Tímto článkem jsem jistě neobjevil Ameriku, přesto bych vás rád seznámil s jedním dle mě velmi povedeným defragmentačním nástrojem z dílen společnosti Symantec. Tím programem není nic jiného než Speed Disk známý již z dob kralování DOSu. Oproti klasickému defragu z Windows nabízí něco navíc...
Speed Disk
Firma Symantec, která stála u zrodu derfagmentačních nástrojů pro Microsoft platformu, již nějaký ten čas distribuuje program Speed Disk. Ten je součástí populárního balíku Norton Utilities a nyní je i v nejnovější verzi 2002.
Již při prvním spuštění pozorný uživatel zjistí, že tento defrag bude patně na trochu jiné úrovni než ten standardně dodávaný s Windows.
A to dokumentuje i seznam voleb. Pominu-li (prozatím) samotnou optimalizaci, je zde sekce Analyse. Ta je v zásadě velmi podobná defragu z Windows 2000 / XP - zobrazí se zde celkový počet souborů, počet fragmentovaných souborů (i procentuelně), dále velikost volného místa a hlavně také největší souvislý blok volného místa. Následují další, již méně podstatné údaje.
Dále se zde objeví seznam souborů, které jsou nejvíce fragmentovány. Mezi ně budou s největší pravděpodobností patřit především velké soubory.
Další položkou jsou Drive Options, pro tento defrag unikátní. O co jde? Jsou zde čtyři záložky, ve kterých si můžete nastavit, co se bude či nebude s jednotlivými soubory dělat.
Files First - soubory, které přijdou na začátek disku
Files Last - soubory, které se umístí až za všechny ostatní soubory
Files At End - soubory až zcela nakonec
Unmovable Files - soubory, které se nebudou přesouvat
Tímto způsobem program nabízí uživateli možnost vlastního nastavení optimalizace. To je velmi výhodné, protože sám uživatel ví nejlépe, které programy potřebuje načítat rychle a které mu stačí o něco pomaleji. Stále totiž platí, že čím blíže začátku disku je soubor umístěn, tím vyšší rychlost čtení a i menší nutnost přejíždět hlavou při čtení delších datových úseků (stopy jsou delší), tj. celkově rychlejší práce. Na první místo doporučuji umístit soubor virtuální paměti Windows (win386.swp, popř. pagefile.sys), výkon systému se tím zvýší. Nejprve je ale nutné tento nastavit na pevnou velikost, např. 256 MB.
Soubory virtuální paměti jsou standardně "nepohyblivé". Jak je tedy dostat na začátek? Jednoduše vypnete Windows a spustíte DOS. V něm okopíruje soubor virtuální paměti do jiného souboru (např. temp.dat). Poté necháte defragem přesunout na začátek soubor temp.dat a opět spustíte DOS. Pak už stačí původní soubor virtuální paměti smazat a temp.dat přejmenovat na win386.swp, popř. pagefile.sys.
Stejně tak můžete na začátek umístit jakýkoliv jiný soubor, který potřebujete načítat rychle. Naopak na úplný konec je vhodné umístit soubor hiberfil.sys, který slouží pro uložení obsahu paměti při hibernaci. K tomu se běžně nepřistupuje, proto je vhodné ho "uklidit" právě tam, na místo, které není kritické z hlediska rychlosti. Za ostatní soubory, ale stále ne nakonec disku, je vhodné umístit ty data, která se často modifikují (např. Wordovské dokumenty). Modifikací souborů a změnami jejich velikosti dochází k fragmentanci, čemuž sice nelze zabránit, je ale možné tento efekt značně omezit, například právě tím, že soubory, které se nemění, umístíte blízko sebe a daleko od těch, které se mění každou chvíli.
Posledním místem voleb je kalendář s automatickým spuštěním. Možné je nastavit si dny, počáteční čas a dokonce i čas, kdy má dojít k přerušení defragmentace. Stejně tak je možné si nastavit i omezení, které nespustí činnost do doby, než se počet fragmentovaných souborů vyrovná určitému množství z celku v procentech.
Samotné načasování sice nemusí být na první pohled příliš významnou vlastností, jistě je to ale pozitivum. Jednu dobu jsem něco podobného aplikoval na počítači u známého v práci. Než se dostal ráno k počítači, proběhla kontrola souborů proti virům.
Defragmentace
Samotná defragmentace je, řekl bych, přímo ukázkou toho, jak by se to mělo dělat.
Při zahájení optimalizace (= defragmentace) program nejprve zjistí, jaké soubory jsou na disku a stanoví jejich nové umístění. Absolutní prioritu mají pochopitelně vaše nastavení z Drive Options. Jakmile začně samotné přesouvání souborů, uslyšíte značné rachotění disku. Program mu totiž dává opravdu zabrat, ale také je to znát na jeho rychlosti, která je výrazně vyšší než u defragu z Windows. Rychlost můžete i ovlivnit nastavením priority procesu a množství využití paměti. Čím více paměti, tím rychleji operace probíhá.
Rachotění disku je doprovázeno vizualizací na obrazovce. Data na disku jsou rozdělena do několika skupin podle způsobu použití. Největší skupinu tvoří soubory, k nimž se často přistupuje, dále pak soubory, s kterými nelze hýbat kvůli ochraně souborů Windows a nakonec jsou zde hojně zastoupeny i soubory, které se často modifikují.
Speed Disk je na disku umístí tak, že odstraní fragmenty souborů a zároveň co nejblíže začátku přesune soubory, ke kterým se často přistupuje. Až teprve za ně umístí ty, které se často modifikují. Za některými daty dokonce nechá volné místo (Slack Space), čímž se zajistí, že případná modifikace souboru nebude znamenat jeho fragmentaci. Toto se týká především větších souborů, u menších stačí koncové nezaplněné bloky systému souborů.
A až úplně nakonec je "umístěno" volné místo.
Závěrem
Speed Disk je opravdu velmi zajímavým defragmentačním nástrojem, který má výsledky. Rozdíl mezi defragmentovaným a nedefragmentovaným pevným diskem je značný a bohužel integrovaný defrag ve Windows 2000 / XP není příliš povedený (dokonce si myslím, že v některých ohledech zaostává za tím z Windows 9x.). Speed Disk je naproti tomu velmi zdařilý, se zajímavými nápady a funkcemi. Snad jedinou vadou na kráse je jak jinak než cena. Ta v případě balíku Norton Utilities činí necelých 50 USD, a to není pro domácí použití jednou za týden právě málo. Na druhou stranu za to ale dostanete např. i zdařilý Norton Disk Doctor
Eagle
