Takže telefonovat po Internetu se u nás už smí, není to porušení deklarované exkluzivity mezinárodních hlasových služeb SPT Telecomu. Radiomobil pokračuje se službou Paegas Internet Call a upozorňuje nás i na billboardech, že je to on, kdo jede jako první, kdo proráží a že ostatní pouze následují; EuroTel kontruje s vlastním řešením a je víceméně jasné, že se brzy dočkáme dalších nabídek internetové telefonie, zřejmě od Aliatelu, nováčka Contactelu i SPT Telecomu samotného. Pomiňme nyní ostatní subjekty nabízející internetovou telefonii (Cesnet, Globe Internet): polovina prázdnin roku 1999 je dobou, kdy internetová telefonie „oficiálně“, díky novému generálnímu povolení ČTÚ (GP 22/99), vstupuje do naší země.
Mimořádně zajímavý je i sám fakt, že podle tohoto nového nařízení zřejmě může kdokoli u nás provozovat telefonní služby, pokud hovor půjde jakoukoli svou částí přes internetový IP-protokol. Skončil tedy monopol SPT Telecomu prvním srpnem 1999? Asi ne, ČTÚ pravděpodobně vydá k povolení bližší výklad, kde sporné pasáže explicitněji vysvětlí.
To, že se slušnou internetovou telefonií přišel jako první Radiomobil (Paegas), je jasné. To, že mu nyní EuroTel oplácí s prakticky na haléř stejnými cenami, je také pochopitelné. I když v této firmě má významný podíl SPT Telecom, nebylo možné přihlížet, jak Radiomobil šplhá nahoru: Twist vede nad Go, u „geeks“ jasně vyhrává díky SIM Toolkitu, a vůbec stahuje prvotní velký náskok EuroTelu v počtu zákazníků. Pokud službu uvede letos i SPT Telecom, bude to opět reakce na konkurenci: nejen na oba mobilní operátory, ale i na další poskytovatele těchto služeb, kteří začnou záhy konkurovat SPT Telecomu i v pozemní telefonní síti.
Ceny pořádné internetové telefonie (pořádná = vezmete telefon a voláte; nepotřebujete počítač, Internet, mikrofon atd. atd.) jsou podle reklam, které se začínají množit na všech obvyklých místech, jako obvykle velice výhodné. USA za deset korun za minutu – tedy jenom šest set korun za provolanou hodinu … Do ostatních smysluplných zemí dopadá srovnání ještě hůře: Německo je za deset korun za minutu, přitom přes pevnou síť to je za 14,50 ve špičce nebo 8,50 mimo špičku, pro nás asi častěji realizované Slovensko je to 13,20 a 7,90, tedy levněji přes Internet. Připočtěme nepříjemné zpožďování, připočtěme horší kvalitu hovoru – EuroTel hovoří o „kvalitním přenosu hovoru“, nikoli o kvalitě hovoru samotného, i když tím většinu lidí zmate – a moc důvodů pro internetovou telefonii nám nezůstává. Prostě máte mobilní telefon, tak si můžete nyní zavolat do zahraničí o něco levněji než dříve.
Takto úspěšný byznys jistě nevypadá. Chtějí vůbec oba provozovatelé přetáhnout velké počty zákazníků na svou stranu? V první fázi zřejmě nechtějí – možná tomu brání i technická připravenost a kapacita, a dost pravděpodobně to je jen typický marketingový postup, kdy se budou po pozdějším (již nyní naplánovaném) zlevnění jevit tyto služby jako podstatně atraktivnější a neodolatelnější, než kdyby obě firmy nastavily nižší ceny již ze začátku.
Internetová telefonie začne vítězit v tom okamžiku, kdy na ni započnou hromadně přecházet podnikoví zákazníci, tedy větší podniky a instituce: tehdy, když začnou instalovat ústředny, které automaticky rozpoznají, zda je lepší (či vůbec možné) hovor prohnat přes Internet nebo přes normální linky, popřípadě i přes mobilní síť. Vývoj cen telefonování totiž půjde – ať kdokoli hází patvary jako rebalancování jak chce – následovně:
l bude zde existovat a rozvíjet se trojí telefonování: přes stávající pevnou síť, přes mobilní sítě a přes Internet (IP),
l ceny všech těchto tří metod budou konvergovat, a současně budou klesat. Výsledně budou mezi nimi existovat minimální rozdíly, spíše se budou odlišovat různými marketingovými tahy, jako je rozvržení doby špičky, předplatní tarify atd.
l nezůstanou pouze tyto tři „čisté žánry“, vzniknou časem nejrůznější hybridy či dokonce pavučina srovnatelná s dnešním Internetem: také vás nezajímá, kudy jdou data, zda vzduchem nebo pod vodou, zda po optice nebo po mědi, ale důležité je, že jdou, oběma směry a dostatečně rychle,
l v budoucnu bude veškerá telefonie dostupná přesně tak, jak je dnes v USA dostupný Internet: za měsíční, poměrně snesitelný paušál (několik málo procent mzdy), a volej si jak dlouho chceš a kam chceš. Propojování různých zemí bude chvíli trvat, obvykle až zemřou či budou jinak odstraněni místní diktátoři.
Kdy ono „budoucno“ nastane a jak rychle to k němu půjde, s určitostí říci nelze – lze ale uvést, které hlavní faktory to ovlivní. Nezbytná je připravenost výrobců telefonních ústředen a síťových zařízení, za všechna jména lze uvést Lucent a Cisco. Čeká je ještě spousta vývoje, zkvalitňování a současně zlevňování, zjednodušování konfigurace i obsluhy, ale nedomnívám se, že by zde bylo úzké hrdlo – kompletní zařízení je na světě již dnes, byť hodně drahé a ještě v lecčems nevyladěné. Dále se bude muset snižovat cena za pronájem komunikačních kanálů. U pevných i mobilních linek je to těžké odhadnout (čisté provozní náklady, tj. údržba, jsou maličké, ale jednorázový výdaj na vybudování je velmi vysoký a splácení se rozprostírá daleko do budoucnosti, dále přibývají těžko odhadnutelné náklady na rozšiřování sítí), u internetových páteří je to průhlednější. Cena za přenesený terabajt je známá a ví se, že ročně klesá zhruba o půl řádu, tedy natolik dramaticky, že za tři čtyři roky už zatíží cenu přenosu úplně nepatrně. Zatím je to tedy dobré, ale to nejhorší nás čeká: kdo to celé roztlačí a rozjede, kdo provede první velká kola financování? Už z příkladu RadioMobilu i EuroTelu vidíme, že se do toho telekomy moc nehrnou (v USA je tomu stejně!), protože si samy podrážejí své podnikání. Ale kdo jiný, než oni?
Měl bych speciálně pro Česko jedno řešení, možná dostatečně šílené, aby bylo proveditelné: svěřte to celé státu, postátněte internetovou telefonii. Současná situace se velmi podobá stavu, kdy je tady Praha, o pár set kilometrů dál někde Brno a mezi tím nevede cesta. Na obou stranách jsou nachystané stovky firem, které chtějí do druhého města převážet zboží, po kterém zákazníci touží, ale žádná z nich samozřejmě nepostaví dálnici, protože na to jednak nemá a jednak by se mohlo stát, že by po ní mohla jezdit i konkurence. Náklaďák stojí nekřesťanských dvacet milionů, ale výrobce říká, že jej zlevní na milión, když si jich od něj firmy koupí padesát tisíc ročně. Chytrý stát ale ví, že když postaví dálnici z vlastní kapsy, vybere na všemožných daních z nově vzniklých aktivit mnohonásobek toho, co dálnice stála a tudíž ji vybuduje. V komunikaci ale platí naprosto totéž – i komunikace je obchodem, bez komunikace není obchodu, což samozřejmě v USA dobře věděli a proto vystavěli největší síť zdarma přístupných dálnic na světě, proto jsou zde místní hovory zdarma, proto je zde levná a o víkendu fungující pošta, a nejlépe fungující ekonomika na světě. Pláčeme nad bídou českého exportu, a málokdo si uvědomuje, jak velkou překážkou je to, že podnikatel exportní aktivitu ani nezačne sondovat, aby „neprotelefonoval majlant“.
Idealistická představa samozřejmě narazí na spoustu argumentů a zcela jistě nebude proveditelná v čisté podobě, nicméně role státu – jehož jedním z primárních cílů je samozřejmě podpora ekonomiky – jako silného, i finančního podporovatele je zde úplně logická. Zřejmě se tak ale nestane a levné telefonování si bude prorážet cestu tak, jak je to v podnikání běžné: poměrně pracně a komplikovaně, se spoustou odboček, slepých uliček a marketingových šarvátek a celé to zaplatí zákazník.
Zdroj: Computer
