Jako napínavý seriál jsme mohli sledovat boj nahrávacího a filmového průmyslu proti uživatelům a provozovatelů výměnných (P2P) sítí.
Digitální hudba: marný boj vydavatelů proti proudu času
Jako napínavý seriál jsme mohli sledovat boj nahrávacího a filmového průmyslu proti uživatelům a provozovatelů výměnných (P2P) sítí. Štěstěna se každou chvilku přikláněla na jinou stranu: jednu chvíli se zdá, že zvítězí vydavatelé, neboť vypálili salvu žalob na konkrétní uživatele, vzápětí pak soud jejich metody prohlásil za nelegální. Situace je nadále nepřehledná: například doporučená direktiva EU, kterou už několik států (mj. Německo) zavedlo, přímo zakazuje nejen sdílení, ale i stahování copyrightovaných materiálů bez svolení autora.
Hudebnímu, ale i filmovému průmyslu je (doufám!) jasné, že tuto revoluci nezastaví. Nemusíme vůbec rozumět zákonům, aby bylo jasné, proč: digitální formáty pro hudbu a film, tj. „soubory“, které jsou běžně přenositelné, snadno ukládatelné a všude přehrávatelné, představují o tolik lepší, jednodušší technologii, že není možné, aby si nenašla cestu k uživatelům. A pokud jim to průmysl neumožní legálně, najde si cestu nelegálně.
Je jasné, že si hudební vydavatelé musí bránit svůj byznys, a z tohoto pohledu je jejich boj proti internetovým pirátům pochopitelný. Méně pochopitelné je, že nebyli dosud schopni nabídnout vůči digitální hudbě alternativu – stále říkají lidem: „kupujte plastiková cédéčka“, a lidé odpovídají „už nechceme, my máme rádi hudbu v MP3 – nabídněte“.
Na konci loňského roku se soudní štěstěna přiklonila více ke stahovačům; navíc byl osvobozen programátor Jon Johannsen, který vyrobil crack na šifrování DVD (tzv. DeCSS). Co můžeme očekávat v roce 2004?
- Zpřísnění ochran. Zejména filmový, ale i hudební průmysl zpřísní ochrany na nosičích. Možná budou cracknuty, možná ne, každopádně se tím kopírování médií pro běžné uživatele zkomplikuje: ne každý má, umí si stáhnout a umí používat klonovací programy.
- Pokračující legální válka. Nečekejme, že se RIAA (a za ní MPAA) snadno vzdá. Obě organizace budou hledat další legální cesty, jak především zabránit nebo lidem znechutit sdílení souborů.
- Rozšiřování prodejen digitální hudby. Po Apple iTunes spustí podobně ambiciózní „prodejnu“ i Microsoft, možná v partnerství s dalšími firmami, pro platformu Windows. Na rozdíl od Apple bude platná i v dalších zemích a kontinentech, možná dokonce dorazí i k nám.
- Přes to všechno bude nelegální šíření hudby i videa nadále pokračovat. Velké výměnné systémy budou víceméně stagnovat, ale budou vznikat nové metody, především v úzkých kroužcích osob – například výměnné mini-centrály v lokálních Wi-Fi sítích. Dále vzroste i výměna fyzickou cestou, která je už nyní častá – lidé v pracovním nebo studijním kolektivu si prostě vyměňují disky a ten, kdo má doma DVD vypalovačku, na zakázku pálí ostatním.
Výměnné sítě: Kazaa je mrtvá, roste DirectConnect
Stranou mediální pozornosti byl vývoj ve výměnných sítích. Je docela zajímavé, že jen málokdo si dovolí fungování a provoz v těchto sítích recenzovat a hodnotit, přitom rozdíly mezi nimi jsou obrovské a jejich funkčnost se v čase dosti proměňuje. Autoři píšící do médií se většinou spokojí s tím, že „se na nich dá sehnat všechno“ a argumentují milióny uživatelů, kteří jsou k nim připojeni – ale to je naprosto nevýstižné.
Favoritem let 2001-2003 byla síť Kazaa (přesněji: jde o síť s názvem FastTrack, kterou dovedou využívat ještě další klienti iMesh a Grokster). Tato síť funguje stabilně a v každém okamžiku ji využívají asi 4 milióny lidí současně (!); přesto však její funkčnost prudce klesá až téměř k nemožnosti něco kloudného stáhnout. Důvody jsou jasné: právě díky velké popularitě se k ní připojují milióny lidí, kteří nehodlají nic poskytovat, a chtějí jen stahovat – klientské programy, hlavně cracknutá Kazaa Lite, toto umožňuje. Svou roli hrají i žaloby, kterými se prudce snížil počet sdílečů, nikoli však stahovačů (sdílení je nelegální, stahování legální). Odhaduje se, že na jeden poskytovaný soubor připadá přibližně padesát zájemců, a i když samozřejmě je možné jeden soubor poskytovat současně více uživatelům, nelze už namnožit poskytovatelovu kapacitu připojení – důsledek je, že stahování je velice pomalé. Druhým jevem, který síť Kazaa ničí, je zvýšený počet falešných (fake) souborů; není jasné, jestli je do sítě pouští RIAA nebo uživatelé zvaní pijavice (leech), kteří nehodlají nic dávat a jen brát. Těch je, jak tomu už bývá, mezi obyvatelstvem velká většina.
Místo Kazaa ale vstávají noví bojovníci. Prudce stoupá počet uživatelů sítě eDonkey2000 (klienti eDonkey a eMule); používání této sítě je o něco obtížnější, klientské programy nejsou všude vnucovány, více je kontrolována integrita souborů a tak je „pijavicím“ zatím poněkud uzavřena. Rozhodující samozřejmě je, kam se přesunou hlavní poskytovači – lidé, kteří sedí na mnohamegabitových linkách a kteří sdílejí stovky gigabajtů dat. Druhou sítí, která zaznamenává nebývalý rozmach, je DirectConnect, která má výrazný regionální akcent. DirectConnect je centralizovaná výměnná síť, která je určena především pro místní komunity mající stovky až tisíce členů; její používání je (např. oproti Kazaa) dosti obtížné a proto byla pijavicím dosud v podstatě uzavřena. Před dvěma lety to byla ještě skoro obskurní záležitost – například v ČR existovaly dva či tři místní kanály (komunity) s málo stovkami uživatelů, dnes je jich stovka a uživatelů jsou desetitisíce.
Co můžeme očekávat ve výměnných sítích v příštím roce? Další decentralizaci, anonymitu, vytěsňování pijavic a falešných souborů. Decentralizace způsobí tvorbu lokálních komunit, které fungují lépe než síť s čtyřmi milóny lidí. Tak velký počet už totiž stejně nic nepřináší – je jedno, jestli daný soubor se v síti vyskytuje třikrát nebo třistatisíckrát, stačí jednou, pokud je bezpečně a rychle ke stažení. Anonymita a anonymizace je samozřejmě zbraní uživatelů sítí proti možnému stíhání, vytěsňování pijavic se docílí povinným sdílením „kvalitních“ souborů, např. monitorováním podle tzv. hash links (digitální otisky ověřených souborů).
V souhrnu se tak dá říci, že dokud bude fungovat internet, není cesta, jak zabránit fungování výměnných systémů, ani kdyby je začali aktivně potlačovat provideři ucpáváním portů (v tom případě pojedou výměníky na portu 80, kde běží web, a ten samozřejmě nelze zakázat). Je možné, že pokud budou represe značné, budou výměnné sítě maličko zahnány do podzemí, jejich používání bude zkomplikováno (např. nutnost osobního firewallu, nebo používání obtížnějších aplikací jako např. BitTorrent, používání PeerGuardianu před skenováním ze strany orgánů atd.) a jejich využívání nebude tak masové.