Od pamětí k prvním mikroprocesorům
Na jaře roku 1969, ani ne rok po založení společnosti, oznámil Intel svůj první produkt – paměť SRAM 3101 o velikosti 64 bitů, vyrobenou bipolární technologií. Rychlost, s jakou to ta nová firmička dokázala, brala dech. Intel měl v té době osmnáct zaměstnanců a nikdo nedokázal pochopit, jak je možné za tak krátkou dobu s tak málo lidmi vytvořit hotový produkt, lepší než vše ostatní na trhu. Fakt, že byla použita bipolární technologie, vedla k tomu, že konkurence se mylně pokoušela Intel následovat po špatné cestě.
O pár měsíců později se zrodila první ROM 3301 o tehdy převratné velikosti 1024 bitů, a, k překvapení všech, i model SRAM 1101. Ten však, což nikdo nechápal, už nebyl vyroben bipolárně, ale procesem MOS.
Intel 1101. První čip vyráběný technologií MOS
Tento zcela nový výrobní postup vynalezl mladý fyzik Federico Faggin, který sice zatím pracoval ve Fairchildu, ale v brzké budoucnosti měl pomoci Intelu vyrobit první mikroprocesor světa. MOS byl v této době velice náročným výrobním procesem, o čemž svědčí i fakt, že některé firmy jej dokázaly implementovat až v polovině sedmdesátých let. Jak to dokázal ten maličký Intel, to byl téměř zázrak.
A kdyby jenom to. V říjnu 1970 se zrodil paměťový čip DRAM 1103, což byl první moderní čip tohoto typu, který umožnil stavbu opravdu rychlých mikropočítačů. Jen něco přes dva roky trvalo firmě Intel, aby přesvědčila i ty největší skeptiky, že Bob Noyce a Gordon Moore jsou opravdu výjimeční zakladatelé. A to tehdy nikdo netušil, že firma pracuje na ještě mnohem revolučnějším projektu, který zcela změní svět elektrotechniky – na prvním mikroprocesoru.
Leč příběh o zrození mikroprocesoru a jeho boji o místo na slunci, který rozhodně nebyl lehký, to není příběh Boba Noyceho. Ten v této době sice byl výkonným ředitelem firmy a propagoval nové produkty, ale vývoj už vedli jiní.
Nečekaný odchod starosty Silicon Valley
Noyce řešil své vlastní problémy, především rozpad manželství se svou první ženou Elizabeth, která mu dala čtyři děti. Noyce si toto své selhání navždy vyčítal. Rozvedli se v roce 1974 a netrvalo ani rok a Noyce zakotvil v novém vztahu, tentokrát s personální ředitelkou své vlastní společnosti. Brzy na to se vzdal svého místa ve prospěch Gordona Moorea a věnoval své firmě stále méně a méně času.
Toto rozhodnutí v něm uzrálo ve chvílích krize a propouštění. Noyce prostě nedokázal být tvrdým manažerem. Věděl, že z finančních důvodů je propouštění nutné, že akcionáři očekávají šetření, ale kladl si manažersky zcela neakceptovatelnou otázku, co bude ztráta zaměstnání znamenat pro živitele rodin, kteří doposud firmě věnovali svůj čas a úsilí. Toto byla poslední kapka, která vedla k jeho odchodu.
Čtyři bývalí šéfové Intelu před budovou pojmenovanou po Robertu Noycem na snímku z roku 2003. Zleva: Gordon Moore (CEO v letech 1975-1987), Craig Barrett (1998-2005), Andy Grove (1987-1998) a Paul Otellini (2005-2013). Robert Noyce byl CEO Intelu v letech 1968-1975, zemřel v roce 1990. Dnes firmu vede Brian Krzanich
Získal mnohá ocenění, ba dokonce i lichotivé přízvisko „starosta Silicon Valley“. Byl velice vážený a obdivovaný, avšak ta nejvyšší z možných cen stále scházela. Těžko říci, proč si Nobelův výbor dával tak načas, ale 3. června roku 1990 zasáhl osud. Den předtím, v sobotu, měl Noyce několik pracovních schůzek, no a v neděli si jako obvykle dopřál ranní zaplavání v bazénu. Plavání patřilo k jeho koníčkům od mládí a věnoval mu mnoho volného času. Cítil se unavený a rozhodl se proto ještě natáhnout. A právě tehdy, při odpočinku na pohovce, jej zasáhl infarktový záchvat, kterému brzy nato podlehl.
V tomto kontextu lze mluvit o velké nespravedlnosti, že nemůže být Nobelova cena udělována posmrtně. Protože jen málokterý z neoceněných průkopníků techniky dvacátého století by si ji zasloužil tak, jako Robert Noyce.
V rámci seriálu o osobnostech počítačové historie již také vyšlo:
