Téměř jako na objednávku světa digitální hudby přichází žaloba na kamenné vydavatele.
Tradičních, kamenných vydavatelů je člověku v poslední době skoro líto: palba se na ně sype ze všech stran podobně jako třeba na Microsoft a připomíná to přísloví
do ležícího si každý rád kopne (je známá i výrazně vulgárnější varianta…). Podobně jako Microsoft jsou i hudební vydavatelé „dominátory“; zatímco Microsoft je jeden, je hudebních gigantů pět, o jejich vzájemných kartelových dohodách a pouze předstíraném soupeření se však v poslední době hodně mluví. Stejně je ale pozornost zaostřená na vydavatelské firmy podobně šablonovitá jako pozornost zaměřená předtím na Microsoft: objektivní pohled nám prozradí, že nenajdeme průmyslové odvětví, kde by se nepáchaly podobné nepravosti, ale veřejnosti je potřeba předhodit obětního beránka a pořádně ho pár měsíců smažit.
Proti hudebním vydavatelstvím byla nedávno vznesena žaloba, že dříve bránila malooobchodním řetězcům prodávat s velkými discounty, případně až pod nákupní ceny, a to značně nekalými způsoby, jako například odnímáním reklamních rozpočtů atd. Vydavatel si přitom na svůj zisk přišel, protože je mu jedno, za kolik je CD koncovému zákazníkovi prodáno; v důsledku této cenové války maloobchodních řetězců jich ale několik zbankrotovalo, což vedlo k zúžení trhu (zmenšení počtu míst, kde se hudba nabízí) – a to vydavatele samozřejmě ohrožuje.
Zda si v tomto případě počínaly nahrávací společnosti nekale, je trošku sporné: snaha o dodržování doporučených koncových cen a nabízení slev pouze v určitém rozmezí je naprosto běžný jev vyskytující se od piva až po automobily. Důvody jsou v tom, že individuální, nekoordinované slevové akce jsou obvykle krátkozraké – sice krátkodobě profituje zákazník, ale ztrácí obchodník nebo výrobce, rovnice o „zákonu zachování zisku“ musí platit. Obchodník či výrobce zkrachuje a dlouhodobě pak samozřejmě ztrácí zákazník, možná o to více.
Něco zcela jiného je další proces, vedený proti nahrávacím společnostem už několik měsíců proto, že se tyto firmy kartelově dohadují na postupném šroubování cen hudebních nosičů nahoru. To je samozřejmě typický případ zneužívání monopolu a hudební vydavatelé se zde, doufáme, po zásluze nevyhnou postihu.
Druhá jmenovaná žaloba ale je trošku konjunkturální. Současný stav veřejného mínění, kterým jsou – ať chtějí či nechtějí – nepochybně ovlivňování i soudci, je silně zaměřen proti nahrávacím společnostem, a tak má slušnou šanci na úspěch prakticky jakýkoli proces vedený proti nim: paralela s Microsoftem je docela zřetelná. Nahrávací společnosti se snaží, podobně jako Microsoft, trošku křečovitě a podobně jako Microsoft asi marně zachovat své dominantní postavení – žalují Napster, žalují MP3.com, žalují tvůrce DeCSS atd. Tím se staví do špatného světla (i když jádro věci v případě Napsteru je jasné: poměrně bezbřehé porušování autorských práv) a jsou pak snadným terčem pro protiakce šikovných právníků, kteří okamžitě vidí šanci na dobré palmáre – jenom v případě náhrad škody supermarketům u výše uvedených kartelových dohod má jít o částku (ne pro právníky, ale pro poškozené) ve výši asi půl miliardy dolarů.
