Vyprávěli jsme si už o mnoha slavných osobnostech historie počítačů, ať už vynikaly v oblasti teorie, praktických záležitostí či schopností prodat to, co vymysleli jiní. Historie IT však zná i jména těch, kteří nijak nevyčnívali, nebyli ani geniální, ani první a veřejnost o nich nic neví, ačkoliv plody jejich práce využívá. Byli to vlastně obyčejní pěšáci – a přesto jsou pro nás dodnes důležití. Ray Tomlinson je jedním z nich.
Raymond Samuel Tomlinson, vynálezce e-mailu
Raymond Samuel Tomlinson se narodil do obyčejné americké rodiny v obyčejném americkém maloměstě jménem Amsterdam. Bylo původně založené holandskými imigranty, proto takové jméno. Bakalářský titul získal na Renselaer Polytechnic Institute, který rozhodně nepatří k nejvýznamnějším technickým školám, ovšem poté pokračoval ve studiu na MIT, tedy té nejslavnější technice světa.
Co takhle si posílat zprávy?
Na MIT se věnoval digitalizaci řeči a řečové syntéze pomocí tehdejších počítačů, což v té době byla značně průkopnická práce. Po dokončení studia ale v této oblasti nepokračoval. Nastoupil do firmy BBN, která se kromě jiného věnovala práci na tehdejším ARPANETu, tedy počítačové síti předcházející Internetu.
Raymond Tomlinson
Programátor, tvůrce prvního e-mailového systému v síti ARPANET a člověk, který do e-mailové adresy poprvé použil zavináč
- narození: 23. dubna 1941
- úmrtí: 5. března 2016
- původ: USA
Zde se podílel na vývoji operačního systému TENEX, což byl ve své době velmi zajímavý a pokročilý produkt (nabízel například i podporu virtuální paměti a multitaskingu) pro počítač PDP-10, který se i na tom celkem malém trhu mainframů PDP uchytil. Stal se natolik populárním, že práva pro jeho další vývoj posléze zakoupila i společnost DEC a prodávala jej pod označením TOPS-20 se svými dalšími počítači PDP.
Při implementaci podpory ARPANETu v systému TENEX se Tomlinson podílel nejprve na vývoji Telnetu, tedy aplikaci pro vzdálené přihlášení a práci na počítačích připojených v této síti, a následně vyvinul i protokol CPYNET, který měl za úkol přenos souborů mezi jednotlivými počítači. A právě při práci na tomto experimentálním protokolu ho to napadlo. Nešlo přitom o nějaký přelomový nápad, nebo dokonce úkol z vyšších míst. Nic takového. Prostě se mu ta idea líbila. Co kdyby se ten protokol jednoduše upravil tak, aby bylo možné s jeho pomocí posílat textové zprávy?
Ne, nešlo v žádném případě o nějakou originální myšlenku. V podstatě od zrodu prvních operačních systému se sdílením procesorového času, umožňujících současnou práci více uživatelů připojených terminály, se objevily prakticky na všech takových systémech jednoduché programy umožňující zanechávat vzkazy druhým uživatelům.
Najednou tedy bylo možné posílat zprávy mezi jednotlivými uživateli, ovšem stále jen v rámci jednoho jediného počítače. Jeden z prvních těchto programů se jmenoval MAILBOX a byl stvořen na MIT, ovšem jak jsme si řekli, takových programů na různých platformách existovala spousta.
Prapočátky textové komunikace v síti
Postupně i ti starší a pokročilí ocenili pohodlí, když nemuseli kvůli každému vzkazu vstávat ze, protože stačilo naťukat pár vět do terminálů a příslušný uživatel vše obratem obdržel. Fakt, že je toto možné pouze v rámci jediného mainframu, nikdo nechápal jako omezující, a to ani v roce 1969, kdy se zrodil ARPANET. Při jeho budování se nijak zvlášť nepřemýšlelo o možnosti posílání zpráv, tím se jeho autoři vlastně vůbec nezabývali. Nicméně, se stále velkolepějšími plány, se stále větší nutností diskutovat nad technickými i ryze praktickými otázkami budoucí sítě a jejím fungování, se ta nutnost nějaké jednoduché síťové komunikace vynořovala více a více.
Na počítačích PDP-10 se standardním programem pro výměnu vzkazů stal prográmek sndmsg. Nesmíme si jej ale představovat jako nějaký e-mailový klient dneška. Umožňoval sepsat zprávu a poslat ji do schránky jiného uživatele, přičemž tuto schránku tvořil jediný soubor se speciálními právy, které umožňovaly komukoliv připojit k tomuto souboru další zprávu. Přístup k němu měl pouze jeho vlastník. Už vytvoření něčeho takového bylo v tehdejších operačních systémech malou alchymií.
Každý uživatel si následně mohl své zprávy přečíst, a to pomocí prográmku readmail. Ten umožňoval zprávy číst nebo mazat, ale nemohli jste je zde sepsat.
Jak se zrodil univerzální e-mail
Tomlinsonův protokol CPYNET posílal soubory v síti, takže by se dal k podobnému principu využít. Neumožňoval připojovat nějaké informace k existujícím souborům, ale pouze posílání celých souborů, leč vyřešení takové triviality bylo pro Tomlinsona hračkou.
Stejně primitivní pak byla úprava programu sndmsg, aby dokázal pomocí tohoto protokolu posílat zprávy i na jiné počítače PDP-10 v ARPANETu. Každý tehdejší programátor byl tak trošku hacker, takže úpravy cizích programů patřily k celkem běžným záležitostem.
Ke svým experimentům využil dva PDP-10 v laboratořích firmy BBN. Ačkoliv stály vedle sebe a byly používány pro správu ARPANETu, nebyly ve skutečnosti vzájemně propojené jinak než jen s pomocí této sítě. Tomlinson tedy svůj kód ladil posíláním zpráv z jednoho počítače na druhý. Byly to první e-maily.
Text prvního e-mailu historie není znám, jelikož se jednalo o nějaký shluk znaků, jen aby se vyzkoušelo, zda to funguje (Tomlinson sám zmiňoval možnou variantu QWERTYUIOP, což při pohledu na klávesnici zní celkem pravděpodobně).
Zavináč stejně nikdo nepoužívá... nebo ne?
Tomlinosonovy patří i zásluha na vynálezu symbolu internetového věku. Nějaký čas totiž při svých experimentech váhal, jaký znak použít pro jednoduché oddělení jména uživatele od jména počítače. Věděl, že musí zvolit něco, co za žádných okolností nemůže být součástí jména uživatele.
Nakonec se rozhodl pro znak @, který operační systém Tenex nevyužíval a tedy vcelku bezdůvodně zacláněl na klávesnici. Svou volbu vysvětloval i faktem, že tento znak se v angličtině čte jako „at“ a může tedy naznačovat, že dotyčný se nachází na nějaké adrese.
Volba znaku @, která nám dnes přijde jako ta největší samozřejmost, však stála na začátku rozštěpení rodící se síťové komunity. Zprvu se mezi nadšenci sáhodlouze diskutovalo, na které straně znaku by mělo být jméno uživatele a kde zbytek adresy, ovšem horší byl druhý problém.
Jedna část komunity sice používala na počítačích řady PDP operační systém Tenex, ale jiní neméně významní měli nainstalován Multics, předchůdce Unixu. Tomlinson netušil, že zde má @ velmi důležitou funkci „line-erase“, tedy cosi jako ESCAPE u pozdějších systémů.
Kdyby jenom to. Značná část uživatelů Multicsu používala k připojení k mainframům terminál IBM 2741, jehož klávesnice tento znenadání tak potřebný znak vůbec neobsahovala. Je proto zajímavou otázkou, jak se takto postižení jedinci mohli pustit do e-mailování, ovšem historie zná spoustu příkladů, kdy se lidstvo vyrovnalo s daleko většími výzvami.
Z popsaného důvodu to dnes tak slavná ikona měla v jistou dobu dost nahnuté a už už to vypadalo, že dojde ke změně. Těžko říci, jaký znak by ji nahradil, protože nic takového se nestalo. Zavináč je tu dodnes s námi a Tomlinsonovi už nikdo neupře fakt, že to byl on, kdo to celé spískal.
Předchůdce Internetu začal mít smysl
Dokonce se dá říci, že díky jeho invenci se podařilo zachránit ARPANET. Problém této sítě byl, že se sice podařilo propojit počítače a provést na ní spoustu experimentů, ale po úvodním nadšení si někteří začali klást kacířskou otázku, k čemu je to celé použitelné.
Ano, bylo moc hezké, že jste na síti mohli sdílet soubory, ale v situaci, kdy máte propojené počítače zcela odlišných platforem, s naprosto nekompatibilními aplikacemi, formátem souborů, způsobem práce na tehdejších operačních systémech... v této situaci ta otázka opravdu byla na místě.
Dokonce to vedlo k tomu, že v jistých „obdobích ticha“ si počítače po ARPANETu posílaly nesmyslná data, jen aby ta síť byla nějak využita a nevypadalo to blbě. Surfování po webu ještě hodně dlouho nebylo na pořadu dne, ale právě e-mail byl prvním důležitým krokem k rozšíření a dalšímu rozvoji. Způsob naprosto jednoduché a efektivní komunikace přesvědčil i největší skeptiky o užitečnosti této sítě a už v roce 1973 zajistil e-mail přes tři čtvrtiny kapacity všech dat proudících po této síti.
Byl neplánovaným využitím sítě, něco takového nikdo nepředpokládal. Ale když už se tak stalo, všichni si jej oblíbili. V roce 1975 se konečně podařilo integrovat celou e-mailovou funkcionalitu do aplikace MSG od Johna Vittala, která už s výjimkou příloh a formátování textu uměla s e-mailem udělat v podstatě to samé, co její dnešní jednodušší následníci.
Sám Vittal si nejvíce cenil svůj vynález příkazu „Odpovědět“ (v originále „Answer“), který umožnil odpovědět na nějakou zprávu bez nutnosti naťukat e-mail adresáta a původní text. Dnes nám opět toto přijde tak automatické, až vůbec nepřemýšlíme nad tím, že na to někdo někdy musel přijít.
Jen bokovka pro zábavu...
Ten samý rok se díky e-mailu zrodilo další zcela nové využití ARPANETu, neboť vznikla první e-mailová diskusní skupina MsgGroup, která si dala za úkol sbírat zajímavé podněty na další a další vylepšování e-mailových služeb a protokolů. Šlo o první příklad sociální sítě, která by bez e-mailu nebyla možná.
Dá se tedy říci, že díky Tomlinsonově nápadu a jeho vlastní iniciativě, kterou na doporučení kolegů před svým vedoucím skrýval (neboť měl pracovat na něčem mnohem potřebnějším), dnes můžeme jednoduše komunikovat s pomocí počítačů. Díky tomu, že Tomlinson místo plnění předepsaného plánu dělal to, co jej bavilo.
Ray Tomlinson už není mezi námi, zemřel 5. března 2016 na infarkt myokardu, ale jeho e-mail s námi určitě bude ještě hodně dlouho. Ačkoliv to byl v podstatě jediný jeho zásadní přínos mikropočítačové revoluci, šlo o dílo přelomové.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium