Když Elon Musk před lety představil prototyp svého lehce post-apokalyptického elektrického automobilu Cybertruck, společnost se rozdělila na dva ostré tábory. Zatímco jedni začali vyplňovat předprodejní online formuláře, druzí si jen nevěřícně klepali na čelo s tím, že se jedná o nejbláznivější vůz, který se kdy dotkl asfaltové vozovky.
Ale pozor, tak tomu rozhodně není. Spíše naopak. Více než sto let automobilismu a k tomu divoká desetiletí studené války totiž zrodily dnes už zapomenuté exempláře, kterým Cybertruck nesahá ani po kotníky. Pojďme se na některé a nich podívat.
Kráčivý bagr
Samostatnou kapitolou s mnoha tisíci videi na YouTube je kráčivý bagr – v angličtině walking „spider“ excavator. Pod touto terminologickou zkratkou na internetu narazíte na nepřeberné množství strojů, které k pohybu nepoužívají pouze kola, ale i nejrůznější podoby hydraulických zdvihů a končetin.
Kráčivý bagr je jedním z nejbizarnějších vozidel současnosti:
Ty jim umožňují jak zdolání téměř libovolné překážky, tak obecně mnohem vyšší stabilitu a práci s rozložením těžiště ve složitém terénu.
Ve srovnání s těžebním bagrem ESH-6/45 jsou ale současné kráčivé bagry jen neškodné hračky. Ukážeme si ho na dalším listu
Kolébající se ruský obr
Ani jeden z relativně malých kráčejících bagrů se nevyrovná bizarnímu těžebnímu obru ruské provenience ESH-6/45, jehož krátké video rok co rok prolétne sociálními sítěmi, byť originál na YouTube (níže) je o něco staršího data.
Obří kráčející ruský bagr:
Mašina váží úctyhodných 278 tun a o její provoz se stará hned několik silných elektromotorů a generátorů. Slávy se však dočkala hlavně kvůli svému pohybu. Motory pohání dvojici končetin, které umožňují kolébavý pohyb dopředu a dozadu.
Chodící bagr ESH-6/45 z Ruska se tak snadno nezaboří
Díky tomu bagr neuklouzne, je stabilnější a může pracovat i na měkčím podloží, kde by už měla klasická kolová vozidla vážný problém. Ale pozor, rozhodně to neznamená, že je ESH-6/45 elektrickým pírkem. Když se bagr dá do pochodu, zatíží podloží úctyhodným tlakem 108 kPa.
Čtyřnohý automobil
Prototyp čtyřnohého stroje s elegantními černými botkami spatřil světlo světa na přelomu 60. a 70. let minulého století. Společný výzkumný projekt někdejší federální agentury ARPA (dnes DARPA) a strojařského hegemona General Electric měl za úkol vyvinout mašinu, která by chůzí pomocí důmyslného systému hydraulických aktuátorů zdolala prakticky jakýkoliv terén.
Desítky let před zrodem robotické ikony Boston Dynamics:
Americká armáda doufala, že stroj s jedním řidičem uveze až 220 kilogramů užitečného nákladu, který dopraví téměř kamkoliv. Byť to vůz během zkoušek nakonec dokázal, uměl chodit vpřed a vzad a také se otáčet, armáda brzy přišla na to, že je nákladní vrtulník mnohem praktičtější.
Kybernetický kráčející stroj od ARPA a GE, aneb výzkum v polovině studené války
Cybernetic Walking Machine je dodnes k vidění ve virginském U.S. Army Transportation Museum a my vřele doporučujeme k nahlédnutí tuto galerii na Flickru, kde jsou k vidění desítky dalších bizarních exponátů z laboratoře ARPA.
Car tank
Bizarní vojenská vozidla, která zdolají jakoukoliv překážku, se pokoušelo vyvinout už carské Rusko a hned zkraje I. světové války. Právě tehdy se zrodil podivný prototyp Car tanku. Se svými devítimetrovými paprskovými koly by jednoduše přejel jakýkoliv zákop.
Jediný prototyp carského tanku. Všimněte si postav na lafetě
Tank sice vypadá jako tažné kolo, ve skutečnosti měl ale dva 180kW motory a zadní kolečko pro směr jízdy. O střelbu na nepřítele se postaral 150mm kanón (ve střední části na lafetě) a soustava osmi kulometů Maxim M1910 ráže 7,62 mm. Posádku proto dohromady tvořilo deset vojáků.
Car tank nicméně nakonec do zákopové války vůbec nezasáhl, prototyp totiž na sklonku léta 1915 zapadl při zkouškách do ruské bažiny a už se ho nepodařilo nikdy vyprostit. Místní jej postupně částečně rozkradli a zbytek kostru skončil ve šrotu až v roce 1923 po občanské válce v Rusku.
Rhino
Dalším zapomenutým automobilem 20. století je prototyp Rhino (nosorožec) z dílen Marmon-Herrington. Světlo světa spatřil v roce 1954 a čtveřice jeho hemisférických kol měla zajistit, aby se nosorožec při jízdě prakticky neodkázal převrátit.
Rhino na dobovém videu:
Později se na scéně objevilo ještě několik dalších exemplářů s takto upravenými koly, kdy často běžnou pneumatiku doplňoval nadstavec ve tvaru polokoule. Dnes už tato technologie ale prakticky vymizela.
Rhino díky svým hemisférickým kolům zvládl jízdu jak po asfaltu, tak v těžkém terénu
Rolligon
Technologii bizarních automobilů na obřích pneumatikách nahuštěných na relativně nízký tlak poprvé představil William Albee už v roce 1951, přičemž dobová legenda, kterou cituje i časopis Life z března 1953, praví, že se Albee inspiroval u Inuitů.
Rolligon na dobovém videu:
Obyvatelé severoamerické tundry totiž používali nafouknuté vaky z kůže mrožů a dalších ploutvonožců, na kterých váleli těžké předměty po měkkém sněhu. Právě tímto způsobem dostali z vody na břeh i své těžké rybářské lodě.
Albee nahradil nebohé nafouknuté ploutvonožce gumou vyztuženou nylonem, nechal si vyrobit obrovský nafukovací válec a připevnil jej na nápravu tehdejšího malého nákladního automobilu. Výsledkem byl vůz, který zdolal rychlostí 16 km/h prakticky jakoukoliv překážku a stejně jako vynález Inuitů se nebořil do sněhu.
Evoluce rolligonových kol od padesátých let po současnost
A co víc, kdyby vás takový stroj, který záhy získal obchodní název Rolligon, přejel, díky nízkému vnitřnímu tlaku v obří pneumatice by to byla leda tak trošku ostřejší thajská masáž, která by vám nijak neublížila.
Dnes se technologie rolligonů používá třeba v severské tundře Aljašky a Kanady a využívají ji zejména těžební společnosti. Ostatně, značku vlastní jedna z nich –texaská korporace National Oilwell Varco.
Motoskútr Messerschmitt
Ve výčtu bizarních vozidel 20. století nesmí chybět německý motoskútr Messerschmitt KR200, který už podle svého názvu zaujme všechny fanoušky německého letectva.
Messerschmitt KR200 na dobovém videu:
V poválečných letech se jich vyrobilo okolo 40 tisíc kusů. V kabině pro dva se sedělo za sebou a namísto volantu tu byla páka připomínající letecký knipl nebo řídítka motorky. Ostatně, on to ve své podstatě opravdu byl zakrytovaný skútr.
Tak trochu Velorex, tak trochu stíhací letoun Luftwaffe
Elektrické vajíčko
Kdybychom se posunuli ještě o dalších deset let zpět, na pařížských silnicích bychom možná spatřili prototyp ještě jednoho miniautomobilu L'Œuf électrique – elektrického vajíčka.
Minielektromobily tu byly už před II. světovou válkou
Vůz se mohl pochlubit dojezdem až 100 kilometrů a rychlostí okolo 70 km/h, k čemuž mu pomohla sada 12V elektrických baterií pod společnou sedačkou pro jednu až dvě osoby.
Důvod k elektrifikaci přitom tehdy neměl nic společného s ekologií provozu, jako spíše s vypuknutím světové války. Benzínu bylo v okupované Francii nedostatek, a tak se pařížský konstruktér Paul Arzens pokusil najít jiné řešení.
Nutno podotknout, že použité baterie byly tehdy ještě více nedostatkovým zbožím než benzín, Arzens se proto po válce pokorně vrátil ke spalovacímu benzínovému motoru Peugeot s jedním válcem a výkonem 5,5 koňských sil.
Mazda v kufru
V 21. století máme pro to nejmobilnější možnou dopravu malé elektrokoloběžky, v roce 1991 ale inženýra Yoshima Kanemota z japonské Mazdy napadlo, že bychom mohlo jezdit v rozloženém cestovním kufru!
Po otevření se kufr proměnil v minitříkolku s motorem o výkonu 1,3 kW
Mazda nakonec skutečně vyrobila dva prototypy Suitcase Car, na rozdíl od současných elektrokoloběžek a minimotorek ale nikdy neuvažovala o sériové výrobě. Byla to hlavně legrace vzešlá z interní soutěže, která bavila publikum nejrůznějších automobilových festivalů v Evropě i zámoří.
V nitru 32kg kufru byla schovaná tříkolka, kterou poháněl jednoduchý dvoudobý spalovací motor s výkonem 1,3 kW. Suitcase Car díky němu dosahoval rychlosti až 30 km/h.
Americký sen
Zatímco Suitcase Car se vešlo do malé komory, k ustájení Amerického snu byste potřebovali hangár. Právě tak totiž koncem 80. let minulého století totiž Jay Ohrberg pojmenoval svoji nejdelší limuzínu na světě.
Americký sen v Guinnessově knize rekordů:
Limuzína původně měřila 18,28 metrů, ovšem délkou posedlý Ohrberg na ní nadále pracoval a loni v březnu překonal svůj vlastní rekord. American Dream dnes měří těžko uvěřitelných 30,54 metrů a je schopen přinejmenším předváděcí jízdy, o čemž svědčí video, se kterým se loni na YouTube pochlubil kanál Guiness World Records.
Jestli se s ním dá zaparkovat i v Praze, ovšem silně pochybujeme.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně
