo si celkem suverénně udržel stroj ASCI Red od Intelu, což je masivně paralelní stroj se skoro desítkou tisíc procesorů, je nainstalovaný v Sandia laboratořích v USA; konkurenti mu přezdívají „rudá bestie“. Druhá je „Blue Mountain“, rovněž masivně paralelní stroj od SGI s šesti tisíci procesorů, instalovaný v Los Alamos; třetí je také stroj od SGI, tentokrát ovšem „standardní“ Cray T3E (má pouze 1084 procesorů). Podle celkem věrohodného testu Linpack, kterému se tyto systémy podrobují, je ale výkonnostní rozpětí na špičce (blíže zde) značné: už třetí stroj v žebříčku nedosahuje ani poloviční výkonnosti superpočítače od Intelu, dál už je pořadí vyrovnané. Určitě je překvapivé, že stroj „Blue Pacific“ od IBM, kdysi firmou označovaný za nejvýkonnější počítač světa, je až jedenáctý s dvacetiprocentní výkonností oproti prvnímu Intelu; má ovšem také „jen“ 1344 procesorů. Zajímavé je, že poprvé v historii se tak vysoko do výsledků dostala firma, která běžně se superpočítači nikdy nic společného neměla, a to Compaq – jeho poměrně standardní AlphaServer s 256 procesory je na výtečném 49. místě.
Vůbec pronikání ne-proprietárních architektur (Sun, Compaq, také SGI Origin atd.) do světové pětistovky je významným fenoménem. Proprietární architektury znamenají také zcela speciální programování a ladění, de facto pro konkrétní, jediný stroj; standardní stroje a architektury pak znamenají, že je na nich možné provozovat celkem jakékoli standardní systémy (například průmyslové programy pro simulace a analýzu, FEM atd.), ovšem s extrémní výkonností.
Přesto v seznamu nejsou jedny superpočítače vůbec reflektovány, a to superpočítače internetové, tvořené desítkami tisíc strojů spojených Internetem: viz www.distributed.net, nebo v poslední době nejznámější http://setiathome.ssl.berkeley.edu/. Není to tím, že by Jack Dongarra a jeho kolegové tuto formu supercomputingu ignorovali, ale test Linpack, stále v tomto prostředí jasně nejuznávanější, neumožňuje měřit výkonnost těchto netradičních superpočítačů (samozřejmě lze vůbec polemizovat, zda o superpočítač jde). Přesto ale platí, že spojené úsilí internetových uživatelů hravě překoná výkonnost největších superpočítačů například při řešení konkrétní úlohy. Samozřejmě to neznamená výraznou konkurenci superpočítačům, jako spíše to, jak složité úlohy (viz Distributed.net), jinak řešitelné superpočítači za mnoho miliónů dolarů, je dnes schopna zdarma řešit právě internetová komunita.
