Software s otevřeným kódem už není „alternativou“. Jeho konkurenti se nevzdávají a po roce většinou korektních a plodných diskusí je jasnější, kde jsou výhody té i oné volby.
2004 byl rokem dalšího dozrávání a dospívání software s otevřeným kódem (též „free software“, existuje ale řada různých variant, které pro zjednodušení strčíme pod jednu nálepku). Pokrok, který učinil, byl výraznější po
tržní než po
technologické stránce, i když také zde se dopouštíme zjednodušení – samozřejmě, jak kde.
Dohánět je snazší
Synonymum pro open source software, operační systém Linux, nezaznamenal loni nějaký velmi významný, zásadní technologický pokrok, ovšem jeho konkurenti (Windows i komerční Unixy) také ne. Dopřál si ale – a zde na rozdíl od svých konkurentů – velké množství pokroků malých: všechny jeho hlavní distribuce prošly spoustou drobných vylepšení a vyladění, zlepšuje se postupně podpora hardware, zdokonalují se jeho různé varianty (např. embedded Linuxy), zkvalitňují se aplikace i vývojová prostředí.
Nepochybně i pod vlivem rozsáhlých investic komerčních firem (dnes už všichni zastánci dříve jen proprietárních Unixů, tj. IBM, HP, Sun, SGI, i dalších společností jako SAP nebo Oracle, také výrobců dalšího hardware) je obecně vývoj Linuxu v posledních pěti letech rychlejší než vývoj Windows. Dohánět je samozřejmě snazší než například razit vůbec principy hardwarových kompatibilit (Windows v první polovině 90. let minulého století), ale to je jedno, neboť na to, že „jsme to měli v minulosti těžší“, nemůže nikdo žehrat a Microsoft nejméně.
Díky za pokroky
Podstatný pokrok nastává v přijetí Linuxu, ale i jiných produktů open source zákazníky – zejména firemní sférou. Linux už není vnímán jako nějaká alternativa pro odvážné nebo chudé, ale jako standardní platforma, která se staví do jedné tabulky s komerčním Unixem a Windows, s vypočítáním výhod a nevýhod.
Otevřený software postupně ztrácí jednu ze svých nevýhod určité produktové nezralosti či nevyváženosti (produkt je zčásti geniální a zčásti nedovařený) a v důsledku se postupně zbavuje i ještě o něco horší pověsti, než mají např. komerční Unixy – platí to samozřejmě o různých OSS v různé míře, ale především jde opět o Linux, a ten je přijímán už celkem se souhlasným mručením všude. Mám-li zmínit druhou významnou OSS aplikaci, která loni nejvíce porostla, je to databáze MySQL, jejíž tvůrce dokázal v loňském roce zdvojnásobit svůj obrat.
Ještě jednoho pokroku obecně dosáhlo soupeření proprietárního software s otevřeným, a díky za něj. Téměř pryč jsou už náboženské války, ve kterých se střílelo naprosto neracionálními, až fanatickými argumenty – v tom smyslu, že nějaký software je „svobodný“ nebo „nesvobodný“. OSS a zejména Linuxu se zmocnili obchodníci a manažeři, kteří jej zbavili nánosu keců o katedrálách a bazarech, zákazníkovi neslibují věčnou blaženost díky tomu, že ze své firmy vymýtí Softwarového Satana, ale nabízejí mu nejvýhodnější vyřešení jeho zadání.
Je to vidět i z diskusí a stále mírnějších flamewars „Microsoft vs. Linux“, ze kterých ubylo adorování E.S.R. a Stallmana; a ten nejstřízlivější z velké trojky, Linus Torvalds, už dávno pochopil, že jde především o kvalitu produktu samotného a o schopnost jej obchodně a marketingově prosadit.
Diskuse pokračuje
Hodnocení výhod a nevýhod otevřeného a proprietárního software se tak, ještě jednou zaplaťpánbu, stává podstatně korektnějším. Vedle dobře známých výhod OSS jsou dnes i stále známější jeho nevýhody: to, že je pořád ještě nákladnější a obtížnější sehnat při nasazení tohoto řešení kvalitní systémovou podporu než pro (například) řešení od Microsoftu. Rovněž pak to, že otevřený software se sice vyvíjí obvykle obecně správným směrem, ale že nemá zcela jasnou „roadmap“ na několik až mnoho let do budoucnosti, kterou proprietárnímu softwaru může nalinkovat jeho vlastník a vývojář.
Zatím jako poměrně zanedbatelnou se na druhé straně zdá být výhrada, kterou často šíří Microsoft, že u otevřeného software může být zákazník zavlečen do patentových a vlastnických sporů – tedy že u něj není jasné, jestli při jeho tvorbě nebylo nelegálně použito nějakého (ukradeného) copyrightovaného, proprietárního kódu. Tyto případy jistě nelze vyloučit, ale domnívám se, že jejich účinek bude zanedbatelný a že jde o typické „microsoftí“ strašení.
Podstatné je, že do diskuse proprietární vs. otevřený se začíná počítat nejen pořizovací cena, ale náklady na implementaci a provozování. Notoricky známý případ bavorského Mnichova, který se rozhodl pro přechod 14 000 počítačů na Linux (případ dostal nálepku „LiMux“), ukazuje stinné stránky takového postupu: dle původního rozhodnutí měl celý magistrát už frčet na tučňákovi v květnu 2003, ale ještě v říjnu 2004 jediné, co změnili, je internetový prohlížeč.
Přesuny velké i malé
Migraci, ve které se zatím moc „nezmigrovalo“, realizuje přes 50 lidí na plný úvazek, a současný plán je, že někdy v polovině letošního roku už budou „některá první oddělení – lidí, kteří se nebojí dělat s novým software“ pracovat na OpenOffice místo Microsoft Office. Ač se mnichovský magistrát těmito čísly příliš nechlubí, existují odhady, dle kterých bude migrace stát podstatně více než platba Microsoftu za pokračování v krasojízdě Windows+Office.
Nevadí, když se OSS z oblasti „náboženského“ sporu přesune do obchodní roviny (porovnávání faktických výhod a nevýhod): vadí ovšem, když se vlastně přesouvá zpátky do roviny náboženské – pardon, politické, což je ale vlastně totéž. Podpora Linuxu je totiž velice silná u různých státních úřadů po světě, zejména tam, kde jsou poměrně citelné antiamerické nálady či kde si případně místní vlády chtějí pěstovat národní ego prostřednictvím národních softwarů: viz už zmíněný Mnichov, některé oblasti státní správy v Brazílii, též Korea a Čína.
Velmi signifikantní je zde Asianux: „přece Čína má na to, aby si postavila svůj vlastní operační systém?“. Když už měli Mao Ce-Tunga, kulturní revoluci a vysoké pece v každé domácnosti, proč by se nemohl každý kuli kompilovat kernel? Vysoké ambice selhaly, o Asianuxu moc není slyšet, ale objevuje se Cosspu (China Open Source Software Promotion Union), sdružení Číny, Japonska a Jižní Koreje, podporované a financované vládami těchto zemí, jehož cíl je viditelný už z názvu. A je tu taky čínská firma Red Flag Software – jestli tušíte podobnost s Red Hat Software, jste na správné stopě. („Podobnost“ se čínsky překládá jako „zkopírovat všechno, co se dá, jméno taky trošku“.)
Politické motivy
Kdyby původní zastánci čistých idejí svobodného software tušili, že si Linux „přivlastní“ totalitní čínský režim k tomu, aby posílil svou dominanci, obraceli by se v hrobech. Naštěstí ještě vesměs žijí, tak mohou jen lkát po ulicích. V podání mnichovského magistrátu se Linux zase stává podobným tématem jako zemědělská politika: než o kvalitu produktu a výhody pro koncové spotřebitele jde o to, kolik místních nezaměstnaných bude moci být přijato do pracovního poměru.
Politickými motivy řízená rozhodnutí magistrátů a státních správ (např. magistráty v „pro-americké“ Británii se rozhodují naopak častěji pro Windows) jsou folklorem, ne ovšem nevýznamným, který doprovází soupeření proprietárního a otevřeného software: přitom v mnoha ohledech je podstatnější ustanovení neutrálních a otevřených souborových formátů než určovat, jaký program má být povinně určen k práci s nimi. Věřme, že se situace alespoň v Evropě poněkud umírní a bude se opět rozhodovat korektně, nikoli politicky.
