Softwarové patenty: k podstatě věci?

Najít v problematice patentování věcnou a nestrannou argumentaci je jako hledat jehlu v kupce sena. Velmi rozsáhlá a vyhrocená diskuse pod článkem nicméně prokázala velký zájem o problematiku patentů, především softwarových. Najevo však vyšla také naprostá absence kvalitní, nezaujaté diskuse.

Také v českém jazyce nalezneme řadu stránek, které jsou věnovány problematice patentů. Vždy se ale jedná o propagandistické články zásadních odpůrců či příznivců softwarových patentů. O vyvážené argumentaci ovšem mluvit nelze (například zde).

TIP: Zhodnocení stávající situace okolo softwarových patentů naleznete v článku Jiřího Jirsy: Softwarové patenty v Evropě aneb Druhé dějství po prázdninách.

Patenty ano, nebo ne?

Jak jsem uvedl ve svém předchozím článku či diskusi k němu, softwarové patenty – a možná i patenty všeobecně – nejsou jednoduchou, ani jednoznačnou problematikou. Institut patentu – a jistě i institut duševního vlastnictví obecně – má jak kladné, tak záporné stránky. Přináší lidstvu nejen pozitiva, ale i negativa. Navíc je rozděluje nerovnoměrně, tedy někdo je více odměněn a někdo méně, někdo je potrestán více a jiný méně.

Neodvážím se vůbec vyřknout soud: (softwarové) patenty ano, či ne. A jsem si jistý, že to takto nemůže rozsoudit nikdo na světě (ovšem jak příznivci, tak odpůrci patentů to bez zábran činí). Bylo by potřeba vědět, jak by vypadal dnešní svět bez patentů; to ale nikdo neví a tak můžeme jen fabulovat.

O to víc jsou však potřeba rozsáhlé a kvalitní diskuse o patentech. Na následujících řádcích se budu zabývat některými otázkami, které byly často nastolovány a které jsou součástí „městských legend“ (urban myths) této problematiky.

1. Nemusí být patent, stačí autorské právo

Mezi autorským právem, tedy právem duševního vlastnictví (intellectual property right), a patentem je podstatný rozdíl – oboje slouží k něčemu jinému. Ilustrovat tento rozdíl je snadné. Knižní dílo Harry Potter je bezesporu autorským dílem, ale není patentovatelné. Jeho autorka by ale třeba vymyslela vynález, který by způsobil, že se kniha s Harrym při vzetí do ruky automaticky otevře na té stránce, na které ji čtenář přestal číst. Tento vynález by pak zřejmě nemohla chránit s využitím autorského práva. Měla by ale snadnou možnost si jej, tedy jeho princip a provedení, patentovat.

Patent vynucuje tvrdší ochranu vynálezu, neboť nechrání jen jeho konkrétní (autorské) provedení, ale hlavně princip. Na rozdíl od autorského práva (50, resp. 70 let po autorově smrti) je životnost patentu podstatně kratší (20 let od podání patentu).

Rozdíl mezi patentovou ochranou a ochranou autorským právem je u software obzvláště viditelný. U software lze k přesně stejnému výsledku dospět mnoha odlišnými (programátorskými) cestami. Je tedy velmi snadné „opsat“ získaný zdrojový kód software obsahující geniální nápad či vynález s tím, že opisovač provede řadu formálních změn. I když jde o evidentní krádež cizího nápadu, poškozený v autorskoprávním sporu – alespoň dle rozsáhlých zkušeností z českého práva – u soudu s velkou pravděpodobností neuspěje.

V případě patentu je tomu naopak – patent ho proti „kopírovači“ snadno ochrání. S autorským právem jsou spojeny i další obtíže. Osobnostní autorské právo může držet pouze osoba, nikoli firma. Tak je v případě rozsáhlého softwarového projektu, na kterém dělalo několik desítek nebo stovek lidí ( a v případě příjmů z tohoto díla), nemožné rozklíčovat „komu náleží jaká zásluha, kolik procent či promile má kdo dostat“.

V praxi se to obchází tak, že s programátory jsou sepisovány smlouvy, že netvoří podle autorského práva, ale podle přesných instrukcí. Tedy že se jedná o dílo na zakázku, nikoli autorské. A tak se tímto (neférově a možná i protiprávně) dílo zbaví veškeré ochrany, je prohlášeno za dílo neautorské a autor to pokorně podpisem stvrdí.

2. Patenty umožňují velkým firmám zničit ty malé

Toto tvrzení je postaveno na následující úvaze: velká firma (pozná se podle toho, že vlastní „hromady peněz“) má dostatek prostředků na to, aby si registrovala jeden patent za druhým jako na běžícím pásu, což malé firmy nemohou. A pak má ještě armády právníků, kteří mohou likvidovat jednu malou firmu za druhou, když zjistí, že porušují tyto patenty.

Tento argument se nedá zcela odmítnout, protože má určité racionální jádro. Je ale dramaticky zveličený – i když je pravdou, že softwarové patenty jsou v některých případech výhodné pro velké korporace. Z toho ale ještě nevyplývá, že velké firmy mohou na tomto základě snadno „zničit“ ty malé.

K podnikání a k dnešnímu světu patří jak firmy malé, tak velké – férovou ochranu si zaslouží jak drobné podnikání, tak i to větší. Zejména na straně malých firem, individuálních vývojářů (a zastánců open source software – ačkoli bych nechtěl házet všechny do jednoho pytle), je velmi populární názor, nad kterým by jistě zajásal Karel Marx: velké firmy rovná se zlo.

Velké firmy jsou přitom nezastupitelné v realizaci obrovských a dlouhodobých investic do vývoje. Pokud společnost investuje miliardy dolarů do vývoje léku, nového pohonu automobilu, multijádrového procesoru nebo průlomového grafického engine do počítačových her, chce mít přirozeně určitou ochranu nad tím, aby někdo třetí nemohl její práci velmi snadno opsat.

Vhodně navržená (s důrazem na tato slova) patentová ochrana se zdá být vhodným řešením, neboť neumožňuje toto „opsání“, ale přitom nezavírá třetím výrobcům cestu k využití daného patentu licencováním. Tedy neumožňuje společnosti, která náhodou zakopne o přelomový vynález, si jej monopolizovat.

Představa, že velké firmy začnou kosit ty malé po stovkách coby standardní součást podnikání, těžko obstojí, začneme-li tuto situaci modelovat. V podnikání je vše „byznys“, dokonce i právo a spravedlnost je pouhým byznysem – firma podává žalobu jen v případě, kdy se jí to finančně vyplatí. Žalovat individuální výrobce po celém světě – kteří nepochybně už nyní v USA porušují ve velkém měřítku mnoho tisíc patentů – je pro korporace drahé a neefektivní. Takže si to, paradoxně, nemohou dovolit.

Velké korporace mají v rámci firemních pravidel přikázáno zaměstnávání špičkových a velmi drahých právníků. Každá žaloba ze strany velké korporace stojí stovky tisíc dolarů, každá hodina práce právních kanceláří je nesmírně drahá, a z malých firmiček se stejně nedá nic vysoudit.

Druhým a také důležitým faktorem, kvůli kterému se žaloby nebudou konat, je nepřízeň veřejného mínění. Pokud by se obří korporace pustila do boje s tisícem malých vývojářů, dočkala by se celosvětového opovržení a bojkotu. A způsobilo by jí to takovou škodu na pověsti, kterou by za drahé miliardy léčila ještě dlouho.

Je třeba si také uvědomit, že případný spor není zápas ve volném stylu, ve kterém vítězí ten silnější, ale že spor rozhoduje nezávislý soud. Navzdory populární představě je většina soudů a soudců rozumných, držících se smyslu zákonů. I když tedy k takovéto žalobě dojde a soud sezná, že je oprávněná, přikáže drobné společnosti nebo individuálnímu vývojáři pouze takovou náhradu, která jej nijak nezničí. Třeba mu přikáže buď dále nepoužívat patentovanou technologii, nebo licencovat. Myslet si, že soud odsoudí individuálního vývojáře k pětimiliardové pokutě za porušení patentu jenom proto, že si to velká korporace žádá, je nepochopením práva.

Není divu, že i když v USA platí softwarové patenty takřka v extrémní a nesmyslné podobě, která umožňuje patentování skutečných „kravin“, neplanou zde hranice tisíců žalob, na kterých malé firmy umírají jedna za druhou. Je to mimochodem dáno i principem amerického práva a jeho zakotvením v tisících precedentů: u amerických soudů je v praxi podstatný copyright, nikoli patentový glejt.

Je naopak paradoxní pravdou, že nejvíce jsou žalobám vystaveny velké společnosti. A to ani tak ne ze strany poškozených, ale ze strany „mazaných právníků“. Ti proti nim vyrukují často i s velmi spornou žalobou, jen proto, aby dosáhli pro ně výhodného mimosoudního vyrovnání.

Probíhající žaloby jsou pro velkou korporaci velmi nepříjemné. Představují riziko s neodhadnutelným následkem, neboť brzdí její podnikání. Firma čeká s uvedením produktu, do kterého nainvestovala miliardy, na trh, dokud soud nerozhodne (mazaný právník to dobře ví a protahováním řízení způsobuje korporaci obří škody), což snižuje hodnotu firmy na burze. Existují i právní kanceláře, které se živí pouze tím, že znepříjemňují korporacím život. Přitom tyto právní procesy jsou pro ně velmi levné – jedná se pouze o čas právníků kanceláře; korporace musí platit těžké peníze jiné právní kanceláři, která ji brání.

Dobrým příkladem je společnost Acacia (http://www.acaciatechnologies.com/). Ta je v branži považována za jednoho z nejhorších „patentových vyděračů“, ne-li vůbec nejhoršího. Způsob, jakým se Acacia snaží živit, nám právem připadá zavrženíhodný. Současně však přesně potvrzuje, co je psáno výše. Ani tato firma totiž nežaluje typicky drobné vývojáře, ale velké společnosti. Navíc v tom není nijak závratně úspěšná – je to mikrofirmička se zanedbatelnými příjmy. Patentové vydírání tedy zase tak nevydělává – na druhé straně, nikoho moc nestojí.

3. Kolik to tedy stojí a koho?

Je určitě pravdivé tvrzení, že drobná firmička nebo zejména individuální programátor si nebude provádět rešerše, zda to, na co přišel, již není někde patentováno. Ne že by vysloveně nemohl, ale stojí ho to hodně času. V okamžiku, kdy je jeho vynález vlastně ještě bezcenný (teprve se zrodil, nikdo netuší, zda se ujme), ho ani nenapadne toto úsilí věnovat. Individuální programátor tak skutečně riskuje, že porušuje něčí patent a že na to posléze doplatí. Jak jsme ale uvedli výše, je tento risk zanedbatelný, což potvrzuje praxe.

Zcela se ale zapomíná, že aby druhá strana mohla zjistit, který program porušuje její patent, musela by utrácet gigantické peníze. Rešerše je stejně pracná a tudíž drahá, ať ji provádí kdekoli. Představme si, že např. IBM s jejími 40 000 patenty bude zkoumat potenciální kolizi desítek tisíc drobných prográmků, zda jsou s kterýmkoli z těchto 40 000 patentů v kolizi. Jak velká a jak drahá by armáda patentových právníků, kteří by to dělali pouze pro jedinou firmu, musela být?

4. Patenty jsou zbraní, kterou výrobci komerčního software chtějí zničit open source software

Nemám vůbec obavu, že by open source software byl v ohrožení. Nic z praxe tomu nenasvědčuje. A to ani v USA, kde jsou desetitisíce softwarových patentů v platnosti. Open source software má velice životaschopný podnikatelský model a bude konkurovat „closed code“ softwaru stále víc.

Je jistě pravda, že při aplikování nesmyslně tvrdého a extrémního patentového zákona mohou velké (komerční) softwarové společnosti některým producentům open source software znepříjemňovat život, či jim jej mírně prodraží. Open source software z principu svého vzniku – podílejí se na něm tisíce nezávislých programátorů všude na světě, kteří se neznají a nevidí – může být významným porušovatelem softwarových vynálezů jiných firem.

Je férové, když si individuální programátor přečte v popisu významného softwarového patentu (tj. nikoli „patentu na smajlík“) popis principu, algoritmu a potom jej snadno zakomponuje do software s otevřeným kódem? Mimochodem na toto téma napsal velice zajímavý článek věhlasný sloupkař John C. Dvorak (zde), dovolím si na něj odkázat.

5. Existence softwarových patentů není výhodná pro malé a rozvíjející se země, mezi které patří ČR

To je nepochybně pravda, a můžeme se podívat i jinam. Čína je dnes porušovatelem autorských a patentových práv v obrovském měřítku. Zaostalá země se chce vyšvihnout mezi špičku tím, že opíše a okopíruje veškerou technologii vyspělého světa.

Čína chce navíc přijít k hotovému během pár roků. K tomu, co stálo vynálezce a vývojáře na celém světě „miliony“ hodin invenčního úsilí. I významné státy musely investovat procenta hrubého národního produktu do základního vývoje, místo aby tyto peníze rozdaly svým lidem. (Ostatně Japonsko, soused Číny, už přesně totéž v menším měřítku provedlo. V reverzním inženýrství zázračně „dohnalo“ náskok Západu v automobilovém a motocyklovém průmyslu během několika let.)

Jistě si můžeme říci, že je bližší košile než kabát a že tedy budeme i u nás doma zkoušet čínskou kartu. Je to možná sobecké a nepěkné, ale legitimní, každý stát má nejen právo, ale i povinnost starat se především o vlastní prospěch. Další úvahy v tomto směru už ponechám čtenářům – třeba i včetně toho, že velký stát či velká korporace má pak svaté právo se rozhodnout, zda dá miliardy investic do země vzpurné, nebo do země, řekněme, povolnější. Ani to není nijak hezké, ale až někdo z vás přijde na to, co je na velkém byznysu hezkého, řekněte mi to, prosím.

6. Softwarové patenty ano, či ne? A co patenty vůbec?

Otázka, zda mají softwarové patenty existovat, jistě nebude vyřešena ani tímto článkem, ani tisícem dalších materiálů a úvah. Argumenty jak pro ně, tak proti nim jsou legitimní a praxe neukazuje, že by bylo lépe s nimi i bez nich. Země, která je má zavedeny – USA, navíc v extrémní podobě – vykazuje vysoký hospodářský růst, blahobyt a vysokou životní úroveň. Země, ve kterých zavedeny nejsou či mají velice omezenou platnost (západoevropské, severské státy) rovněž patří mezi bohaté státy světa. Nezdá se, že by individuální vývojáři a tvůrci open source software trpěli v USA i v Německu.

Přístup k softwarovým patentům je vlastně otázkou týkající se pravidel podnikání obecně. I zde jsou zcela legitimní názory zastánců velmi liberálních (tj. volných) pravidel podnikání – laissez faire, tedy něco jako „žít a nechat žít“.

Nejsou třeba ani patenty, ani právo duševního vlastnictví, téměř není potřeba státu. V češtině lze najít velmi mnoho zajímavých a fundovaných prací na toto téma na adrese Liberálního institutu. Podobné diskuse se vedou ve všech zemích, účastní se jich přední intelektuálové z mnoha oborů na obou stranách.

Uvádím je zde především jako určité poučení či inspiraci ke kultivovanosti diskuse. A jako skromné (a možná jen zbožné) přání, aby se o sporné a diskutabilní oblasti softwarových patentů vedla podobně věcná, inteligentní a zdvořilá diskuse také u nás.

Diskuze (194) Další článek: Opravný balíček pro Mac OS X řeší 44 chyb

Témata článku: Software, Open source, Patenty, Kabát, Přelomový vynález, Případný spor, Harry Potter, Opsání, Podnikatelský model, Věc, Malý vývojář, Velká škoda, Hospodářský růst, Drahá společnost, Velká korporace, Drahý právník, Patentová ochrana, Obří korporace, Velký spor, Patentový spor, Extrémní rozdíl, Obrovské peníze, Jednoznačná náhrada, Snadná cesta, Vynález


Určitě si přečtěte

20 tipů a triků pro Gmail: Užitečné maličkosti, které zefektivní práci s e-maily

20 tipů a triků pro Gmail: Užitečné maličkosti, které zefektivní práci s e-maily

** V Gmailu je řada užitečných funkcí, které možná všechny neznáte ** Odeslání mailu můžete například pozdržet či naplánovat na později ** Nad Gmailem můžete mít s několika triky daleko lepší kontrolu

Karel Kilián | 25


Aktuální číslo časopisu Computer

Megatest 20 procesorů

Srovnání 15 True Wireless sluchátek

Vyplatí se tisknout fotografie doma?

Vybíráme nejlepší základní desky