Polemika: surfování v práci může škodit – i pomáhat

Před pár dny publikovaný článek zde na Živě byl jedním z řady příspěvků na téma používání Internetu v pracovní době k soukromým účelům. Dovolím si zveřejnit nesouhlasný názor s vyzněním zveřejněného materiálu; nesouhlasný především proto, že není možné tuto problematiku vyřešit jediným rezultátem „škodí“ nebo „neškodí“, ať už to je výsledek sebepodrobnějšího výzkumu nebo názor od hospodského stolu. Podobně bychom se mohli ptát, zda škodí nebo neškodí zdraví pojídání hovězího masa nebo panáček slivovice každé ráno pro úspěšnější vstup do těžkého dne, zda je lepší ráno nebo večer. Na nesmyslné otázky mohou být jen nesmyslné odpovědi, ale o to víc je potřeba se důležitými tématy zabývat: tématem zdravé stravy, alkoholismu stejně jako surfováním v práci.

Před několika roky jsem přístup v práci k Internetu vášnivě obhajoval – neomezený a maximální přístup, ba dokonce podporu ze strany zaměstnavatele, coby získání důležité gramotnosti svých zaměstnanců. Ani nyní bych tehdejší stanovisko zpětně nekorigoval, nicméně dnes už neplatí. Za prvé: znalost využívání Internetu je nepochybně velice důležitá „nová gramotnost“ moderního člověka, avšak před pěti-šesti lety byl přístup k Internetu v práci jediný rozumně možný, pokud člověk nechtěl utratit za brouzdání půl platu (dnes už je to jinak). Za druhé: v této době téměř neexistovaly na Internetu tzv. zábavní weby – existovalo něco málo poměrně nevalné erotiky a pornografie, téměř se nevyskytovaly weby nabízející online hraní, různé seznamky a podobně. Lákadla, která známe dnes a která už nemají vůbec nic se zvyšováním vzdělání nebo kvalifikace, ale jsou bohapustým (současně velmi atraktivním a zábavným) ubíjením času bez jediného přínosu kromě toho, že se konec pracovní doby blíží rychleji než obvykle. To nutně mění pohled na neomezené využívání Internetu v práci a v pracovní době a nezbytně povede k postupně tvrdším a tvrdším regulacím ze strany zaměstnavatelů.

Častou a velmi logicky znějící námitkou zde je, že problém využívání Internetu k soukromým účelům je problém zaměstnavatele – ne zaměstnanců, ne „Internetu“. Že zaměstnavatel není natolik dobrý, aby dal svým lidem dostatek práce, dostatek motivace k tomu, aby se v práci neflákali a pracovali, že nad nimi nevykonává kontrolu a nechává je bez dozoru. Je to ale velmi špatná logika, která, přeneseně řečeno, říká: na ulici by se měly volně válet peníze a lidem by nemělo být nijak fyzicky bráněno je sbírat. Pouze by měli být ve vhodné vzdálenosti (100 m a výše) od těchto peněz vzdáleni policisté, kteří by při sebrání peněz vystartovali a zahráli si se zlodějem na honěnou. Či jinými slovy: že zaměstnavatel má povolit pokušení a potom trávit spoustu úsilí tím, aby jej odhaloval a trestal. Námitka počítá s tím, že lidé jednají racionálně – to ale pravda nebyla, není a nebude.

Je jenom velice málo zaměstnání, kdy zaměstnanec pracuje v „čistém úkole“: kdy si vydělá částku přesně odpovídající vykonané práci, tj. když neudělá nic, dostane nula korun čistých. Naopak – drtivá většina zaměstnání sestává z fixní mzdy, která převažuje, a motivační složky, která je minoritní, a navíc nebývá zcela jasně definovaná či zaměstnancem přímo ovlivnitelná. Přesto však i v těchto zaměstnáních pracovník přispívá k úspěchu podniku tím, jak pracuje usilovně, a zaměstnavatel jej zbavuje pokušení tím, že činí jeho pracoviště místem ryze pracovním, kde je jakákoli další nepracovní činnost ztížena. A je to pro dobro pracovníka i firmy – většina lidí, když se nemůže bavit, tak raději pracuje, než aby se nudila. Tím ale nijak nepopírám to, že je potřebné, ba nezbytné pro zdravé fungování firmy, aby lidé měli dostatečnou finanční motivaci, která je povede k efektivní a kvalitní práci!

Stejně tak sporným názorem je věc kontroly ze strany zaměstnavatele. Samozřejmě, že zaměstnavatel by mohl zvýšit intenzitu kontrol zjišťujících, zda si zaměstnanci nehrají místo práce, ale to pro něj znamená vyšší náklady (na zaměstnávání kontrolorů), o tom, že se jedná o práci pro všechny strany poněkud nedůstojnou, ani nemluvě. Přece je nesmyslné postupovat tak, že do podniku nainstaluji hrací automaty a pak budu vysílat špióny plížící se po chodbách a zjišťující, zdali na nich moji zaměstnanci nehrají – abych dokázal, že umím „kontrolovat“?

Co lze v tomto směru očekávat do budoucna? Zaměstnavatelé musí najít střední cestu, která bude znamenat: zpřístupnit Internet a současně zabránit jeho zneužívání k nepracovním účelům, jak jen to bude možné. Vývoj technologií i zvyklostí v tomto směru zejména u velkých korporací je velice rychlý, a přitom jsme teprve na začátku. V řadě velkých společností jsou porno- a erotické weby zakázány buď technicky (resp. zaměstnavatel se pokouší o jejich zákaz), nebo vnitrofiremním nařízením i pod hrozbou okamžitého propuštění, popřípadě obojí. Pokračuje se v tomto směru dále: zakazují se zábavní weby a zakazují se nákupní stránky; některé firmy pak jdou opačným směrem, tj. zakáží vše a pak jen povolují určité adresy, přičemž současně bývají pokusy o obcházení těchto nařízení trestány podobně tvrdě jako u pornografie. Zákazy se současně stále více vztahují na veškeré nepracovní P2P služby (stahování hudby, videa atd.). Protože serverové aplikace, které provádějí tyto úkoly, se stále zkvalitňují a jsou postupně dostupnější, je jisté, že tento trend bude pokračovat, posilovat a půjde postupně „dolů a dolů“, do stále menších organizací, a stane se také nabídkou providerů businesss internetového připojení.

Nastíněný scénář ale nelze chápat dogmaticky nebo absolutně platně: tak jako onen „ranní panáček“ se na některých místech uplatní stoprocentně, jinde zčásti a jinde vůbec ne – a přitom to bude zcela ve prospěch věci. Firmy jsou tak rozmanité jako život sám: některé vůbec nebudou mít potřebu nějaká omezení zavádět, protože jim to nijak neprospěje, jiné je zavedou u některých zaměstnanců a u jiných (např. u pana gen. ředitele) ponechají vše bez omezení, některé zavedou obecná omezení v mírné podobě (např. jen pornografii), jiné je zavedou velice přísně, a přitom to pomůže jak firmě, tak jejím lidem. Co někde platí a funguje dobře, je jinde kontraproduktivní a škodlivé, a naopak. Přístup k Internetu je věc firemní kultury, která se firmu od firmy tak liší, jako se od sebe liší lidské povahy. Koneckonců, v některých firmách jsou i ty hrací automaty a kulečníkové stoly, a tyto firmy spokojeně prosperují; jinde je to nepředstavitelné.