V říjnu utichl Isohunt a na začátku prosince Hotfile. Právní týmy jsou stále efektivnější a provozovatelé se děsí obrovských pokut. Jenže fenomén warezu nelze jen tak zastavit.
Tak nám zabili Hotfile. Tedy nám, to je složitější, u nás se totiž Hotfile nikdy netěšil nijak vysoké popularitě. Pokud se pokusíte s pomocí Googlu vyhledat všechny hotfilové odkazy třeba na warezovém fóru Warcenter, zjistíte, že má toto úložiště oproti takovému Hellshare jen desetinové zastoupení.
Déjà vu Megauploadu
Faktem zůstává, že Hotfile chřadnul dlouhé měsíce i ve světě. Zatímco ještě v roce 2011 patřil podle Alexy k pětistovce nejnavštěvovanějších webů, letos se už nevlezl ani do první tisícovky. Svého největšího úspěchu dosáhl vlastně jen na krátkou chvíli počátkem roku 2012, kdy jasně zazářil v souvislosti s pádem Megauploadu. Těžko říci, jestli byla hlavním důvodem zájmu touha najít náhradu za zrušené Dotkomovo doupě, nebo se mnozí o Hotfilu dozvěděli jen proto, že tehdy o alternativách Megauploadu psal prostě každý.
Návštěvnost Hotfile.com se podle Alexy propadala už několik let
Relativizace popularity úložiště ale nic nemění na tom, že se na jeho serverech ještě před pár dny nacházely miliony souborů. Jistě, byl mezi nimi tradiční warez, ale stejně tak soukromá data a legitimní zálohy mnoha uživatelů z celého světa. Dnes se tedy opakuje historie a ti, kteří na Hotfilu opravdu našli útočiště po pádu Megauploadu, nyní zažívají nepříjemné déjà vu. Opět přišli o všechno a ani tentokrát se s nimi už nejspíše nebude nikdo bavit, na stránkách služby totiž svítí jen informace o tom, že byl Hotfile prostě navždy zastaven. Nenajdete tam ale žádnou zmínku o tom, že si své soubory můžete stáhnout zpět na počítač. Principiálně by to přitom neměl být takový problém, tentokrát totiž nedošlo k odstavení serverů služby americkými úředníky, ale samotným provozovatelem, který po mnohaleté soudní tahanici hodil ručník do ringu a odešel.
Soudní maraton započal žalobou z roku 2011, kterou podaly filmová studia Disney, 20th Century Fox, Universal, Columbia Pictures a Warner Bros. Podstata žaloby se přitom prakticky nelišila od ostatních případů té doby. Podle filmařů Hotfile nedodržoval legislativu Digital Millenium Copyright Act z konce 90. let minulého století.
Warezová úložiště se zrodila díky principu safe harbor
DMCA je v posledních letech velmi citovaná zkratka a skrývá se pod ní novela amerického autorského práva vylepšená o některé dílčí zákony, které upravují základní pravidla hry na internetu. Ačkoliv je DMCA ryze americká legislativa, její myšlenky jsou zakotvené i v evropském a českém právu.
Jedním z těchto společných bodů je například princip safe harbor – bezpečný přístav, který definuje praxi, podle které nejsou internetoví podnikatelé zodpovědní za činnost svých klientů, dokud se neseznámí s tím, že je tato činnost trestná. Díky tomuto přístavu vznikla na americkém internetu hromada služeb, kde uživatelé zvesela sdílejí warez. A ten warez je tam tak dlouho, dokud není provozovatel seznámen s tím, že se jedná o warez, tedy dokud se neozve sám majitel autorských práv a vše nedoloží. Provozovatel pak soubor buď smaže a je z obliga, nebo jej nesmaže a nechá vše být, čímž ale zase riskuje žalobu. Pokud by soud uznal, že se opravdu jednalo o warez, provozovatel s tím byl seznámený a přesto nic neudělal, rázem se z něj stává pachatel.
Upozornění o výmazu odkazu z Googlu na základě legislativy DMCA
Díky DMCA tedy na americkém internetu dlouhé roky vzkvétaly úložiště a jejich provozovatelé bohatli na hladu surfařů, kteří si chtěli co nejdříve stáhnout novou epizodu seriálu Lost a první temně mihotavé kinoripy s čínskými titulky a zvukovou kulisou s křoupajícím popkornem. Dlouho se zdálo, že tato praxe potrvá navždy a z warezových úložišť – cyberlockerů – se stala přirozená součást internetu. Hollywood ale není hloupý a vedle Sbotu, Googlebotu a dalších crawlerů, které sondují a indexují veřejný web, se na internetu brzy objevily zástupy nových botů. Neměly zájem o indexaci vašeho blogu. Hledaly něco úplně jiného – warez. Zpočátku byly jednoduché a nevýkonné, přesto však začaly úspěšně procházet undergroundová fóra a tvořit seznamy odkazů na známých úložištích, které vedly na kradený Titanic, čerstvá hudební alba a ISO obrazy Windows Vista.
Později se roboti zdokonalili, začali warez stahovat, počítat jeho kontrolní součty a srovnávat je se svou databází již dříve identifikovaných kradených děl. Poštovní schránky provozovatelů webových úložišť se začaly plnit neskutečným množstvím žádostí o výmaz. Pro mnohé začalo jít opravdu do tuhého, pokud by totiž podobné žádosti ignorovali, majitelé práv by podle DMCA pochopitelně žádali náhradu škody, kterou přitom roboti dokázali počtem zaznamenaných děl částečně vyčíslit. Nešlo přitom o jednotky a desítky souborů, ale u těch největších služeb o statisíce a miliony.
Když se z DMCA stane zabiják
Když se právní tým Kima Dotcoma na jaře roku 2012 dožadoval u soudu toho, aby získal všechny důkazy, které FBI nachystala pro žádost o vydání provozovatelů Megauploadu do USA, americké úřady to odmítly s tím, že to není možné, „poněvadž by se jednalo o zveřejnění miliard e-mailů.“ Ať už se jednalo o reálné číslo, nebo bylo pro potřebu věci o něco navýšeno, faktem zůstává, že musel být Megaupload poslední roky před svou zkázou doslova bombardovaný žádostmi o výmaz. Není se tedy skoro čemu divit, že prý Megaupload podle žaloby na mnohé z nich nereagoval. Jen pro srovnání, takový Google za poslední měsíc čelil bezmála 25 milionům žádostí o výmaz.
Google Transparency Report: Z tvaru grafu je patrné, že ještě horší než současný počet žádostí o výmaz je tempo, kterým se každý týden zvyšuje
DMCA a jeho bezpečný přístav, který dal život tolika webům, se tedy později staly i jejich hrobníky. Z indexování warezu se stal výdělečný byznys a další přirozená součást celého potravního řetězce. Menší úložiště přestala odolávat sílícímu tlaku a pod hrozbou drakonických finančních trestů i kriminálního vyšetřování svůj byznys buď ukončila, nebo se pokusila proměnit v naprosto běžné úložiště po vzoru Dropboxu.
Také na MediaFire se šířil warez. Dnes služba vypadá úplně jinak
Když se dnes tedy podíváte na stránky MediaFire nebo třeba FilePost a mnohé další, stěží vás napadne, že to kdysi byly databanky plné warezu. Dnes naopak vypadají jako docela atraktivní startupy, které nabízejí zálohu fotek z mobilu a jiné speciality. To vše je ale pouze labutí píseň. Tyto služby byly populární jen proto, že se hodily na anonymní a rychlé šíření warezu. Jako soukromá úložiště se v záplavě konkurence nemohou uživit a přežijí opravdu jen ti nejsilnější, kteří snad mohou těžit alespoň ze silné značky. Možná se to podaří Rapidsharu, ovšem je otázka, jestli může uspět ve firmách, na které se chce hlavně orientovat. Značka Rapidsharu je totiž sice slavná, ale nechvalně slavná. Může to být prostě nepříjemné stigma.
„DMCA“ v České republice
Z českých warezových fór postupně vymizel Rapidshare, Megaupload a později i většina ostatních. Na výsluní je zde nyní někdo úplně jiný – tuzemská úložiště. Sláva Ulož.to je už ale také trošku za zenitem, být první totiž znamená mimo jiné také to, že se na vás záhy začnou soustředit majitelé práv a vy musíte mazat, nebo budete mít vážný problém. Ulož.to maže a hledá nové cesty, jak se udržet – třeba spoluprací s projektem 31s.cz. Skutečným králem českých cyberlockerů je dnes ale někdo jiný – Hellshare a pak celý zástup malých českých a slovenských úložišť. Když jeden zanikne, objeví se prostě další.
V Česku samozřejmě žádný zákon DMCA nemáme, jeho myšlenky ale přebírá ostatní legislativa v čele s autorským zákonem a zákonem o některých službách informační společnosti, který se v pátém paragrafu věnuje odpovědnosti poskytovatele služby a je prakticky shodný s principy amerického bezpečného přístavu. Český zákon ve stručnosti praví, že je provozovatel odpovědný za obsah svého uživatele tehdy, mohl-li vědět, že se jedná o protiprávní činnost, nebo pokud se to prokazatelně dozvěděl od někoho jiného.
První bod je poměrně vágní a těžko prokazatelný, poněvadž správce úložiště přeci nemá povinnost vědět, který soubor poškozuje něčí autorská práva, nehledě na to, že v podmínkách slibuje uživatelům soukromí a nemůže jim tedy jen tak z plezíru skenovat jejich vlastní soubory. Ten druhý je ale na první pohled pevný jako základy Karlova mostu. Pokud je provozovatel prokazatelně informován o tom, že soubor A porušuje autorská práva subjektu B, měl by jej odstranit, nebo se z něj rázem stane spolupachatel.
Krásným příkladem budiž kauza z letošního léta, kdy Jan Svěrák u soudu porazil úložiště Share-rapid, které i přes opakované výzvy neodstranilo jeho film Kuky se vrací. Soud mu za to po dvouletém sporu udělil pokutu 536 tisíc korun.
Výklad zákonů je ale ještě o něco barevnější, což pro změnu dokládá zase kauza okolo hostingové společnosti WEDOS. Ta se naopak snaží vyřešit otázku, co že to je vlastně ona „prokazatelně protiprávní činnost“. Je dostatečně prokazatelné to, když mi dojde e-mail od osoby X, že hostuji soubor, který třeba porušuje práva osoby Y? Nemůže protiprávní činnost prokazatelně doložit pouze soud svým rozhodnutím? Vždyť tu máme přeci princip presumpce neviny? Jak vidno, je to složitější a WEDOS, který tímto způsobem na své náklady chrání své klienty, se opět může dopídit určitého precedentu. I když to třeba nakonec bude bolet.
Nevydáme, vydáme, nevydáme... Kima Dotkoma?
Česká republika sice z formálního hlediska nemá precedentní právo, ale letní rozsudek se i tak jistě stane modelovým případem pro ostatní spory. Ty zatím ale ani zdaleka nepřipomínají praxi ze zámoří. Když před pár měsíci odešel od soudu torrentový katalog Isohunt s pokutou 110 milionů dolarů, bylo to pro něj likvidační. Stejně dopadl Hotfile a mnozí si ještě vloni v zimě mysleli, že stejně rychlý proces čeká i Kima Dotkoma. Zde ovšem americké ministerstvo spravedlnosti narazilo.
Kim Dotcom během bezstarostného mládí (Foto: Andreas Bohnenstengel, CC-BY-SA)
Když na přelomu zimy a jara 2012 zažádalo o vydání Kima Dotcoma do USA, obecně se předpokládalo, že novozélandské soudy o vydání rozhodnou zhruba do šesti měsíců. Jaká byla realita? Slyšení se od té doby neustále odkládá. Naposledy se mělo konat na sklonku letošního listopadu, novozélandské úřady jej ale nakonec přesunuly až na příští duben a kdo ví, jestli je to opravdu konečně datum.
Za měsíc a nějaké drobné k tomu to budou dva roky od slavné razie v Dotkomově vznešeném sídle a doposud není jasné, jak to nakonec se svérázným podnikatelem opravdu skončí. Obhájci Kima Dotkoma přitom rozhodně neusnuli na vavřínech a v mezidobí prokázali, že příkazy k domovním prohlídkám byly díky formálním chybám neplatné, že Dotkoma ilegálně sledovala ostrovní tajná služba a že novozélandští policisté umožnili americké FBI zkopírovat zabavené pevné disky, ačkoliv na nic takového neměli právo, poněvadž i o tom měl rozhodnout vydávací soud. FBI přeci není žádný nadnárodní četník z akčních filmů, ale pouhý federální úřad vyšetřování – stejně jako třeba česká kriminálka…
Jaderná zbraň pirátů? The Pirate Bay a BitTorrent
Pokud se akce Dotcom z pohledu americké filmové asociace MPAA příliš nepovedla, pak je opravdovým průšvihem The Pirate Bay. Právníci z Hollywoodu a autorských svazů po celém světě v posledních letech s poměrně velkým úspěchem zastavili hromadu torrentových trackerů a katalogů, ale The Pirate Bay je snad nesmrtelný. Torrentový katalog přežil několik policejních razií a nakonec i medializovaný soud z roku 2009. Ačkoliv tehdy mnozí nad slavnou pirátskou zátokou lámali hůl, ta vše přečkala a ke spokojenosti milionů návštěvníků funguje dodnes.
Vytěžování internetu v Evropě a USA: BitTorrent tvoří podle kanadské Sandvine skoro polovinu veškerého uploadu v Evropě a 10 % veškerého downloadu (špičkové hodnoty). V Severní Americe je podíl na uploadu podobný, ale podíl na downloadu je jen 5%, což je dáno především silnou pozicí videopůjčovny Netflix na prvním místě.
Jak je možné, že je The Pirate Bay tak neskutečně houževnatý? Snad proto, že tu na rozdíl od ostatních případů nejde primárně o byznys. The Pirate Bay se před deseti lety nezrodil proto, aby svým provozovatelům vydělal balík peněz, ale aby fungoval jako obří výměnný prostor pro švédské internetové surfaře. Později přerostl hranice Skandinávie a stal se globálním fenoménem. The Pirate Bay vyrostl ze stejného podhoubí jako švédská Piratpartiet, dodnes tedy existuje hlavně proto, že je společně s bittorrentovým protokolem jadernou zbraní celého pirátského hnutí, které bojuje za svou vizi naprosto ničím nespoutaného internetu.