Evropa zaostává v počtu softwarových patentů za USA. Důvodem je především byrokracie a nutnost zařídit se pro každou zemi zvlášť. Je to ale na škodu?
Samsung a Apple registrují v Evropě zhruba o dvě třetiny softwarových patentů méně, než v USA. Patentové spory se na rozdíl od USA většinou odehrávají v několika málo evropských zemích a získání a vymáhání softwarového patentu je v Evropě relativně složité. Proto se už dlouhou dobu diskutuje o možnosti změnit evropský systém pro udělování softwarových patentů tak, aby se víc blížil americkému.
V předchozím článku jsem obecně popisoval velmi liberální systém softwarových patentů v USA. V tomto článku se zaměřuji na softwarové patenty z evropské perspektivy.
Neexistuje skutečný celoevropský patent
V Evropě neexistuje nic jako jednotný evropský patent, který by byl na základě jediné přihlášky automaticky platný v celé Evropě. Neexistuje ani žádný centrální evropský patentový soud. Je proto nutno získat patent v každé zemi zvlášť a v každé zemi zvlášť pak práva z patentu vymáhat. Kvůli odlišnosti právních řádů nelze v Evropě mluvit ani o žádném jednotném celoevropském rozdělení jednotlivých typů patentů.
V Evropě však existují mechanismy, které získání patentů v jednotlivých zemích administrativně ulehčují. Nejznámějším z nich je systém založený na tzv. Evropské patentové úmluvě z roku 1973 (EPC), na jejímž základě byl vytvořen Evropský patentový úřad (EPO). Udělování „evropských“ patentů v rámci EPC funguje tak, že EPO přijme přihlášku patentu a posoudí, zda jsou splněny podmínky pro udělení patentu stanovené v EPC, které jsou více méně identické s podmínkami, jež pro udělení patentu stanoví právní řády jejích smluvních stran. EPO pak rozhodne o udělení patentu pro země, které žadatel v přihlášce určil. Udělení patentu ze strany EPO má ve všech zemích specifikovaných v přihlášce stejné účinky, jako kdyby byl žadateli udělen patent v každé takové zemi zvlášť. Rozhodnutím EPO tedy není žadateli udělen „evropský patent“, ale žadatel získává několik lokálních patentů.
Ve všech zemích EPC je možné získat technologické patenty, jejichž součástí je software. Obrovská potíž ale nastává v okamžiku, kdy chce majitel patentu práva z patentu vymáhat. Zde je nutné, aby podal žalobu v každé zemi zvlášť, což je velmi nákladné a neefektivní. Možná z tohoto důvodu žalují velké firmy své konkurenty hlavně na největším evropském trhu, jímž je tradičně Německo. V ostatních, z hlediska velikosti trhu méně zajímavých evropských zemích, se patentové spory vyskytují spíše sporadicky.
Přísnější pravidla než v USA a větší byrokracie
Kromě odlišného systému pro administraci a vymáhání patentů se Evropa od USA zásadně liší v podmínkách, za jakých jsou patenty udělovány. V Evropě formálně neexistuje nic jako „softwarový patent“ a EPO spíš prosazuje označení „patent pro vynálezy realizované počítačem“. EPO udělí žadateli patent při splnění podmínek definovaných v EPC, přičemž řešení musí být (i) nové, musí zahrnovat (ii) vynálezeckou činnost (inventive step) a musí (iii) být průmyslově využitelné. Tyto podmínky jsou ve výkladové praxi EPC rozvedeny tak, že řešení musí mít technickou povahu a musí rovněž řešit technický problém.
Počítačové programy „jako takové“ jsou vyloučeny z patentové ochrany ve smyslu § 52 odst. 2 EPC a na rozdíl od USA není možné patentovat obchodní metodu realizovanou prostřednictvím výpočetní techniky. To EPC demonstroval např. v rozhodnutí č. T 154/04, v němž shrnuje dosavadní podmínky patentovatelnosti, a v němž bylo odmítnuto udělení patentu pro počítačový systém shromažďování a uspořádání dat z různých prodejen zboží, který by v USA pravděpodobně patentován byl. Stejně tak nejsou patentovány třeba systémy internetových aukcí.
EPO klade na dodržování výše uvedených podmínek poměrně velký důraz a v důsledku toho je těžší získat „softwarový“ patent v Evropě než v USA. Každý přihlašovatel patentu si také velmi dobře rozmyslí, zda pro něj má smysl žádat o udělení patentu pro všechny evropské země, protože patentovou přihlášku je nutno přeložit do národního jazyka cílové země, což představuje další dodatečné náklady.
Můžeme v budoucnu očekávat změnu?
Ačkoli EPC neprodukuje takové množství patentů jako jeho americký protějšek (dá-li se vůbec takto kvůli odlišnosti obou systémů srovnávat), je nutno podotknout, že rozhodovací činnost EPO není považována za zcela konzistentní a předvídatelnou. Na to poukazuje celá řada kritiků, kteří se dají rozdělit na dva tábory.
První tábor představují velké společnosti a jejich patentoví zástupci, jimž se pochopitelně přísná pravidla nelíbí. Tato skupina požaduje zavedení stejného systému jako v USA. Druhý tábor se rekrutuje zejména z řad vývojářůopen source softwaru, kteří EPC vyčítají až přílišnou liberálnost při udílení některých „softwarových“ patentů. Jedním z nich je např. Nadace pro svobodnou informační infrastrukturu, která před časem zveřejnila katastrofický scénář situace, která by nastala, kdyby všichni držitelé dosavadních EPC patentů začali v celé Evropě uplatňovat svá práva. EPO však zatím dal najevo, že na své dosavadní praxi nic měnit nehodlá.
V posledním desetiletí se v Evropě objevila řada snah o zjednodušení a zefektivnění patentového systému, ale žádná se nesetkala s příliš velkým úspěchem. V rámci EU se jednalo např. o snahu přijmout nařízení o zjednodušení požadavků na překlad patentových přihlášek v roce 2004 či směrnici o zavedení tzv. unitárního evropského patentu v roce 2005.
Neúspěšná byla rovněž iniciativa na zřízení jednotného patentového soudu na úrovni EU, která byla zakončena rozhodnutím evropského soudního dvora, který v roce 2011 konstatoval, že zřízení takového soudu by bylo v rozporu se zásadou suverenity členských států. Důvodem pro nepřijetí žádného z výše uvedených opatření byla jednak opozice ze strany kritiků, ale hlavně neschopnost docílit politické dohody. Dalším problémem je, že ne všechny členské státy EPC jsou členy EU.
V současné době se diskutuje o dalším možném zjednodušení patentového systému v rámci EU, a to o tzv. „zlepšené spolupráci“ (enhanced cooperation) v oblasti patentů, která by měla mimo jiné odstranit nutnost překládat patentovou přihlášku pro všechny cílové země a měla by rovněž zavést automatické udělení patentu pro všechny státy, které se do spolupráce zapojí. Zda bude toto opatření zavedeno, je ovšem opět nejisté.
S určitou dávkou nadsázky bychom mohli říct, že tradiční evropská byrokracie, politická nejednota a neschopnost se na čemkoli dohodnout zatím do jisté míry chrání před nepříznivými důsledky softwarových patentů všechny, kdo se jich obávají. Na druhou stranu, pokud chce nějaká společnost patentovat skutečně přínosné (jakékoli, nikoli pouze softwarové) řešení v rámci celé EU, potýká se s velkými administrativními problémy a je pro ni velmi těžké patenty vymáhat. Najde Evropa časem nějaký přijatelný kompromis? To podle mě ukáže až čas.
Autor je právník advokátní kanceláře Legalpro.cz