Otestovat grafický akcelerátor poslední generace na supervýkonné sestavě je paradoxně jednodušší, než doporučit tu nejoptimálnější "grafiku" svému kamarádovi vybaveném "běžným českým počítačem" - navíc v situaci, kdy na svou upgradovací misi disponuje rozpočtem s "pekelně nízkým stropem". V našem dnešním díle "Reality PC" se pokusíme zjistit, čeho jsou schopné relativně cenově přijatelné 3D akcelerátory (jako cenový strop jsme zvolili 6000Kč) v situaci, kdy je bude pohánět pouze PC sestava kterou bychom s úspěchem mohli nazvat "mírně podprůměrnou".
V prvním díle našeho miniseriálu o výkonu a vlastnostech cenově přístupných grafických karet se podíváme na to, co od nich můžeme očekávat v sestavách, které jsou dnes technologicky již "ve středním PC věku" - rozhodně (pro někoho bohužel) tedy nejsou výkonovými šampióny, na druhou stranu však zcela určitě ještě nepatří do HW sběru.
Naše mise: Dnes se především zamyslíme se nad tím, jestli není rozumnější upgradovat pouze grafiku, místo nákladného upgradu celého počítače v situaci, kdy pod kapotou PC tiká ještě docela čilý procesor (Pentium III, AMD Athlon nebo Duron) s taktem 700 - 900MHz. Podíváme se zejména na to, jaké výkony lze ještě vytěžit z "graficky upgradovaných" (nebo z nových avšak levných) sestav v 3D aplikacích a hrách v jež vznikly (a případně vzniknou) v přibližném časovém rámci od roku 1999, do konce roku 2002.
Reprezentantem počítačů "low-end třídy" v tomto testu bude má domácí sestava poháněná Duronem 700 (pro tentokráte si odpustím přetaktovávání tohoto procesoru na frekvenci 900MHz :-)) vybavená 256MB paměti SDRAM PC133, postavená na bázi starší základní desky Abit KT7 s notoricky známou čipovou sadou KT133.
Abychom plně pochopili rozdíly mezi jednotlivými řadami grafických karet, bude vhodné začít menším historicko-technologickým úvodem. Pokud jste však lační grafů a výsledků, klidně přeskočte o dvě kapitoly dále :-)
Grafické akcelerátory - základní rozdělení
Dnešní grafické karty si pro jednoduchost a přehlednost rozdělíme do několika "generací" (v následujících odstavcích jsem "vypíchl" jen to co považuji nejpodstatnější, kvůli přehlednosti jsem některé záležitostí pominul či silně zjednodušil):
Nultou generací grafických 3D akcelerátorů (jak se dnes grafickým kartám říká stále častěji) můžeme nazvat ty typy, které - z dnešního hlediska - buďto 3D akceleraci nepodporují vůbec, nebo si na 3D akceleraci případně "jen hrají" (tj. nelze u nich dosáhnout přijatelných výsledků ani v kombinaci s těmi nejvýkonnějšími procesory). Do této široké skupiny můžeme zahrnout jednak dnes již zastaralé typy grafických karet - za všechny zmíníme grafiky S3 Trio, S3 Virge, některé starší akcelerátory ATI (Mach 32/64, Rage II/LT), Trident, Tseng Labs či Cirrus Logic..., jednak novější karty, kde 3D akcelerace není v zásadě požadována ("grafiky" pro některé notebooky, kancelářské počítače či servery). Karty nulté generace se pochopitelně pro multimediální, video a 3D účely dnes již vůbec nehodí - ve většině případů plní pouze svou základní "zobrazovací" funkci.
Použitelné 3D: první generace
U základů této dříve rozšířené skupiny grafických karet stály první akcelerátory 3Dfx (Voodoo Graphics, Rush, Banshee), řešení na bázi čipů: Intel740, Savage 3D, Rendition Vérité, karty s čipy ATI Rage Pro, akcelerátory Number Nine, čipy Riva 128 /ZX od firmy nVidia apod. Do této skupiny akcelerátorů můžeme dnes klidně započítat i nejrozšířenější grafické akcelerátory integrované na základních deskách s čipovými sadami i810, i815, SiS 630/730 apod (světlými výjimkami v "integrovaných grafikách" jsou modernější akcelerátory čipových sad nForce a i845G).
Téměř všechny výše vyjmenované karty lze zařadit mezi typy, které dnešním nárokům na 3D akceleraci již poměrně podstatně nevyhovují (byť pro dřívější 3D aplikace postačovaly). Nasazení těchto grafických karet v moderních sestavách je kontraproduktivní (asi jako jízda se zataženou ruční brzdou) - zásadním problém této třídy grafických karet je to, že chybějící 3D akceleraci u nich nelze nahradit výkonem byť sebelepšího procesoru.
Techtalk
Těžiště akceleračních funkcí karet první generace spočívalo v "hardwarové" práci s texturami (pokrývání 3D ploch "mapami povrchů") a ve vyhlazování, tj. ve filtrování obrazu (bilineárním, trilineárním... - pokud vám nějaký 3D program umožní práci i v softwarovém módu uvidíte většinou "kostkovaný" nefiltrovaný obraz). Ostatní činnosti spojené s renderováním 3D scény u těchto karet provádí hlavní procesor počítače. |
Krůček vpřed - multitexturing
Na spodním horizontu použitelnosti se dnes spíše pohybují karty řekněme jeden a půlté generace - a to typy, které již zvládají tzv. "multitexturing" tj. jsou schopné v jednom "výpočetním průchodu" propočítat dvě na sebe položené textury (typicky texturu povrchu a na ní pak "položenou" texturu osvětlení).
Starší hra Kingpin již využívala výhod multitexturingu - na plochu stěny je aplikována textura cihlové zdi
a teprve na ni je "položená" textura osvětlení, tzv. lightmapa.
Typickými představiteli karet první generace s podporou multitexturingu byly grafiky na bázi čipů nVidia TNT (TwiN Texel), později výkonnějšího typu TNT2, případně jeho variace s užší (a tím levnější) 64 bitovou paměťovou sběrnicí, typy TNT2 Vanta a TNT2 M64. U konkurenční firmy ATI v této době vznikla řada Rage 128, která má dnešním přehledu dokonce i reprezentanta v podobě 32 MB karty, ta v následujících testech tak trochu symbolizuje výkon celé skupiny "pasivních" grafických karet s podporou multitexturingu.
P.S. Na poslední chvíli jsme skupinu testovaných karet doplnili i o kartu na bázi čipu nVidia TNT2 M64.
Poznámka: Předpokládám, že právě karty s čipy TNT2, Vanta, M64, Rage 128, Savage 4, Voodoo 3 apod. patří právě mezi ty typy, které v nedávné minulost přestaly dnešním nárokům na 3D akceleraci vyhovovat a dostaly se do pozice komponent, jež jsou přednostně určené k výměně. Proto sledujte v grafech výkony karty s čipem Rage 128 a zvažujte co vám přinese nasazení výkonnějších typů grafik.