Legendární Doom žije i desítky po jeho uvedení na trh, nerdové všeho druhu jej totiž proměnili ve výzvu, na čem všem ho dokážou spustit:
Jednou tedy herní políčka počítá drobný mikrokontroler chytré žárovky, podruhé zase vše napájí brambory, no a teď se přidala i Lauren Ramlan, biotechnoložka z MIT.
Lauren popisuje, jak proměnit bakterie v monitor pro Doom:
Herní displej ze střevních bakterií
Lauren sepsala obecný postup, jak vyrobit displej z matice 32×48 speciálně vyšlechtěných bakterií E. Coli a s uměle vloženým GFP (zeleným fluorescentním proteinem).
Tato zobrazovací metoda se už používá nějaký ten pátek a nebohé střevní bakterie pak zvesela září jako vánoční stromeček, Lauren je však první, kterou napadlo, že by mohly fungovat jako pixely herního displeje.
Petriho miska s koloniemi bakterií a různě svítivým proteinem GFP. V zobrazovacích experimentech se používají už nějaký čas
Působením dalších a řízených metabolických reakcí se jednotlivé bakterie rozsvítí, nebo naopak zhasnou, no a když je vypěstujeme v umělé mřížce oněch 32×48 políček, jejich shluky pak budou tvořit pixely s jednobitovou barevnou hloubkou (svítí × nesvítí).
Lauren se pochlubila jen modelem v Pythonu
Má to jen jednu vadu na kráse. Jestli by to mohlo fungovat, potvrdí leda až reálný experiment, Lauren se totiž pochlubila pouze modelem napsaným v Pythonu. Ten má sice pracovat se skutečnými parametry bakterií a proteinů, nicméně chybí jakýkoliv doklad skutečných výsledků na živé hmotě.
Simulátor v Pythonu s parametry bakterií a transformace jednoho herního políčka v plných barvách v černobílou matici, kterou by zobrazovaly bakterie s fluorescentním prvkem
Jak by to tedy mohlo fungovat? Bakterie samy Doom nehrají, ale pouze ho zobrazují – fungují jako monitor. Skutečné filmové políčko hry tedy nejprve zmenšíme, barevně zjednodušíme a podle toho, jestli má daný pixel svítit, nebo být zhasnutý, chemicky vybudíme jednotlivé shluky bakterií.
Dva a půl filmových políček denně
Je tu ale další háček. Zatímco běžné herní monitory pracují s obnovovací frekvencí okolo 165 Hz, bakterie zatím tak rychlé nejsou, celý excitační proces jednoho filmového políčka zabere 70 minut.
Aby toho nebylo málo, dalších 8 hodin pak trvá, než se navrátí do výchozího stavu. Suma sumárum, dělá to zhruba 2,5 filmových políček denně, což není pro plnohodnotný herní zážitek úplně ideální.
Podle výpočtů by tak jedna celá hra zabrala nějakých 600 let, což bude v našich podmínkách dost možná časem odpovídat délce průměrné mezigenerační hypotéky.
Pokud ale nemáte pro příštích šest století co na práci, ve sklepě hromadu trpělivých bakterií a dostatek zeleného fluorescenčního proteinu, směle do toho.