Historie testů jaderných zbraní je plná obětí, které často pocházely z řad nic netušících civilistů. To je i osud vůbec první oběti vodíkové bomby, kterou se stal Aikiči Kubojama – hlavní telegrafista rybářské lodě Daigo Fukuryū Maru (do angličtiny se překládá jako „Lucky Dragon 5“), jež se 1. března 1954 ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Posádka se vydala na rybolov do Midwayského moře poblíž atolu Midway, ale když přišla o většinu vlečných sítí, učinila osudný krok – změnila kurz na jih do blízkosti Marshallových ostrovů. Byla klidná noc a 23 rybářů na palubě se věnovalo své práci, když se na obloze zablesklo a o několik minut později se ozval hukot, připomínající vzdálený hrom.
Radioaktivní spad
Posádku situace překvapila – na obloze nebyl ani mráček a ani meteorologické předpovědi nenaznačovaly možnost bouřek. Přibližně o dvě hodiny později začaly z nebe padat vločky bílého popela. Rybáři jim nevěnovali zvláštní pozornost – tedy až do okamžiku, kdy si část posádky začala stěžovat na fyzickou nevolnost. Během návratu do Japonska se situace zhoršovala – námořníci začali pociťovat pálení kůže, krvácení dásní a bolest očí.
Jednalo se o akutní radiační syndrom anebo také otravu radiací. Jenže co bylo příčinou? Odpověď přišla až později: americká armáda tu noc odpálila na testovacím polygonu vodíkovou bombu „Castle Bravo“. Loď se sice nacházela mimo zónu, jež byla považována za nebezpečnou, avšak výbuch byl dvakrát silnější, než se předpokládalo.
Daigo Fukuryū Maru
Castle Bravo byla nejsilnější bomba, jakou kdy americká armáda vyvinula. Byla tisíckrát ničivější než bomba svržená na Hirošimu. V důsledku toho se radioaktivní spad rozšířil do okruhu více než 160 kilometrů – daleko nad rámec dosahu, který 10. října 1953 předpovídalo (a předem veřejně deklarovalo) americké námořnictvo.
Ve špatnou dobu na špatném místě
Test probíhal na neobydleném atolu Bikini, jež byl v té době znám jako americká jaderná střelnice. K nepříjemnosti přispělo i počasí, vítr nesl bílé vločky sestávající z ostrovního korálu a písku kontaminovaného radioaktivním materiálem (obsahoval stroncium-90, cesium-137, selen-141 a uran-237), původně považovaného za popel, směrem k rybářské lodi Daigo Fukuryū Maru.
Přesná poloha plavidla v okamžiku výbuchu dodnes zůstává nejistá. Soudobé prameny uvádějí údaj 130 kilometrů východně od atolu Bikini. Podle článku Marthy Smith-Norris z roku 1997 se loď pohybovala „23 kilometrů od nebezpečné oblasti“.
Vzhledem k času, který rybáři potřebovali na vyzvednutí svého vybavení (trvalo jim téměř 6 hodin, než z moře vytáhli rybářské náčiní a zpracovali ryby ulovené na vlascích), uplynulo několik hodin, než se dostali ze zóny spadu.
Nemoc z ozáření
Během této doby jim radioaktivní materiál padal na vlasy a do obličeje. Než pochopili, že jim škodí, nabírali ho rybáři do pytlů holýma rukama. Prach ulpíval na jejich tělech i na lodi, dostával se jim do nosních dírek a uší, dráždil jim oči a hromadil se jim ve spodním prádle. Příznaky nemoci z ozáření se objevily ještě téhož dne.
Během návratu se u posádky začaly projevovat další příznaky otravy radiací. Námořníci pociťovali bolesti hlavy, nevolnost, závratě a průjem. Začaly jim rudnout oči a objevil se svědivý hlen. Třetí den se začaly na kůži objevovat malé puchýře a začaly jim tmavnout obličeje, po týdnu začaly vypadávat vlasy.
14. března, po přistání v japonském přístavu Jaizu, byl posádce okamžitě diagnostikován akutní radiační syndrom a byla přijata do dvou tokijských nemocnic. Tam měli zůstat čtrnáct měsíců, v některých případech i déle. Byli podrobováni každodenním vyšetřením a opakovaným odběrům krve a kostní dřeně odebírané z různých oblastí.
Posádka lodě trpěla nemocí z ozáření
Pacienti měli vysoké horečky, krváceli z nosu a dásní a trpěli úpornými průjmy. Množství jejich červených a bílých krvinek výrazně pokleslo, což způsobilo vnitřní krvácení a krvavou stolici. Také počet jejich spermií klesl na nízké hodnoty, v některých případech byl nulový.
Spojené státy v roli mrtvého brouka
Japonský biofyzik Nišiwaki Jasuši napsal dopis šéfovi americké Komise pro atomovou energii (AEC) s žádostí o další informace, jak posádku léčit. Spojené státy na dopis neodpověděly a nereagovaly ani na dopisy dalších japonských vědců, kteří žádali o informace a pomoc. Nakonec vyslaly do Japonska dva vědce, aby studovali účinky radioaktivního spadu na posádku lodi a pomáhali jejich lékařům.
Jeden z členů posádky se rozhodl ponechat si část popela, aby jej po návratu domů mohl nechat analyzovat. Uložil ho ve vaku zavěšeném na jednom z lůžek, takže byl po celou dobu návratu v těsné blízkosti spících rybářů.
Pozdější analýza vzorku, provedená mimo jiné Tokijskou univerzitou, určila, že „popel“ byl způsoben vodíkovou bombou. Oznámení této zprávy bylo pro Američany velkým překvapením, protože své jaderné experimenty dlouhodobě utajovali.
Nejhůře na tom byl hlavní radista Aikiči Kubojama, který se 29. srpna dostal do kritického stavu poté, co se u něj rozvinula meningitida. Následně upadl do kómatu a dostal zápal plic. Po více než půl roce od nešťastné události – 23. září 1954 – zemřel a stal se tak první obětí vodíkové bomby. Jeho poslední slova prý zněla: „Prosím, postarejte se, abych byl poslední obětí jaderné bomby.“
Hnutí proti jaderným zbraním
Incident vyvolal v Japonsku rozsáhlou paniku. V té době totiž neuplynulo ještě ani deset let od svržení dvou atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, na jejichž následky zemřelo více než 200 tisíc obyvatel. Existovaly pochopitelné obavy, že budou následovat další testy a úmrtí.
Panovaly také obavy, že se na trh dostal kontaminovaný tuňák. Členové posádky lodě se stali symbolem japonského protijaderného hnutí. S rostoucím jaderným zbrojením USA v reakci na studenou válku toto hnutí v průběhu 50. let minulého století nabíralo na síle.
Po letech uskladnění mimo moře byla Daigo Fukuryū Maru v roce 1976 uznána za bezpečnou. Nyní je dřevěná loď vystavena ve výstavní síni v Tokiu. Součástí expozice je také malá nádobka s částečkami smrtícího „popela“, který v březnu 1954 spadl z oblohy na loď a posádku.
Událost se objevila hned v několika filmech a uměleckých dílech. Částečně jí byl inspirován film Godzilla z roku 1954 od společnosti Toho. V roce 1959 natočil japonský režisér Kaneto Šindó dle vlastního scénáře celovečerní film Smrtonosný mrak (Daigo Fukurjúmaru), mapující osud posádky.
