Clive Sinclair a jeho první počítače
Když 23. dubna 1982 Clive Sinclair, zakladatel firmy Sinclair Research, představil světu svůj nový počítač ZX Spectrum, tak zcela jistě neočekával to, co se stalo – masový úspěch a obrovské prodeje jdoucí do milionů. Pravda, předchozího typu ZX81 se prodalo kolem půldruhého milionu, ale Sinclair si nebyl jistý, zda nový a dražší počítač takto prorazí. Ostatně, on v počítačích nikdy nic zas tak zajímavého neviděl. A že právě díky nim získá titul Sir, to také vůbec nečekal.
Clive Sinclair (30. 7. 1940 – 16. 9. 2021)
Clive Sinclair sice obohatil svět prvními britskými počítači, ale na jeho osudu je zajímavé, že pro něj samotné počítače nepředstavovaly nějakou srdeční záležitost. Nepatřil k počítačovým nadšenců a v této technologii spatřoval pouze dobrou možnost, jak vydělat peníze pro vývoj produktů z jeho pohledu mnohem zajímavějších, ovšem obvykle na trhu naprosto neúspěšných.
V tomto směru se poněkud podobal Jacku Tramielovi, který se taktéž k počítačům dostal v podstatě náhodou a setrval u nich jen proto, že šlo o dobrý kšeft. Je to paradox, ale o zrod jednoho z nejpopulárnějších počítačů se zasloužil člověk, kterého tyto mašinky vlastně nikdy moc nebraly.
Clive Sinclair s přenosným počítačem Cambridge Z88 z roku 1988
První počítače Sira Clivea
Prototypy ZX82, případně ZX81 Colour, tedy pozdější ZX Spectrum, navazovaly na předchozí celkem úspěšné stroje. Když pomineme počítačovou stavebnici MK14 byl prvním opravdovým sinclairovým počítačem ZX80, zrozený v únoru 1980. Šlo o velmi primitivní a jednoduchý stroj, který zaujal především svou cenou – koupit si počítač za pouhou necelou stovku liber, to v této době znamenalo malý zázrak.
Sinclair ZX80. Foto: Galactic Droids / Shutterstock.com
ZX80 byl také adekvátně primitivní. Vše bylo podřízeno té zázračné ceně. Použit byl sice velmi kvalitní a na svou dobu výkonný mikroprocesor Zilog Z80, ovšem počítač nabídl jen pouhý 1kB RAM a 4kB ROM. Basic tohoto počítače uměl pracovat pouze s celočíselnou aritmetikou.
Vše, co mohlo být obětováno, také obětováno bylo. Nějaké grafické koprocesory, či dokonce zvuk…jste se zbláznili? Víte, kolik by to stálo? Se zobrazením proto pomáhá mikroprocesor, takže výsledkem je nepříjemné poblikávání při stisku klávesy a vypnutí zobrazování při běhu programu. Kvalitní klávesnice…? Potištěná plastová deska taky splní svůj účel. Ovšem velikost, ta je přímo roztomilá. Je to drobeček.
Začátky se ZX80 a ZX81
Vývoj Basicu zadal Clive Sinclair firmě Nine Tiles, kde se nejprve rozmýšleli, zda za ten velmi limitovaný peníz má vůbec něco takového smysl. Nakonec John Grant dokázal vyvinout Basic pracující jen s celými čísly, nicméně neskutečně dokonale zoptimalizovaný pro malou paměť.
Pro vnitřní interpretaci příkazů vyvinul Grant zvláštní systém - příkazy se nevyťukávaly písmenko po písmenku, ale zadávaly speciální klávesovou kombinací pro každý příkaz unikátní (pozdější Spectrum umělo až šest různých kombinací pro každou klávesu).
Legendární gumák – Sinclair ZX Spectrum. Foto: Slideo / Shutterstock.com
V ASCII tabulce pak mělo každé klíčové slovo vyhrazeno svůj kód, což velmi snížilo množství potřebné paměti pro uchovávání programu. Tato technika mimo jiné i snižovala množství případných syntaktických chyb. Fakt, že díky ní se nedal psát program všemi prsty, byl bezpředmětný – asi jen málokdo něco takového na Sinclairových klávesnicích dokázal.
Sinclair ZX80 se nestal zas tak velkým hitem, jak asi jeho jmenovec očekával. Prodalo se jej cca sto tisíc kusů, což bylo s ohledem na magickou nízkou cenu vcelku zklamání. Nicméně, už v době uvedení ZX80 na trh, tedy začátkem roku 1980, byl vyvíjen jeho nástupce, ZX81.Základní požadavek nepřekvapí - měl být ještě levnější.
Kvůli pryžovým klávesám se u nás Spectru přezdívalo „gumák“
ZX81 představoval pouze evoluci, na místo revoluce, která by upřímně řečeno byla na místě. Místo 18 původních brouků vyrobila firma Ferranti obvod známý jako ULA, který jejich funkci integroval. Zvětšila se ROM na 8Kb, takže nová verze Basicu, kompatibilní s tou starou, už mohla počítat s desetinnými čísly. Majitelé ZX80 si ji dokonce mohli koupit a použít ve svém miláčkovi.
Šetření pamětí vylepšili tvůrci velmi originálním způsobem - Zobrazovaná řádka není v paměti uložena celá, ale pouze po ukončovací znak NEWLINE. Vzhledem k omezené paměti – opět pouhý 1kB RAM – se stávalo, že v případě delšího programu byla omezena plocha užitné obrazovky. Příkaz LIST v takovém případě proto nevypsal celý program, ale pouze několik prvních řádek. Implementován byl speciální příkaz SLOW, kdy si procesor rezervoval 25% času pro program, zbytek strávil obsluhou obrazovky. Smyčka For-Next 1 - 1000 pak běžela příjemných 19 sekund, ovšem nezastavilo se zobrazování v průběhu programu. Což v podstatě znamenalo, že bylo konečně možné vyvíjet počítačové hry.
Gumák se zapojeným Interface 1 - je vidět, že portů nemá Spectrum opravdu nazbyt
Navzdory faktu, že i ZX81 představovalo v době svého vzniku v podstatě zastaralou technologii, protože v této době už byly běžné počítače s barevnou grafikou, zatímco ZX81 stále dokázalo pouze zobrazovat text v nijak úžasném rastru 32 znaků na 24 řádek, navzdory tomu se tento počítač prosadil. Jak jsme si řekli, prodalo se půldruhého milionu kusů, což byly počty velmi zajímavé. Uživatelé překousli hardwarová omezení, nekvalitní klávesnici, ba i chybu v ROM, díky které počítač špatně počítal druhou odmocninu z čísla 0,25.
Sinclair ZX81 se pomalu stával standardem a pomocí zadního rozšiřujícího slotu z něj bylo možné udělat i užitečnou mašinku. Dala se rozšířit paměť, připojit tiskárna, modem. Ve Spojených Státech se Sinclair dohodl na spolupráci s Timexem a první "Volkscomputer" zaplavil trh. Řadu uživatelů se podařilo přesvědčit, že malá krabička s membránovou klávesnicí je vlastně to nejlepší, co si mohou přát. A to navzdory faktu, který jsme tu zmínili – tehdejší konkurence nabízela nepochybně více. Ovšem – také za mnohem více peněz.
ZX Spectrum a jeho úspěch
ZX82, tedy budoucí ZX Spectrum, se rodilo v Sinclairově firmě v době, kdy jeho předchůdce ZX81 zaujal počítačové nadšence. Ten úspěch byl nečekaný, protože se původně předpokládalo, že si výrobce vystačí s měsíční kapacitou přibližně dvou tisíc kusů.
ZX82 mělo proto být ještě lepší a nabídnout nejen textový výstup na televizi, ale i grafiku a to rovnou v barvě. Rozlišení bylo přizpůsobeno předchůdci, tedy 256x192 bodů, což znamenalo zmíněný počet znaků na řádek, přičemž každý znak byl zobrazen v rastru 8x8 bodů. Jak ovšem do této grafiky přidat i nějaké barvy?
Musíme si uvědomit, že každý tehdejší osmibitový počítač musel grafické možnosti nějakým způsobem omezit kvůli paměťové náročnosti. Vždyť pokud by – čistě teoreticky – tvůrci hodlali ve zmíněném rastru umožnit práci s 256 barvami (čímž by na dlouhá léta předehnali jakoukoliv konkurenci), zabrala by potřebná grafická paměť 48kB RAM, tedy veškerou plánovanou kapacitu. Tudy cesta nevedla.
Proto šéfvývojář Spectra, Richard Altwasser, zvolil jinou metodu. Každý z oněch „znaků“ v rastru 8x8 bodů si mohl zvolit barvu popředí a pozadí, to vše z osmi barev, přičemž jste mohli ještě zvýšit jas obou těchto barev, takže celkově počítač rozeznával barev 15 (černá zůstávala vždy černou). Byl to vynikající trik, ovšem nikterak originální, protože podobný použili i vývojáři Commodore C64. Každopádně, díky tomu bylo možné snížit paměťové nároky pro grafiku na necelých 7kB.
Barevný popis kláves na Spectru velmi pomáhá pro orientaci v nezvyklém rozložení
Zásadní nevýhodou používání této tzv. atributové paměti tkví v tom, že vzhledem k použití atributů máme sice jemnou grafiku, ale obrazovka se nám v rozbije na mnohem větší barevné bloky. Při použití statických pozadí se s tímto problémem lze šikovným designem vyrovnat. Horší problém je s pohyblivými částmi obrazu. Zatímco na C64, které též používalo atributovou paměť, byly pro pohyblivou grafiku používány sprity, Spectrum nic takového jako sprity nemělo. To vedlo ke vzniku "attribute clash", kdy se nám herní postavička podivně zabarvovala podle toho, kde se na obrazovce nacházela.
To však nevadilo, vždyť Spectrum nemělo být herním počítačem! Proto také nepřekvapí, že pro vytváření zvuku neobsahovalo žádný sofistikovaný obvod jako konkurenční Atari či C64, nýbrž jednoduchý jednobitový „pípák“, tedy malý reproduktorek, skrytý v počítači. Spectrum také nenabízelo port pro joystick na hraní her. Jediným rozhraním byla vyvedená systémová sběrnice, což umožnilo vývoj různých rozšiřujících modulů, například i nabízejících ono připojení joysticků.
Ano, počítač neměl být určen na hraní her a Sinclair posléze vůbec nebyl nadšený, že právě v této oblasti se jeho dítě takto prosadilo. Měl to být laciný dostupný a jednoduchý stroj, určení k naučení programování. Díky tomu byl v 16kB ROM umístěn velice kvalitní Basic, který překonával konkurenci na jiných platformách. Kromě toho byla klávesnice opět uzpůsobena možnosti psát pomocí klávesových kombinací přímo basicovský příkaz. Abyste to měli ještě jednodušší, pomocí barevného rozlišení měl i začínající uživatel snadný přehled o tom, jakou z funkčních kláves se ten který příkaz napíše.
Detail popisu klávesnice na Spectru - je evidentní, že barvy velmi pomáhají
Problém ovšem bylo, že klávesnice samotná byla v podstatě stejná, membránová jak u ZX81, ovšem pro větší pohodlí byla nad ní umístěna gumová vrstva s tlačítky. Díky tomu se Spectru přezdívalo „gumák“ a i díky nestandardnímu rozložení se na něm delší texty nepsaly zrovna pohodlně. Šlo o další Sinclairův úkrok stranou s cílem stlačit cenu počítače co nejvíce. A to i za cenu pohodlí uživatelů.
Aby se s cenou dostal ještě níže, nabízel Sinclair i ořezanou verzi s 16kB RAM. Díky tomu se mu podařilo stlačit cenu na neskutečných 125 liber (vyšší verze stála 175). V této době šlo o suverénně nejlacinější počítač s barevnou grafikou, který byl k mání. Úspěchu se tedy nelze divit.
A přišel úspěch
Spectrum by bylo zcela fantastickým systémem… v roce 1977, skvělým v roce 1979. V roce 1982 se upřímně řečeno z technického hlediska nejednalo o žádný zázrak, nicméně nám tehdejším náctiletým připadalo dokonalé. Kapacita RAM (u dražší verze 48Kb) byla adekvátní roku výroby, stejně jako použitý Z80. Ten byl paradoxně velice rychlý, takže Spectrum pod kapotou nabízelo vyšší výpočetní výkon, než konkurence v podobě Atari či C64.
Dokonce nechyběla dobová srovnání s tehdejším IBM PC – no a nelze se divit, že Spectrum soka slavně poráží. Takové nadšenecké články je třeba brát s rezervou, protože autoři obvykle nevyužívali naplno silných schopností IBM PC, aby jim to dobře vyšlo.
Navzdory (z herního hlediska) nešikovné grafice a podprůměrnému zvuku se jednalo o skvělou možnost, jak se s tehdy moderní mikroprocesorovou technikou seznámit. Počítač byl jednoduchý, přímo vybízející, aby si uživatel zkusil jej ovládnout. Mnozí se do toho dali s plnou vervou, už proto, že k počítači byl dodáván naprosto skvělý manuál, který nenásilnou formou učil zájemce programovat.
Výsledek práce prográmku a zadání několika náhodných hodnot
A je třeba si uvědomit, že právě programování na osmibitových počítačích ukazovalo skutečné schopnosti tvůrců. Umět něco vytvořit na počítači překypujícím výkonem je jednoduché. Vytvořit něco na těchto strojích je opravdová fuška.
Pokud si dnes prohlédneme tehdejší hry, plné pohybujících se objektů, a uvědomíme si, že na Spectru neexistovaly žádné sprity (tedy objekty vykreslované nezávisle na pozadí) a tudíž každou animaci musí procesor pěkně vykreslit sám, že je třeba vyluzovat i nějaké ty zvuky, o což se opět stará procesor, že… Nepřipadají vám v tomto kontextu tehdejší hry jako zázrak? JetSetWilly, JetPac, Saboteur, Boulder Dash, Knight Lore, Manic Miner, Elite, R-Type… to všechno jsou úžasná dílka plná invence, originality, skvělé hratelnosti.
Clive Sinclair, tentokráte už Sir, nehodlal usnout na vavřínech. Jen o rok později začal prodávat ZX Interface 1, který nabídl uživatelům standardní sériový port, síťové rozhraní a především možnost připojení Microdrive, což byla sinclairovská varianta mnohem dražší disketové jednotky. Šlo v podstatě o magnetofon pracující s miniaturními minikazetkami s nekonečným páskem, na který se vměstnalo 85kB. Byl to zajímavý nápad, který se ale příliš neujal. Mnohem více hráče potěšil Interface 2, nabízející možnost připojení joysticků a zásuvných modulů s hrami.
Co bylo dál
O další rok později přišel ZX Spectrum+, což bylo pouhé leštění platformy místo nějaké výraznější změny. Počítač nabídl lepší plastovou klávesnici (ačkoliv uvnitř šlo stále o „starou dobrou“ membránovou) a tlačítko reset – ovšem nové větší plastové pouzdro už nebylo tak roztomile drobné, jak u klasického gumáka, kromě toho klávesnice postrádala barevné popisy, což ztěžovalo hledání té správné kombinace pro požadovaný příkaz.
Výraznějším krokem vpřed se stalo až ZX Spectrum 128, jež na svět přišlo v roce 1985 a konečně nabízelo zabudovaný zvukový čip, sériový port, 128kB RAM. Vylepšení bylo opravdu příjemné a platforma získala velice solidní vzpruhu pro vývoj dalších a dalších her, jenže Sira Clivea už počítače přestaly zajímat.
ZX Spectrum+ s moderním interfacem s kompozitním výstupem a připojenou myší
Po relativním neúspěchu Sinclairu QL, což byl pokus o průniku do kanceláří, a především po neúspěchu s vývojem vlastního elektromobilu, v němž Sinclair utopil spoustu peněz vydělaných jeho Spectrem, se roku 1986 své počítačové firmy zbavil. Další dva typy, tedy ZX Spectrum +2 a +3 byly tedy dílem firmy Amstrad, která se pokoušela vzkřísit slávu značky. Jenže to už byla jiná doba, hernímu světu vévodila Amiga či Atari ST a osmibitové platformy již jen dožívaly.
Ne ovšem u nás. Vzhledem k zaostávání v mikropočítačové oblasti zažilo Spectrum i další osmibity obrovský vzmach ve východní Evropě v druhé půli osmdesátých let. I po revoluci bylo u nás Spectrum používané a to nejen na hry. Objevily se pro něj textové editory, databáze, různé účetní programy a mnohé další. Spectrum bylo využívané především kvůli té své původní zásadní ctnosti – bylo nejlevnější. Ovšem tato doba vzestupu byla jen krátká, protože modernější platformy a svět PC nabízely mnohem méně.
Nelze však na něj zapomínat – vždyť právě díky ZX Spectru, případně ZX81, se spousta skvělých programátorů naučila programovat. Spousta si programování zamilovala a pokračovala později na vyspělejších platformách. Lze tedy říci, že ten původní záměr Sira Clivea – nabídnout lidem levný počítač na učení programování – ten se podařilo naplnit vrchovatě.
Připomeňte si ZX Spectrum v článcích seriálu Návrat k legendám, ve kterém vás autor s počítačem důkladně seznámí. Jeden takový historický kousek si totiž zakoupil a zprovoznil:
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
