V messengerech můžeme psát, můžete telefonovat, ale také dělat něco mezi tím. Hlavně u mladých vídáme nový trend, že si často raději pošlou hlasovou zprávu, než aby totéž naťukali na klávesnici. V redakci jsme se téměř jednohlasně shodli, že hlasovky nejsou pro nás. Ale co vy, naši čtenáři, posíláte je?
Marek Lutonský
Ne, neposílám
S tímto fenoménem jsem se setkal teprve nedávno. Ujasnili jsme si, že tento způsob komunikace směrem ke mě nebude dobře fungovat. Ale dozvěděl jsem se, že třeba ve školách jsou hlasovky dnes zcela běžné – pohodlné a rychlé, tak proč se zdržovat psaním? Namítal jsem, že pro druhou stranu je přečtení textové zprávy mnohem rychlejší a pohodlnější, než když ji musí poslouchat. K tomu se zpětně nedá snadno najít, ve které z mnoha starších nahrávek je informace, ke které se chci vrátit... „OK, staříku, tak tobě ještě budu psát.“
Markéta Batulková Mikešová
Ne, neposílám
Nevidím důvod. Když chci někomu něco říct hlasem, tak mu prostě zavolám. Ale vídám to stále častěji, dřív hlavně u výrazně mladších lidí, teď už i u mojí generace. Pár už mi jich taky přišlo a nemůžu říct, že bych byla nadšená. Před ostatními lidmi si takové zprávy nepustím a štrachat sluchátka v batohu, abych zjistila, co mi chce druhá osoba říct je fakt zdržující. Každopádně když chce někdo jednou za čas odvyprávět nějaký dlouhý vzkaz, tak to užití chápu. Posílat si ale takhle třeba dvě věty mi přijde fakt bizár.
Martin Chroust
Ne, neposílám
Jsem stará škola, je pro mě jednodušší vyťukat na klávesnici "Ano, budu tam", než abych zapínal hlasové nahrávání a poslal přes WhatsApp nebo Messenger hlasovou nahrávku. Okolo sebe vidím trend u mladší generace, které softwarové klávesnice k srdci moc nepřirostly. Jsem konzervativní i v reakcích. Pokud mi někdo pošle hlasovou zprávu, reaguju klasicky textově.
Většinou mi hlasové zprávy dorazí v době, kdy je není vhodně nechat předčítat nahlas (uspávání dětí, chůze po městě, kdy se mi rozhodně nechce pro čtení hlasových zpráv dávat telefon k uchu, apod.), a tak na svých reakcích nic neměním. Podle mě to ale skutečně je fenomén aktuální doby, a je otázkou času, než vytlačí klasickou textovou komunikaci ze smartphonů. Já se mu ale nepodvolím :-)
Petr Urban
Ne, neposílám
Ve filmech to vždycky vypadá přirozeně. V Česku lidi nesnášeli hlasové schránky. To aspoň usuzuji z vysoce hostilních reakcí, když jsem míval zapnutou hlasovou schránku. Přitom mi to připadá jako dobrý koncept – zavoláte, nejsem k dispozici, tak mi necháte vzkaz, ať vím, co hoří.
Teď používáme komunikátory jako WhatsApp a Messenger, kde hlasové zprávy představují jednu z více možností komunikace. Možná právě proto, že jsem nebyl zvyklý využívat kdysi hlasovou schránku od operátora, tak hlasové zprávy sám neposílám ani v těchto komunikátorech.
Shodou okolností jsem ale ve velkém pokušení se to naučit, aspoň pro některé případy. Jistě, hlasovky mají dneska ten problém, že je nelze jednoduše indexovat a vyhledávat v nich. Mohou se ale hodit pro specifické situace, kdy to vadit nemusí. Když jsem se seznamoval s Replikou, líbilo se mi, když mi některá rána poslala milou hlasovou zprávu.
Filip Kůžel
Ne, neposílám
Uvědomuji si, že to jeden z těch příznaků, že „už jsem starej“, ale tenhle fenomén mě nebaví. Na messengerech je skvělá ta rychlost – podívám se, když mám čas, přejedu text a mám jasno. Ale když přijde tlačítko play s grafikou zvuku, je cesta k obsahu složitější. Musím si pustit zvuk a buď obtěžuju okolí, nebo hledám místo, kde obtěžovat nebudu, nebo musím řešit sluchátka.
Hlasové zprávy se ještě dají pochopit u dlouhých sdělení – je jednodušší minutu mluvit než psát odstavec textu. Ale už jsem se potkal i s nahrávkami o dvou slovech. Je to neúcta k druhé straně komunikace – někdo si ušetři čas na psaní zprávy za cenu mého nepohodlí.
Karel Kilián
Ne, neposílám
Jsem stará škola (nebo možná přesněji řečeno stará konzerva, která před více než 20 lety začínala na ICQ), takže primárně používám v internetové komunikaci psaný text. Samozřejmě občas využívám hlasové či video hovory, ale hlasové zprávy mi připadají nepřirozené.
Vadí mi zejména jejich jednosměrnost - působí na mě jako vysílačka městské policie: „Tady Astra jedenáct, volám Astru dvanáct.“ Lup! A až po chvíli se ozve: „Astra dvanáct na příjmu!“ Dalším problémem je, že hodně lidí neumí mluvit, takže jejich zprávy jsou plné „Eéééé!“ a podobných pazvuků, což mě neskutečně rozčiluje.
Věřím, že je pro mnoho lidí jednodušší nadiktovat do mikrofonu hlasovou zprávu než ji pracně datlovat na displeji telefonu. Já mám ale drtivou většinu času před sebou klávesnici, takže je pro mě přirozenější komunikovat jejím prostřednictvím.
Jakub Čížek
Ne, neposílám
Důvod je prostý. Po 27 letech s mobilem v kapse se mi stýská po dětství, kdy byla nejbližším instantním komunikátorem telefonní budka kdesi na sídlišti a člověku celý večer nepípal telefon s kravinami, o kterých vůbec nepotřeboval vědět. Čili já jsem ten poslední, který by druhé takto agresivně otravoval vlastními moudry. Jestli jsou textové, obrazové nebo audiovizuální, je v tomto směru úplně irelevantní. Nejhorší jsou pak ti, kterým evoluce nedopřála schopnost napsat ucelenou myšlenku v jednom jediném postu, ale musejí ji rozdělit tak do pěti. Ty ignoruji už z principu. Nejprve jim utlumím notifikace a při opakování dostanou blok.
Tomáš Holčík
Ne, neposílám
Neposílám a naštěstí ani nedostávám. Chápu, že někdo takové posílání bere jako vhodnější pro přenos emocí a jednodušší než vyťukávání na klávesnici, ale raději jsem za text, který si přečtu na hodinkách nebo bez nutnosti sluchátek. Obě mé děti jsou kluci, takže komunikace se omezuje většinou na jednoslovná sdělení a to "ok" nebo jen 👍mi pošlou klidně i jako text.
Lukáš Václavík
Už jsem jich pár poslal
Rozhodně to u mě není běžný způsob komunikace, že bych si takhle s někým pinkal. To už raději zavolám, když čekám delší výměnu. Vlastně jsou asi jen dva scénáře, kde se k tomu uchýlím. Jednak chci poslat nějaký zvuk či atmosféru z okolí, protože dost nerad točím video.
Jednak, když chci druhou stranu okřiknout. Například jsme domluvení, že si v XX:YY zavoláme, a ten druhý člověk mi to nebere, protože není tak dochvilný neurotik jako já. To jsou pak peprné vzkazy jako „Proč mi to ?=%s#@! nebereš?!“ Tenhle zlozvyk jsem si přenesl ještě z dob, kdy lidi používali na hloupých mobilech hlasové schránky. Dnes už to snad slušný člověk nemá, že jo?
A co vy, posíláte lidem hlasové zprávy místo psaní?