Historie | Osobnosti počítačové historie

Před 90 lety se narodil Jack Tramiel: Tvrdý byznysmen, který dal masám levné osobní počítače

  • Imigrant z polského židovského ghetta se ukázal jako tvrdý obchodník
  • Na americký trh dostal psací stroje vyráběné v Česku
  • Proslavil se počítači Commodore a Atari
Kapitoly článku

Dnes je 90. výročí narození Jacka Tramiela. Tento starší článek s popisem jeho přínosu počítačovému světu proto nyní znovu připomínáme.

Jméno Jacka Tramiela je dnes již takřka zapomenuto a znají ho jen zájemci o historii mikropočítačů. Přitom v osmdesátých letech patřil k „celebritám“ celého průmyslu a svou důležitostí (v této době) zcela srovnatelnou například se Steve Jobsem. Stejně jako on ani Tramiel sám nic nového nevynalezl a technologii rozuměl jen hodně málo.

323356265Stejně jako Jobs i Tramiel byl ke svým podřízeným tvrdý a jeho oblíbenou manažerskou metodou byl stres. A pokud to náhodou nefungovalo, tak ještě větší stres. Jinak si ovšem tito dva lídři podobní vůbec nejsou, a to nejen pro generační rozdíl. V jednom se liší dokonce zcela výrazně – zatímco přínos Jobse pro zrození mikropočítačů je všude přežvykován a patřičně zveličován, důležitost Tramiela je obvykle zcela opomíjena. A to k tomuto asi ne zrovna sympatickému pánovi není právě spravedlivé.

Z ghetta k americkým psacím strojům

Jack Tramiel (původně Idek Trzmiel) byl polským Židem, narozeným v roce 1928 v polské Lodži. Poté, co se tamní velká židovská komunita (200 000 lidí) dostala do spárů Německé říše, vzniklo zde několik koncentračních táborů a ghetto, kde se tvrdě pracovalo v obranném průmyslu. Právě důležitost ghetta vedla k tomu, že bylo likvidováno jako úplně poslední z polských ghett až v roce 1944. Tramiel patřil mezi 880 šťastlivců, kteří nacistickou správu přežili a zamířili do Osvětimi.

Zde se mu podařilo přežít „péči“ doktora Mengeleho a vzhledem k tomu, že mu konečné řešení nejen zlikvidovalo rodinu, ale tak nějak i znechutilo Evropu, odstěhoval se v roce 1947 do USA, aby zde začal nový život. S pouhými deseti dolary v kapse...

Jack Tramiel

Americký obchodník polského původu, který se zasloužil o vznik počítačů Commodore a Atari ST.

  • narození: 13. prosince, 1928
  • úmrtí: 8. dubna, 2012
  • původ: Polsko

Kromě odhodlání toho k dispozici příliš mnoho neměl, dal se proto k armádě. Té vděčil za poznání, že Amerika, to není jenom New York. Díky k tomu, že jej neustále posílali „od čerta k ďáblu“, tak měl možnost poznat Kalifornii, Texas, Washington a další místa té velké země. Po nějakém tom roce se kariéry u armády vzdal, nicméně s vypuknutím války v Koreji byl znovu povolán. Měl ale štěstí, neputoval na frontu ale do armádních opravárenských dílen, kde se naučil opravovat psací stroje a mechanické kalkulačky.

Po ukončení služby se chvíli živil jako řidič taxíku, ale nakonec si v Bronxu zřídil firmu na opravu psacích strojů. Jako správný voják chtěl mít firmu s vojenským jménem, nicméně název Admirál a Generál už kdosi zabral, tak se musel spokojit s nižší hodností Commodore. Jeho začátky byly tedy velmi strastné a s ohledem na příšernou životní zkušenost v Osvětimi je s podivem, kam tento nesmírně schopný organizátor a obchodník dostoupal.

Commodore z brněnské Zbrojovky

Právě tato jeho životní zkušenost, kde přežili jen ti nejtvrdší, pak následně asi vedla k jeho podnikatelskému stylu, který rozhodně neprobíhal v rukavičkách. O tom ostatně svědčí jeho nejznámější výrok „byznys je válka“. Jak sám později v jednom rozhovoru sdělil, z deseti tisíc Židů, kteří začátkem roku 1944 tvrdě dřeli v lodžském ghettu, jich Osvětim a válku přežilo jen šedesát. Té hrstce asi nelze drsný přístup k životu zazlívat.

Jako vojenský vysloužilec dostal státní garanci na úvěr od banky – 25 000 dolarů bylo jeho základní jmění. Bylo to málo, velmi málo, takže se nelze divit, že jeho firmička - Commodore Portable Typewriter – jen taktak přežívala. Tramiel se měl co ohánět. Měl problém uživit svou rozrůstající se rodinu i svou ženu, která stejně jako on pocházela z Polska a přežila holokaust.

297816318
Psací stroj Commodore z roku 1959 (zdroj: typewriterdatabase.com)

Naštěstí, měla hodně příbuzných v Torontu a Tramiel přišel na spásný nápad přestěhovat se z drahého New Yorku do přeci jen lacinější Kanady. Zde získal kontrakt s firmou Sears&Roebuck na opravy psacích strojů a mechanických počítaček. Ta s ním byla natolik spokojena, že mu navrhla, aby pro ni psací stroje sestavoval. Dokonce mu půjčila na začátek 176 000 dolarů. Tramiel se pokusil získat licenci od renomovaných výrobců, ale bez úspěchu. Nakonec ale přeci jen uspěl – v komunistickém Československu.

V roce 1955 podepsal Tramiel velký kontrakt na dovoz psacích strojů z brněnské Zbrojovky. Americké firmě by něco takového nebylo vzhledem k embargu dovoleno, ale on založil pobočku v Torontu pod jménem Commodore Business Machines. Obchod to byl fantastický a firma začala být natolik úspěšná, že mohla v roce 1962 vstoupit na burzu. Jenže pak to přišlo. Japonci. Začali do USA dovážet své vlastní psací stroje a ty československé se zakrátko staly nekonkurenceschopné.

Kalkulačky jsou budoucnost!

A kdyby jenom to. Od roku 1962 se předsedou správní rady firmy Commodore stal C. Powell Morgan, který dokázal zajistit pro firmu finance i poněkud „zvláštními“ metodami, jako například nesplácením krátkodobých úvěrů apod. To pochopitelně vzbudilo zájem – justice. „Naštěstí“ pro Commodore Morgan zemřel na leukemii dříve, než se celá věc vyšetřila, leč pochopitelně to na firmu vrhlo nelibé světlo.

Tramielovi nezbylo, než prodat 17% své firmy Irvingu Gouldovi, kanadskému byznysmenovi, a za vydělaných 400 tisíc se pokusil rozjet obchody s mechanickými sčítacími stroji. Opět na to šel podobně, jako kdysi se stroji psacími – nechal si první typy dovážet z Japonska, například Commodore 207.

314320054
Commodore 207, japonská sčítačka (zdroj: mrmartinweb.com)

Sčítačky byly předchůdci kalkulaček, ovšem ovládaly pouze jedinou matematickou operaci (některé lepší dokázaly i odečítat) a výsledek byl vytištěn na papíře. Toto mu taky nevyšlo, protože ti prokletí Japončíci velice brzy pochopili, že než prodávat v USA své stroje přes Tramiela, tak bude výhodnější prodávat je tam přímo. Gould Tramielovi navrhl, ať se zajede do Japonska mrknout, jak to ti samurajové vlastně dělají, že dokáží vše vyrábět tak levně a konkurovat Američanům na jejich vlastní půdě. A právě v Japonsku se Tramiel seznámil s prvními elektronickými kalkulačkami.

Začátkem sedmdesátých let, konkrétně v říjnu 1971, se na trhu objevila první kapesní elektronická kalkulačka od firmy Commodore – C110. Firma ji ale sama nevyráběla, tuto práci svěřila firmě Bowmar, takže zmíněný výrobek byl v podstatě klonem typu Bowmar 901B. Až teprve v lednu 1972 se objevila první skutečně vlastní kapesní kalkulačka typu Minuteman 1. Ačkoliv se to někdy píše, Commodore kapesní kalkulačky nevynalezl ani nezačal vyrábět první, pouze mezi prvními.

80838031
Commodore C110 (zdroj: cs.ubc.ca)

Spása zvaná MOS

Jenže ani idyla s kalkulačkami netrvala věčně. Texas Instruments, od kterého Commodore nakupoval integrované obvody, začal s prodejem své řady kalkulaček, které dokázal nabízet za nižší cenu. Kromě toho, v polovině sedmdesátých let znenadání došlo k propadu cen čipů, které se zčistajasna místo za 12 dolarů prodávaly za jediný. Commodore měl na skladě tisíce vyrobených kalkulaček, ovšem se starými drahými čipy. Za jediný rok se tak firma ocitla ve ztrátě pěti milionu dolarů. Právě tato zkušenost, stejně jako ty předchozí s psacími stroji a sčítačkami, vedla Tramiela k víře, že nejpodstatnější je vertikální integrace firmy, tedy ovládání všech zásadních dodavatelů

Opět pomohl Gould. Dokázal pro firmu získat úvěr od banky na další tři miliony, takže měla dostatek hotovosti na pořízení stěžejního dodavatele integrovaných obvodů – MOS Technology. Je třeba velice zdůraznit, že Tramiel firmu kupoval s představou, že pro Commodore bude vyvíjet a dodávat čipy pro kalkulačky, o nějakých počítačích vůbec nic netušil. Nemohl předpokládat, že tímto krokem se Commodore jednou stane velkou a významnou počítačovou firmou.

766975289Obrovských štěstím pro Tramiela a Commodore bylo, že v průběhu převzetí firmy narazil na Chucka Peddla, tvůrce mikroprocesoru MOS 6502, který se marně pokoušel přesvědčit management MOS Technology k vývoji mikropočítače. Peddle po odmítnutí managementu už firmu MOS opouštěl. Sbalil si své věci do lepenkové krabice, potřásl rukama kolegům, zlíbal přítomná děvčata a na odchodu se u recepce setkal s finančním ředitelem Commodore Dickem Stanfordem. Ten se jej zeptal, kdo je, což mu Chuck vysvětlil. Stanfordovi naštěstí došlo, že takového člověk prostě nemůže nechat jen tak odejít. Požádal jej tedy o vysvětlení, proč chce firmu opustit.

Peddle si vzal svou krabici a vyzval Stanforda, aby jej následoval do laboratoře. A tam mu o všem pověděl. Že nastává nová doba malých počítačů, které bude možné mít doma na stole, pracovat s nimi, či se s nimi pouze bavit, že budou cenově dostupné a lidem významně ulehčí spoustu činností. Zbývá jediné – takový mikropočítač postavit.

Stanford pochopil, že tohle je nejlepší inženýr celé firmy a Tramiel by se měl dozvědět, že taková hlava chce odejít. Tramiel byl zrovna v budově, takže jej urychleně sehnal, aby si s Peddlem mohli popovídat. „Tak to postavte,“ znělo konečné Jackovo rozhodnutí. A tím se Commodore stala jako počítačová firma legendou.

První počítače Commodore

Jack Tramiel počítačům vůbec nerozuměl. Stále byl plně ponořen do svého byznysu s kalkulačkami. No a na trh kalkulaček se právě objevily kromě vědeckých i programovatelné. Commodore tehdy ještě programovatelnou kalkulačku nenabízel, což Tramiela znervózňovalo. Vsadit na počítače v podstatě chápal jako přeskočení tohoto náročného kroku. Jack byl vždy rád, když se mu podařilo konkurenci předběhnout.

„Zničil mě, zničil mou rodinu, udělal hodně hrozných věcí, ale dal mi šanci něco vytvořit, což by mi asi nikdo jiný nedal. Jsem si toho vědom a velmi mu za to děkuji.“ Toto o Tramielovi řekl Peddle, tvůrce prvního mikropočítače firmy Commodore. Je třeba opravdu ocenit odvahu Tramiela pustit se na pole, kterému vůbec nerozuměl a kterému se zatím vyhýbaly velké seriózní firmy jako IBM či HP. Tramiel v tomto směru prokázal větší jasnozřivost, než management těchto gigantů.

Chuck Peddle byl pro Tramiela obrovskou výhrou, ale i když mu dal hodně volnou ruku, přeci jen projekt v některých aspektech omezil. Například rozhodl, že se použije gumová „kalkulačková“ klávesnice, vyráběná jednou z jeho firem, která se jednak vejde do limitovaného prostoru a mimochodem je i velice levná. Stejně tak nesplnil Peddleovo přání, aby měl počítač futuristický design s plastovým obalem. Tramiel toto nejprve přislíbil, ale vzhledem k nutnosti investovat $300 000 do formy nakonec ultimativně rozhodl, že počítač bude plechový, ovšem nabarvený přesně dle Peddlových představ. Pochopitelně, plechový case zkrátka neměl tu eleganci, jako například budoucí Apple II, kde se na formě nešetřilo.

461563622
Takhle to vypadalo. Commodore PET 2001. PET = Personal Electronic Transactor

Commodore na tom v této době nebyl dobře, šlo o předluženou firmu potácející se na pokraji bankrotu. Jenže Jack Tramiel, to byl opravu velice tvrdý byznysmen. Fakt, že někomu dluží peníze, jej moc neznervózňoval. Vlastně mu to bylo jedno. Problém přece měli primárně věřitelé, ne on sám. Faktury platil zásadně po splatnosti a využíval všech možných a nemožných triků, často na hraně zákona, takže navzdory prakticky neustálým finančním problémů dokázal s firmou proplouvat vodami velkého byznysu a konkurovat mnohem větším rybám v nich se pohybujícím.

Vypadalo to, že Commodore vůbec nebude z finančních důvodů schopen spustit výrobu počítače, ale Tramiel naštěstí našel řešení. Objevil totiž, že slavná HP a s ní celý počítačový byznys má zvláštní obchodní model, kdy zákazník nejprve počítač zaplatí a až poté, obvykle po nějakém tom měsíci, jej dostane. Tím si tehdejší firmy vylepšovaly cash flow a Commodore to zachránilo.

Mělo to jedinou chybičku – zákazníci počítače nedostali za slíbených 90 dnů, často dokonce ani za půl roku. Takže na pověst jako HP mohl Commodore opravdu zapomenout. Dostat počítač na pulty obchodů byl totiž mnohem větší problém, než jej vyvinout. Zatímco třeba Apple II byl montován doslova na koleně, Commodore zřídil sériovou výrobní linku, ale trvalo to mnohem déle, než tvůrci čekali. Nakonec ale na podzim 1977 patřil Tramielův Commodore mezi první výrobce mikropočítačů.

Článek pokračuje v druhé kapitole

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,