Už se to zpopularizovalo Hvězdnými válkami; bude i pro filmový průmysl šíření po Internetu stejnou hrozbou i výzvou jako pro hudební vydavatele?
Filmy šířené po Internetu jsou potenciálně ještě atraktivnější než hudba; na Internetu je nyní k dispozici daleko více hudby, než stihnete poslechnout za celý život (té legální na mp3.com atd. i té nelegální kdekoli jinde), s filmy ještě „tak daleko nejsme“. Důvodem je samozřejmě nesrovnatelně vyšší datový objem digitalizovaného (i komprimovaného) filmu, jenomže: „bandwith Internet“, tj. Internet s šíří přítokové trubky řádově v pár megabitech se blíží stále víc a v řadě míst USA už je k dispozici (kabelovky, Excite@Home atd.).
Představitelé hudebního průmyslu tvrdí, že MP3 hudba (plus další metody pirátství, jako je pirátská výroba kazet a CD v Asii, domácí kopírování atd.) může za to, že se jim v posledních několika letech snižují obraty i zisky. To je jistě blízko pravdě, nicméně vydavatelé si současně uvědomují i to, že nové metody šíření hudby jsou pro ně možnou výzvou, možnou příležitostí, jak odstranit různé „middlemany“ po cestě hudby od vydavatele k posluchači. Prastaré pravidlo byznysu tvrdí, že na hrozbu se dá vždy pohlížet jako na výzvu; a je jenom na subjektu, jaký pohled si vybere, a pokud si vybere hrozbu, prohraje, pokud si vybere výzvu, může vyhrát.
Filmová studia – dnes zřejmě mocnější impérium než hudba – už na příkladě svého hudebního bratříčka vědí, co na ně Internet chystá. Proto se snaží připravit dříve, přijít s protiakcí dříve, než se na Internetu rozšíří nějaký „VP3“ a dobude ho takovým způsobem, že jeho varianty s ochranou proti kopírování budou bezmocné. Do dějin pirátského šíření filmů po Internetu se zřejmě zapíše film Star Wars: The Phantom Menace. Dlouho předtím, než se dostal legálně do Evropy, už byl na spoustě ftp serverech (také u nás), a poté koloval mezi lidmi na dvou cédéčkách. Rozhodně nešlo o pár tisíc „nelegálních diváků“, jak často filmové společnosti tyto problémy bagatelizují – jenom v nejbližším okolí vím o pár desítkách lidí, kteří jej měli a přehráli si jej na počítači.
Co nás čeká, je víceméně jasné. Internetové trubky se budou nadále rozšiřovat, kompresní algoritmy zdokonalovat a softwarové firmy a firmičky budou připravovat stále dokonalejší přehrávače pro video, stejně perfektní jako je WinAmp nebo Sonique pro MP3. Formáty „typu MP3“, tj. bez autorské ochrany a bez valné možnosti ji tam zabudovat, zde už jsou.
Mohou filmová studia s tím něco dělat? Nemyslím si, že mnoho, ale cosi ano. Především se mohou poučit ze světa hudby – s tím, jak kamenní vydavatelé tak dlouho bagatelizovali problém, až jim přerostl přes hlavu. Mají pár let náskok, možná dva, možná tři roky a mohou se pokusit cosi udělat, než vlna dorazí. Především mohou investovat značné peníze – více, než je schopna utratit malá softwarová firmička, v podstatě podnikající „pro zábavu“, na vybudování technicky špičkového standardu a přehrávače. To platí i v hudbě – Liquid Audio je kvalitnější kompresní formát než MP3, tj. vyšší komprese při vyšší kvalitě, akorát přišlo pozdě a bude se těžko prosazovat. Na tomto formátu se už pro oblast videa pracuje; současně by ale měly vzniknout komerční obchody á la www.emusic.com, ale pro oblast videa. Vzniknou-li včas a budou-li mít velkou nabídku, bude to rozumná protiváha pirátským sajtům, které vzniknou samozřejmě taky – dnes je jedním z velkých argumentů, proč si mám ukrást tu a tu novou nahrávku, je, že si ji nemohu legálně v MP3 koupit.
Bude to stačit? Nebude; maximálně to postaví důležitou a životaschopnou alternativu pro ty, kteří nekradou. Pro ty ostatní (nebo snad pro nás ostatní?) se musí přijít s něčím novým. Zřejmě nejrozumnější model je spojení nabídky poskytovatele připojení (pevnou linkou, s vysokou kapacitou, ovšem!) s exkluzivním obsahem: plaťte nám tolik a tolik měsíčně za připojení, v ceně máte toto a toto, například možnost si pořídit týdně jeden film a jedno CD podle vlastního výběru, kromě jiného. Je zajímavé, že z velkých světových providerů na tento model velmi dobře slyší (a již jej aplikuje) pouze America Online. (Není to náhodou ten nejúspěšnější světový provider, s desetinásobným náskokem před druhým v pořadí?). Nabízet toto českým providerům je zatím házení hrachu na stěnu; domnívají se obvykle, že byste jim spíš měli vy platit za to, že „smíte“ jejich zákazníkům něco zadarmo dávat. Budiž, však AOL (či MSN, abych nekřivdil i druhé v tomto směru aktivní službě na světě) jednou překročí hranice Krušných hor směrem na východ a pak bude malým českým providerům opravdu docela krušno.
Zpět k videu přes Internet. Podobně jako u hudby je zde jedna velká šance pro nezávislý film. Distribuovat nezávislý film je totiž podstatně těžší než distribuovat nezávislou hudbu; hudba je jednak menší na rozměr (CD vs. VHS kazeta), takže se do obchodu o stejné velikosti vejde podstatně více cédéček než by se vešlo videokazet – takže je zde přece jenom o něco větší prostor pro alternativní žánry. Dále, film jde k posluchačům přes daleko intenzivnější masové kanály než hudba: film má kina a televizi, hudba pouze rádia; festivaly nezávislého filmu jsou u nás dvakrát do roka, koncertů nezávislé hudby napočítáme stovku do týdne. Chci-li nezávislou hudbu (například něco z world music), jdu třeba sem a už mohu poslouchat; pokud bych chtěl film z nezávislé produkce nějaké země třetího světa, tak… nevím, kam jít.
Jakmile se bandwith Internet stane realitou, objeví se ještě jedna možnost, opět atraktivnější u filmu než u hudby: film přes streaming video s dokonalou copyrightovou ochranou (zřejmě je možná), za mírný poplatek, zhruba za to, co chce dnešní videopůjčovna. To je jistě nadějnější než streaming u hudby: zatímco hudební nahrávku chci mít, na film se chci podívat. Oblíbenou hudbu si pouštím, oblíbený film si pustím. Uvidíme.