Kapitoly článku:
Dva otcové integrovaného obvodu
Je třeba říct, že už před setkáním s čipem od Kilbyho se Noyce s tou myšlenkou zabýval, o čemž svědčí zápisky v jeho poznámkovém bloku. Právě práce na tranzistorech pro Minuteman jej vedla k nápadu, že místo nespolehlivých propojení by mělo být možné vytvořit na jednom bloku křemíku tranzistorů hned několik. Planární proces to v zásadě umožňoval.
Jack Kilby
Elektroinženýr, vynálezce integrovaného obvodu. Držitel Nobelovy ceny za fyziku.
- narození: 8. listopadu 1923
- úmrtí: 20. června 2005
- původ: USA
Přečtěte si podrobný článek o Jacku Kilbym
Postupně se svými nápady seznamoval Moorea, kreslil na tabuli, jak vytvořit pomocí planárního procesu a tenkých kovových propojení na jednom kousku křemíku celé obvody ze základních elektronických prvků. To vše jej napadlo nezávisle na Kilbym, ale později. Na rozdíl od Kilbyho ale měl k dispozici funkční metodu, jak integrované obvody vyrábět efektivně a levně.
Je třeba zdůraznit, že navzdory následnému mnohaletému patentnímu sporu se Noyce i Kilby vzájemně velice uznávali. Tito oba decentní a slušní vědci prostě neměli potřebu přivlastňovat si výhradní zásluhu, a tak se zakrátko stalo zvykem považovat je oba za vynálezce integrovaného obvodu a nezdůrazňovat prvenství jednoho či druhého.
Nakonec se tedy díky planárnímu procesu mohla firma Fairchild Semiconductors smát. Sice, pravda, ne kvůli jeho roli při výrobě tranzistorů, ale pro integrované obvody šlo o zásadní technologii, umožňující jejich realizaci. Jejím licencováním se z malého startupu osmi zrádců stala nejvýznamnější technologická firma, která během desetiletí vyrostla v obra s dvanácti tisíci zaměstnanci.
Jack Kilby z Texas Instruments vynalezl integrovaný obvod zároveň, avšak nezávisle na Robertu Noycem. Kilby jej první prezentoval veřejně, Noyce byl zas o chlup rychlejší s patentovou přihláškou. Foto: Texas Instruments
V těchto létech růstu se nicméně ukázaly limity Noycea jakožto manažera. Firmu již v této době vedli profesionálové, leč Noyce se staral o vývoj a směrování a měl problém říct svým podřízeným „NE“. Byl vizionář s obrovským charismatem, jeho podřízení a kolegové k němu byli téměř bezmezně loajální, ale neschopnost odmítnout je bohužel u manažera problémem. Noyce v tomto směru selhával a dostával se tak do konfliktů s vedením firmy, které to nechápalo.
Jak se zrodily Fairchildren
Na druhé straně ale Noyce ve Fairchildu zavedl velice uvolněný manažerský styl, který mu byl vlastní. Nikdy nedával najevo svou převahu z titulu své funkce. Nejezdil drahými auty, neschovával se za masivní polstrované dveře. Každý k němu měl přístup, každý s ním mohl jednat o detailech svého projektu. A protože Noyce byl velice všestranným vědcem na úrovni svých nejlepších odborníků, dokázal velmi rychle chápat problémy a vidět směr, kterým by se vývoj měl ubírat.
Ve Fairchildu se v této době takřka bezmezného růstu objevilo několik pozdějších nesmírně vlivných investorů. Přicházeli jako mladí začínající manažeři či prodejci s minimální zkušeností s polovodičovým průmyslem. Díky Fairchaildu získali vhled do technologie a jejich budoucí investice znamenaly další rozvoj nového oboru.
A tak jste na chodbách firmy mohli potkat Mika Markkulu, díky jehož penězům se za pár let zrodila firma Apple, Dona Valentina (nazývaného dědeček rizikových investic v Silicon Valley), který investoval do mnoha neznámých začínajících firem, jako Apple, Atari, Oracle, Electronic Arts či třeba Google. No a, zcela mimochodem, jedním z nových mladých vědců byl v roce 1964 i Andy Grove.
Fairchild Semiconductors v těchto létech působil jako obrovská líheň nových talentů. Jeho děti, nazývané Fairchildren, měly jednou změnit svět.
Tím ale vliv Roberta Noyceho na vývoj počítačů zdaleka neskončil. Naopak, to hlavní ještě mělo přijít. O kapitole zvané Intel si povíme v příštím díle.
V rámci seriálu o osobnostech počítačové historie již také vyšlo:
