Pracovní smlouva programátora

Ten, kdo si myslí, že programátor je zaměstnanec jako každý jiný, pravdu zároveň má i nemá. Ve většině případů to tak opravdu je, ale k tomu se přidávají ještě další specifické rysy vyplývající ze zvláštního charakteru jednak jeho pracovního nástroje, tedy počítače, ale i ze zvláštního charakteru jeho práce.

Autorské právo řeší jenom vztah zaměstnance a zaměstnavatele u programů vytvořených ke splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru, ale i tato úprava je nedostatečná a rámcová. Další smluvní úpravu jen předvídá, ale nijak dále nedefinuje ani autorský zákon (zákon č. 35/1965 Sb. v pozdějším znění, dále jen AZ) ani zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., dále jen ZP).

Srozumitelnosti celé problematiky neprospívají ani některá zvláště ve vztahu k počítačovým programům nepříliš jasná ustanovení autorského zákona. Jedná se především o tyto případy:

V §12 odst. 1, písm. a) AZ je mimo jiné zakotveno právo autora na nedotknutelnost díla a jeho užívání způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. V případě softwaru je tato úprava krajně nevhodná – jak potom řešit situaci, kdy je nutná (třeba i triviální) úprava a autor se brání dát svůj souhlas k zásahu do díla.

Na základě §12 odst. 1, písm. c) AZ (právo autora na odměnu za tvůrčí práci) se někteří zaměstnanci - programátoři domáhají dvojí úplaty, tedy jednak řádné mzdy vyplácené v rámci pracovního poměru a jednak i odměny za svou tvůrčí práci. Někteří dokonce používají i pohrůžku, že jinak nepovolí zásahy do svého díla (programu), případně jeho distribuci. Takový výklad je samozřejmě jasným zneužitím těchto ustanovení.

Další nemalé problémy působí nepřevoditelnost práva na ochranu autorství (§12 odst. 2 AZ). Z výše uvedeného vyplývá nutnost oddělení práv osobních od práv majetkových, přičemž zaměstnavatelé by měli mít možnost rozhodovat o užívání a úpravách programů vytvořených v rámci plnění pracovních povinností jejich zaměstnanci. Velká část potíží spojených s nepříliš vyhovující dikcí §12 AZ by se s největší pravděpodobností odstranila dodatkem k §6 AZ, který se zatím týká pouze díla filmového (Autoři jednotlivých složek filmového díla … udílejí výrobci svolení k užití díla smlouvou. Autorské dílo k dílu takto vytvořenému jako celku vykonává výrobce.), jímž by se rozšířil dosah tohoto ustanovení i na software.

Asi největší problémy vůbec ale působí znění §17 AZ, protože ten používá některé nepřesné a nepříliš výstižné pojmy, jejichž interpretace je potom velmi obtížná. Otázkou například je, co to znamená „užívat dílo“ a jaké jsou jeho další předpoklady. Obecně se za užívání díla zaměstnavatelem, na nějž se toto ustanovení vztahuje, považuje takové užití, které zůstává omezeno na oprávněnou činnost zaměstnavatele a které je v souladu s předmětem jeho činnosti (podnikání). Z klasického vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem potom zcela logicky vyplývá, že programátor v pracovním poměru svému zaměstnavateli nemůže odebrat zdrojové programy s tím, že to je jeho autorské dílo. Ryze teoreticky by do řádného užívání spadalo i poskytnutí příslušné dokumentace, případně uživatelské příručky k danému programu.

Odstavec 4 §17 AZ předvídá smluvní úpravu podrobnějších podmínek užití díla vytvořeného ke splnění povinností k zaměstnavateli vyplývajících z pracovního poměru. Blíže tato smlouva sice není specifikována ani v autorském zákoně, ani v zákoníku práce, ale obecně se její uzavření velice doporučuje. Její existence, respektive neexistence a její případný obsah tedy závisí pouze na domluvě zaměstnance a zaměstnavatele.

Je otázkou, jakou formou má autor udělit souhlas se šířením svého díla. Většinou se doporučuje takový souhlas zabudovat buď přímo do pracovní smlouvy, či do smlouvy upravující podrobnosti vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Pokud zaměstnanec bezdůvodně svému zaměstnavateli odmítá souhlas s užitím svého díla udělit, může se zaměstnavatel obrátit na soud, který takový souhlas vysloví.

A jaké z toho všeho lze vyvodit závěry? Pracovně právní vztah programátora a jeho zaměstnavatele se řídí stejnými ustanoveními zákoníku práce jako je tomu u kteréhokoli jiného zaměstnance. Z toho samozřejmě vyplývají i obecná práva a povinnosti zaměstnance i zaměstnavatele. Nad rámec obecných náležitostí pracovní smlouvy (druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce) by pracovní smlouva programátora nebo smlouva, která je její nedílnou součástí, měla povinně obsahovat klauzule dostatečně podrobně upravující specifickou povahu vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. To znamená, že by měla specifikovat také:

• konkrétní označení pracovní náplně zaměstnance (například systémový programátor),
• vymezení pracovní náplně zaměstnance (tady je nutno dávat pozor, aby toto vymezení nebylo ani příliš široké či naopak příliš úzké), na které navazuje ještě jiný dokument, v němž je přesné zadání konkrétních úkolů přidělených pracovníkovi,
• ujednání týkající se právě autorskoprávních vztahů, a to hlavně v případě, že organizace hodlá jím vytvořené programy dále šířit:
  • závazek pracovníka neprodleně oznámit vytvoření programu, který splňuje podmínky autorského díla,
  • výslovný souhlas zaměstnance k užití, respektive šíření jím vytvořeného programu a k převodu práv k užití tohoto programu zaměstnavatelem na další subjekty,
  • výslovné prohlášení o tom, že odměna za vytvoření programu pro potřeby zaměstnavatele je zahrnuta ve mzdě zaměstnance stanovené dohodou mezi oběma stranami, přičemž v případě dalšího šíření tohoto programu bude pracovník dostávat podíl na zisku vzniklém v důsledku tohoto šíření,
  • udělení výlučného práva zaměstnavateli k šíření programu a závazek, že takový program nebude zaměstnanec šířit sám a ani sám neposkytne jiná práva k jeho šíření,
  • vyjádření autora, zda trvá / netrvá na uvádění svého jména na šířeném programu,
  • zákaz konkurence (tj. závazek zaměstnance, že nebude výsledky své práce a ani skutečnosti, se kterými se seznámil v rámci svého pracovního poměru užívat k tvorbě shodných nebo podobných počítačových programů pro sebe nebo jiného, případně je užívat v prospěch svůj či v prospěch jiného),
• před započetím tvorby softwaru i způsob a podmínky zadání, termíny plnění tvorby programu a termíny průběžných kontrol plnění tvorby.

Dalšími nepovinnými, ale vhodnými náležitostmi pracovní smlouvy nebo smlouvy, která je její nedílnou součástí, jsou:

• přesné určení příslušenství vytvořeného / vytvářeného programu (například zda a jaká dokumentace se má pořídit)
• další povinnosti zaměstnavatele a autora (zaměstnance)

Také je možné formulovat přísněji obecnou občanskoprávní odpovědnost dle §420/1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. v pozdějším znění). Jedná-li se o zaměstnance s hmotnou odpovědností, je vhodné uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty dle §176 ZP.

A jaké jsou nejčastější „prohřešky“, porušování povinností nebo zneužívání přidělených prostředků výpočetní techniky zaměstnavatele zaměstnancem? Jedná se především o:

• neoprávněné užívání hardwaru (kradení strojového času) a softwaru (nelegální užívání případně kopírování programů zaměstnavatele),
• nakopírování cizího programu na počítač zaměstnavatele (hrozba virů),
• zavirování počítače (většinou jako důsledek nakopírování cizího programu či jako důsledek porušení jiných pracovních povinností),
• porušování pravidel bezpečnosti provozu (umožnění přístupu neoprávněné osobě) a povinnosti mlčenlivosti (většinou porušení služebního nebo obchodního tajemství).

Co ještě dodat? Snad jen to, že každý, tedy jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel, by měl být dostatečně opatrný a smluvně upravit co největší rozsah vztahů. Platí to u všech pracovních vztahů, ale u vztahů takto komplikovaných to platí dvojnásob. Oba se tím vyhnou spoustě případných nesrovnalostí a nepříjemností, které se mohou objevit až časem, až pominou iluze, jaké zcela nevyhnutelně panují na začátku každého nového vztahu. Takže zahrabejte ve svém tajném šuplíku, vytáhněte svoji pracovní smlouvu a podívejte se, nakolik odpovídá onomu právem proklamovanému programátorskému ideálu.