Příští generace DVD: Blu-ray vítězně?

Souboje formátů – přesněji řečeno, souboje výrobců a zastánců formátů – jsou tradičně nepříjemnou brzdou technologického pokroku. Tam, kde se podařilo rychle zavést jeden standard – například u CD-Audio i CD-ROM – postupuje penetrace nové technologie tak rychle, jak to jen zákazníci snesou, zatímco tam, kde vzniknou dvě znesvářené skupiny (popř. více), trh strádá tak dlouho, než se věc vyřeší. Příkladem mohou být zapisovatelná a přepisovatelná DVD (souboj „+“ s „-“), který byl vyřešen až nedávno tím, že všechny nové mechaniky jsou duální a je jim tedy jedno, jakého standardu je substrát. Výsledkem je pád cen mechanik i disků na polovinu a zrychlení jejich prodejů, protože zákazník „ví, že mu to bude vždy fungovat“. Příkladů, ve kterých toto naopak vyřešeno nebylo a trh trpí stále, najdeme také hodně – například v tom, že se trh nedokázal sjednotit na rozumném otevřeném formátu pro digitální hudbu (MP3, AAC, WMA…) ani pro video (která varianta MPEG-4 či zda ještě něco jiného). Výsledkem je zamotaný uzel nekompatibilních přehrávačů a také služeb, které online hudbu nabízejí k downloadu, a jejich nevalný tržní úspěch. Logicky, zákazníci klidně rok, dva, tři počkají, až se situace vyjasní a vyčistí – proč by měli kupovat něco, co jim možná nebude fungovat tak, jak očekávají a co nemá jasnou budoucnost?

Podobná je nějakou dobu situace v nové generaci formátu DVD. Ví se, že bude používat tzv. modrého laseru (kratší vlnová délka umožní zmenšení jednotlivých elementů na disku, jejich větší nahloučení a v důsledku násobně více dat, která se na disk vejdou), ale na této platformě existují dva konkurenti: High Definition DVD (HD-DVD) a Blu-Ray. O zamotanou situaci se už poměrně tradičně zasloužila firma Sony, která odmítla hrát „hru těch ostatních“ (formát HD-DVD měl přinejmenším ze začátku větší počet silných zastánců) a vytvořila vlastní formát Blu-Ray, pro který hledala podporu. Sony se nijak neodchýlila od vlastní strategie, kterou známe dobře z jiných proprietárních produktů firmy, jako je např. MemoryStick: „později, pokročileji a dráže“. Blu-Ray má oproti HD-DVD výhodu ve větší kapacitě, ale bude výrobně dražší; HD-DVD je kompatibilnější se stávajícími výrobními kapacitami. Mohl by souboj Blu-Ray vs HD-DVD skončit podobným kompromiskem jako „plus-mínus“ souboj u zapisovatelného DVD? Spíše ne, protože technologické rozdíly jsou zde mnohem silnější, zatím se zdá, že vytvořit duální mechaniku by bylo velmi nákladné.

V poměrně vyrovnaném souboji ovšem došlo v uplynulém týdnu k výrazné změně: Hewlett-Packard se přidal na stranu Blu-Ray svým prohlášením, že bude již v příštím roce montovat mechaniky tohoto standardu do svých (některých) stolních počítačů. HP sice neříká, že s Blu-Ray na věčné časy a nikdy jinak, ale pokud jednou začne montovat do svých počítačů mechaniky jednoho standardu, jen stěží pak přepne na jiný.

Historie už nejednou ukázala, že pokud si jeden ze soupeřících formátů za svůj vezme dominantní výrobce osobních počítačů a začne jej montovat do svých strojů takzvaně „natvrdo“, je to obvykle rozhodující faktor pro jeho výsledný celkový tržní úspěch a převážení nad formátem konkurujícím. To se ostatně nedávno ukázalo právě v onou „plus-mínus“ souboji u DVD/R,RW, ve kterém outsider a v podstatě truc-formát DVD+R/RW dnes převažuje v prodeji médií nad původním, standardy posvěceným formátem DVD-R/RW.

Spotřebitelova radost nad tím, že se v neplodném souboji dvou standardů budoucího DVD rýsuje vítěz, by ovšem měla být trošku zkalena tím, že celý tento souboj je celkem zbytečný, neboť nový formát je stejně jen cestou, jak znovu vytáhnout peníze z kapes spotřebitelů, přičemž se tomu šlo poměrně elegantně vyhnout. V dominantní aplikaci disků DVD, tedy v prodeji nahraných filmů, totiž není vůbec nutné usilovat o 50 GB na jedné plotýnce – stačilo by, kdyby filmové společnosti u DVD opustily dnes zcela obstarožní formát MPEG-2, který používají pro kódování filmů na DVD a konečně se přihlásily k MPEG-4 s nejméně dvojnásobně lepší kompresí. Pak by se na jednu dvouvrstvou plotýnku DVD snadno vešel dlouhý film v kvalitě vysokého rozlišení (HDTV), což je dnes už vyžadováno vlastníky kvalitních domácích kin, plazmových a LCD obrazovek, případně by nebylo nutné utrácet do různých dvou, čtyř (šesti, osmi…) diskových vydání filmů a ty by mohly být levnější. Jenomže filmoví vydavatelé dobře vědí, že až vydají příště Pána Prstenů, Matrix a Hvězdné války znovu v „remasterované“ podobě a ve vysokém rozlišení a v nových sběratelských edicích na Blu-Ray DVD, milióny fanoušků si je zase za drahé peníze koupí – bez ohledu na to, že všechna tato vydání už doma mají na pirátském VHS, v DivXu i ve čtyřdiskových DVD speciálních edicích.